C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Maximálně jen zemřeme…


Maximálně jen zemřeme…

Autor
Štítky

Svým dnešní článkem chci reagovat ne včerejší komentář Josepha Chlora ohledně koronaviru. Napsal nám v něm, že je naše obava z nákazy zbytečná, protože „maximálně jen zemřeme“.

A tak mi došlo, že jsme každý nejspíš v úplně jiné pozici a proto si nerozumíme. Že prostě nestačí jen deklarovat, že koronavirus považuju za dost nebezpečný. Budu muset říci, proč ho považuji za nebezpečný a proč mi ani v nejmenším nevadí, že se s tím Prymula snaží něco dělat. A také řeknu, proč mi vadí ti, kteří koronavirus zlehčují a vysmívají se přijatým opatřením.

Takže…

Já prostě nechci, aby mi umřel táta. Je mu sedmdesát a je v rizikové skupině. Především proto, že nesnáší doktory a pokud bude mít nějaké potíže, nahlásí to rodině až tehdy, když už to jinak nepůjde. Je to moudrý člověk, který mě vychoval a vypravil do života. Moje děti na svém dědečkovi visí a on si svojí dědečkovskou roli ohromně užívá. Vlastně ho někdy ani nepoznávám a trochu žárlím, protože na mě s bráchou byl spíš přísný a akurátní.

Stejně tak nechci, aby mi umřela máma. Ta už má obtíží víc. Má nadváhu, cukrovku, špatně slyší. Ale život jí pořád ohromně baví. Má kolem sebe přátele, má milujícího manžela a celý život se o nás obětavě starala. Teď se táta zase stará o ní a ona se má doma jako v lázních.

Stejně tak bych nerad, aby se něco stalo mojí ženě. Jsem na ní citově závislý, což bývá u chlapa kolem čtyřicítky, který ji měl jako svojí první a jedinou. Od naší svatby mi rodí děti a stará se o ně. Musí se pořádně otáčet, nemá to jednoduché a já bych prostě chtěl, aby viděla, jak naše děti vyrostly. Aby měla jednou víc času sama na sebe, aby zažila nějaký ten rok odpočinku a klidu po všem tom dětském štěbetání.

Já prostě a jednoduše chci, aby moji blízcí žili dál, protože žili tak, že si ještě žít zaslouží. Když se podívám na svého tátu, tak je mi úplně ukradené, že rouška na hubě bere někomu svobodu. Můj táta je pro mě mnohem důležitější než deset křiklounů, kterým vadí Prymula, že jsou schopní kvůli tomu schopní natáčet rozhovory a bát se o svobodu, kterou jsme stejně ztratili už dávno spolu s našimi bankami, našimi továrnami a naší vodou.  Bojí se rouškové totality ve světle toho, že nám už dávno poroučí Brusel, Berlín, Washington, Moskva, Peking…. dosaďte dle libosti.

 

Chtěli po nás, abychom bojovali za svobodu proti komunistům. Stejně tak chtěli, abychom bojovali proti Klausovi, Zemanovi, Babišovi. Chtějí po nás, abychom bojovali za Řecko, abychom bojovali proti roztahovačnému Turecku. Chtějí, abychom bojovali proti miraci, abychom se postavili za Milion chvilek pro demokracii nebo naopak proti ní. Chtějí, abychom měli narovnanou páteř před Čínou i za cenu ekonomických ztrát. Chtějí, abychom bojovali proti světové hegemonii USA, abychom bojovali proti nutnosti setrvat v EU.

A po všech těch výzvách k boji se ukazuje, že vyzyvatelé sami nejsou schopní mít disciplínu pro tak jednoduchou věc, jako bojovat proti viru. To je mnohem míň než zatemňovat okna před nálety. Ekonomické ztráty ze zavíračky v deset večer jsou také mnohem menší než z ekonomické blokády při případném czexitu. Nejsou schopní ani tak malé sounáležitosti jako mít na hubě roušku a nevoblejzat se v nočních klubech.

Jak nás povedou proti EU? Jak nás povedou proti Rusku? Jak budou bojovat  s Pekingem? Jak budou bojovat s Babišem?  Je vlastně úplně jedno, koho považujete za nepřítele, protože takřka všude se v čele nacházejí lidé, kteří sami nic obětovat nechtějí, ba ani nosit roušku na hubě.

Jen se nechte zlákat do boje proti EU, nebo proti Číně. Dopadnete úplně stejně jako s virem.  Vaši vůdci budou někde vzadu vykřikovat svoje moudra a s lítostí v hlase řeknou, že boj si žádá oběti. A stejně jako s virem si budou jistí, že oni žádné oběti přinést nemusejí. Oni se nebudou bát o své blízké, oni si budou jistí, že se o ně někdo postará, oni na to budou mít peníze. Oni nebudou ležet v přeplněné nemocnici. To se čeká od nás. Ti mrtví tam v nemocnicích, to nejsou jen stařenky nad hrobem bez příbuzných. To jsou i lidi, kteří měli pro co žít. Lidi jako můj táta a moje máma. Lidi jako moje žena.

Zcela přirozeně jsem na straně těch, kteří chtějí s covidem bojovat. A dám si velký pozor, až mi budou zase říkat o nutnosti boje za něco nebo proti nečemu. Ověřím si, kolik disciplíny měli, když šlo o málo. Podle toho budu předpokládat jak se zachovají, až půjde o hodně.  Koronavirus mi ukázal jednu věc… ať jste pro cokoliv nebo proti čemukoliv, ať jste probruselský nebo proti, ať jste proamerický nebo proti, ať jste proruský  nebo proti, až na vzácné výjimky se za vaše vůdce prohlašují lidé neschopní ani trochy disciplíny. Koronavirus ukázal, že téměř všichni chtějí oběti po vás, ale v žádném případě je sami neponesou. Ukázal, že většina vás nastrčí dopředu a pak vás v tom nechají.

A odpovězte si sami, kdo z těch nahoře a v čele předvádí alespoň trochu disciplíny a trochu ohledů vůči vašim rodičům a blízkým a s těmi pak můžete do něčeho jít. Ti ostatní vás jen nechají, ať za ně na ledě zlámete nohu.