C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Stav společnosti demonstrují politici

parlamentnilisty.cz

Profesor Budil: Pavel Novotný, vrchol morálního rozkladu. Budoucí šéf ODS? Co ruští diváci viděli…


ROZHOVOR Ruským občanům jsme nemohli přinést lepší důkaz dekadence a rozpadu naší společnosti, než jim naservírovat starostu pražských Řeporyjí. Podle světově uznávaného filozofa z pražské Metropolitní univerzity profesora Ivo Budila tento možná budoucí předseda ODS zničil za pár minut všechny dobré reference o naší republice. Když už kritizujeme Ruskou federaci, neměli bychom zapomínat třeba zvěrstva Belgičanů páchaná v bývalém Belgickém Kongu nebo třeba nijak mírumilovný vztah Dánů k původním obyvatelům Grónska. A k tajným službám, pokud by se o nás nezajímaly, tak by to signalizovalo, že jako společnost jsme již naprosto k ničemu…

Starosta Řeporyjí Novotný vystoupil v ruské televizi – a byla to další show. Ovšem, jak pro koho. Má tento rozporuplný člověk být nadále členem ODS? Co to, podle vás, vypovídá nejen o straně, ale také o tom, jaké si dokážeme zvolit zástupce…

Drtivá většina občanů České republiky pana Novotného nikdy do žádné funkce nevolila, a nelze jí proto nic v tomto směru vyčítat. Zvolili ho obyvatelé v Řeporyjích, kteří zřejmě rozpoznali některé jeho kvality, které mi zůstávají zcela utajené. Autoři pořadu v ruské televizi s nejvyšší pravděpodobností jako profesionálové velmi dobře věděli, koho si zvou, a v tomto ohledu pan Novotný splnil či dokonce vysoce překonal jejich očekávání. Lepší ukázku dekadence a intelektuálního a morálního rozkladu západní demokratické politické kultury, která již není ani schopna se skrývat za kultivovanou fasádu či konzistentní jazykový projev, nemohli ruským divákům poskytnout. Možná jsme až doposud představovali pro vzdělanější část ruské veřejnosti jako západně položený slovanský národ s demokratickou politickou tradicí, bohatým kulturním dědictvím a relativně rozvinutou ekonomikou, určitý civilizační vzor. Už jím nejsme. Pan Pavel Novotný se o to během několika minut dokonale postaral.

 

Má-li být pan Pavel Novotný členem Občanské demokratické strany, je pouze její vnitřní věcí. Myslím dokonce, že by měl být zvolen novým předsedou ODS. Na české politické scéně je příliš mnoho politických stran. Pokud by jedna z nich ubyla, vůbec by to neuškodilo.

Rusko je vystaveno silné kritice. Přitom třeba francouzský prezident Macron hovoří o potřebě narovnání vztahů. Rovněž řada politologů upozorňuje, že Rusko i přes svoji problematickou minulost patřilo a patří do Evropy.

Země bez problematické minulosti neexistují. Například malá Belgie, v jejímž hlavním městě sídlí vedoucí instituce Evropské unie, nese odpovědnost za genocidu v belgickém Kongu, která stála v devadesátých letech 19. století život devíti miliónů lidí. To je více než počet obětí holocaustu či přibližně stejně jako ukrajinského hladomoru v době stalinismu. Strůjci tohoto zločinu, králi Leopoldu II., stojí v Belgii pomníky. Mírumilovné Dánsko rozhodně nemá čisté svědomí ve vztahu k původním obyvatelům Grónska. Pařížská policie postřílela, zřejmě v duchu „nejlepších evropských hodnot“, během demonstrace v říjnu 1961 asi dvě stě Alžířanů, přičemž těla mrtvých, umírajících či zraněných naházela do Seiny. A takto bychom mohli pokračovat. Měli bychom zmíněné státy vylučovat z Evropy a posílat na ně Pavly Novotné, aby jejich občany ponižovali kvůli jejich dějinám? Kdo by pak vlastně v Evropě zůstal?

Rusko je stát, který se zrodil jako specifická odnož a svébytná interpretace západní civilizace. V minulosti významně Rusko přispělo k rozvoji západního intelektuálního, uměleckého a politického života. Sovětský svaz byl totalitní systém, který způsobil smrt a utrpení desítek miliónů lidí. Jeho étos, založený na marxistické ideologii, přišel nicméně do Ruska ze Západu. Karel Marx napsal významnou část svého díla v knihovně Britského muzea v Londýně. Lenin přicestoval v roce 1917 na základě podpory německé vlády do Petrohradu z exilu v Curychu. Sovětský svaz byl výtvorem západní utopické imaginace. Jako takový je proto součástí jak ruských, tak západních dějin. Tisíce ruských vlastenců bojovalo v občanské válce se zbraní v ruce proti bolševismu. Málokterý národ kladl takový ozbrojený odpor vůči komunistické ideologii jako Rusové, a žádný jí nebyl tak postižen.

Je velkým historickým paradoxem, že to byl stalinistický Sovětský svaz, který prostřednictvím mimořádně brutální politiky dokázal mobilizovat dostatek materiálních a lidských zdrojů k porážce nacismu, nejagresivnější ideologie, která se zrodila v moderních dějinách Západu. Máme právo odsuzovat ruský národ za to, že se v jeho kolektivní paměti usadila vzpomínka a hrdost na to, že obstál ve vyhlazovací válce proti nacistům, a že je mimořádně citlivý, když se to snaží zpochybnit nějaký bizarní hybrid komunálního politika a hospodského showmana z malé středoevropské země, jejíž obyvatelstvo bylo v rámci nacistické rasové hierarchie odsouzeno k vyhlazení, převýchově či přesídlení?

Rusko do Evropy patří jak geograficky, tak politicky, a to přinejmenším od počátku osmnáctého století. V době radikalizace islámského světa a vzestupu čínské asertivity potřebujeme Rusko jako pragmatického partnera v nemilosrdné geopolitické hře, která byla zahájena po skončení americké globální hegemonie. V reálné politice a ekonomických vztazích ovšem Rusko navzdory agresivní mediální rétorice a sankcím už opět je součástí evropského politického a hospodářského života. Konkrétním dokladem je výstavba plynovodu Nord Stream II, realizovaná navzdory protestům Spojených států amerických, která zvýší energetickou závislost Německa na Rusku. Tato geopolitická souhra Německa a Ruska by měla být vzata v úvahu při formulování dlouhodobé zahraniční politiky České republiky a českých národních zájmů. Příklad Finska, Dánska nebo Nizozemí ukazuje, že i malé národy si mohou v Evropě zachovat svoji svrchovanost a ekonomickou nezávislost. Je zapotřebí pouze mít vlastenecké a kompetentní elity a promyšlenou dlouhodobou strategii rozvoje země, a marginalizovat pátou kolonu a kolaboranty hájící cizí zájmy.

Andrej Babiš je stále v konfliktu zájmů, a navíc vrchní státní zástupce opět otevřel jeho stíhání ve věci Čapí hnízdo. O čem to svědčí? Pro jedny Pavel Zeman jedná v zájmu státu a Milionu chvilek, pro jiné je rozporuplnou osobou, tak jako třeba Lenka Bradáčová.

Spravedlivý a nestranný právní systém je základ civilizovaného soužití mezi lidmi. Původní francouzské vymezení pojmu „civilizace“ z poloviny osmnáctého století znamenalo „schopnost zjednat spravedlnost“. Proto by bylo velmi nešťastné, kdyby byla manipulace se zákonem účelově využita ke změně výsledků demokratických voleb v České republice. Doufám, že z něčeho podobného nelze podezírat ani orgány Evropské unie ani vrchního státního zástupce, a že výzvy k pouličnímu násilí, které se objevily v levicově liberálních kruzích, byly pouhým krátkodechým výrazem mentální nestability komentátorů zhrzených z volebních preferencí české populace. Jinak by bylo zapotřebí, aby bezpečnostní a pořádkové síly zaštítily demokratický a právní řád v naší zemi, a to účinněji než třeba v únoru 1948.

 

Visegrádská čtyřka představuje v dnešní politicky nestabilní Evropě nezpochybnitelný mocenský blok, jehož význam vzhledem k hospodářskému potenciálu středoevropských zemí pravděpodobně dále poroste. V Maďarsku a v Polsku se stabilně drží u moci vlády, které úspěšně vzdorují bruselskému neomarxistickému diktátu. Slovensko se prakticky ocitlo v područí levicového liberalismu. Vnitropolitický vývoj v České republice se proto těší zvýšenému zájmu, protože síly levicového liberalismu a konzervativního patriotismu jsou zde v zásadě vyrovnány. To by se mohlo změnit nahrazením prezidenta Miloše Zemana osobou vstřícnou vůči bruselské ideokracii a diskreditací a odstraněním Andreje Babiše z politické scény. Tato strategie se nachází v pozadí různých masových demonstrací, mediálních kampaní a politických činů veřejných činitelů hlásících se k ideálům „pravdy a lásky“. Jde o ideologický zápas o střední Evropu, která se vzhledem ke své historické zkušenosti s totalitarismem stala místem rezistence vůči nové formě diktatury přicházející tentokrát z bruselské byrokracie a západních politických, mediálních a akademických kruhů.

Šéfkou TOP 09 je nově žena. Je to dobře? Potřebujeme ženy v politice? Směrnicemi o jejich procentuálním zastoupení ve firmách v úřadech, dle EU, to ale asi moc nevyřešíme…

Nevím, zda má velký smysl hodnotit změny ve straně směřující nezadržitelně do mimoparlamentní opozice. Každopádně touto volbou TOP 09 definitivně potvrdila svoji proměnu v neomarxistickou a liberálně levicovou stranu. Řady voličů si tím rozhodně nerozšíří, protože podobný ideový profil mají Piráti a v poslední době bohužel i ODS.

Napadá mě řada vlastností, které by měl mít občan usilující o vstup do aktivní politiky, jako je patriotismus, altruismus, mentální odolnost, zdravý rozum, pracovní výkonnost, morální vyspělost, kompetentnost a osobnostní zralost, ale to, zda jde o muže, či ženu, mezi nimi není. Směrnice určující procentuální zastoupení jakékoliv dílčí skupiny obyvatelstva v institucích, firmách či organizacích mají diskriminační charakter. Dokážu si představit, jak rázně by je odmítly skutečně úspěšné političky disponující opravdovou autoritou, jako byly Margaret Thatcherová nebo Golda Meirová.

Před řadou let se hovořilo o tom, že by do EU měly vstoupit některé země severní Afriky, především Tunisko. A také třeba Izrael nebo Libanon. Dnes je problém s Tureckem. Přístupové rozhovory se Severní Makedonií a s Albánií – o kterých se příliš nemluví – zablokoval jako jediný Emmanuel Macron. Má se EU, podle vás, dále rozrůstat, konkrétně o další balkánské země?

V 19. století definovala Velká Británie své poslání ve světě jako „morální impérium“ šířící „křesťanství, obchod a civilizaci“. Bylo s tím bezpochyby spojeno množství pokrytectví, brutality a vykořisťování, ale odráželo to sebevědomí a asertivitu společnosti, která se nestydí za své hodnoty, ale naopak je hodlá nabízet jiným kulturám a civilizacím. Bohužel, současná západní společnost je prázdná skořápka, přičemž tuto prázdnotu a ztrátu originality zakrývají bezobsažné ideologické fráze typu „evropské hodnoty“. Evropa se dnes vyznačuje defenzivním a poraženeckým postojem navenek, a dovnitř zaměřenou sebedestruktivitou kombinující neomarxistický utopismus s klimatickou hysterií. Je tolik překvapivé, že ctižádostivé a dravé mimoevropské společnosti v nás už dávno nevidí vzor hodný následování a že na nás nahlížejí se směsicí pohrdání a soucitu? Jediný, koho stále přitahujeme, a to čistě ze zištných ekonomických a sociálních důvodů, jsou miliony chudých z Afriky a Středního východu, jejichž masový příchod by ovšem jednou provždy změnil charakter naší společnosti.

 

Přál bych si, aby Evropa jako civilizační okruh expandovala tak jako v minulosti a aby dokázala modernizovat rozsáhlé oblasti nacházející se na její periferii, a kulturně asimilovat místní obyvatelstvo. Nezapomeňme, že rovněž barbarské germánské, keltské a slovanské kmeny byly v raném středověku do západního civilizačního okruhu přijaty a postupně plnohodnotně integrovány. Myslím, že ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století zde byla příležitost přeměnit mnohé státy na pomezí evropského kontinentu v modernizované, sekulární a prosperující společnosti konvergující k západnímu civilizačnímu modelu. Dnes už to možné není.

Pro Českou republiku se nicméně otevírá příležitost ukázat společně s ostatními středoevropskými zeměmi, že stále existuje část Evropy, která je schopna spojit slavný odkaz minulosti s ekonomickým dynamismem, intelektuální svobodou a materiální tvořivostí a vynalézavostí. Jsem přesvědčen, že boj o Evropu není ještě ztracen a že se lze stále úspěšně vzepřít neomarxistickému aktivismu, chamtivosti nadnárodních korporací a bruselské byrokratické zkostnatělosti. Česká republika by měla v této revoltě stát v první linii. Jednejme tak, aby nás naši vzdálení potomci vnímali jako součást inspirativní a motivující legendy o úspěšné záchraně západní civilizace v její nejkritičtější chvíli.

Tajné služby Číny a Ruska nám nedají spát. Jsou asi všude, nabouraly se do vědy, chtějí i do škol. Nejsme až příliš umanutí? A nezapomínáme na to, že i naši „partneři“ třeba i v  NATO mají u nás své zájmy a cíle?

Přiznám se, že jestliže někdy trpím nespavostí, není to v žádném případě kvůli přítomnosti čínských a ruských tajných služeb. Na našem území bezpochyby působí tajné služby Číny, Ruské federace, Spojených států amerických, Německa, Izraele a dalších zemí. Alespoň doufám, že jim za to ještě stojíme. Hájí a prosazují zájmy svých států, obdobně jako by to měly činit tajné služby České republiky.

John le Carré kdysi napsal prostřednictvím jedné ze svých románových postav, že stav tajných služeb je jediným skutečným měřítkem politického zdraví národa a autentickým odrazem jeho podvědomí. V románech mistrů špionážního žánru, jako byli Graham Greene nebo právě John le Carré, cítíme, že ukazují politický život takový, jaký skutečně je, to znamená jako chladnou pragmatickou a často cynickou partii, v níž si nemůžeme dovolit luxus pokryteckého moralizování.

Spojené státy americké neváhaly po druhé světové válce naverbovat do svých služeb proslulého nacistického zpravodajského důstojníka Reinharda Gehlena, působícího na východní frontě, a čtyři tisíce dalších bývalých nacistů, které využívaly jako špióny nebo vědce a experty. Máme je kvůli tomuto zjevně nemorálnímu jednání ostrakizovat a vylučovat ze západního civilizačního okruhu? Nikoliv, zachovaly se jako země, která chápe prosazování svých zájmů jako národní prioritu.

Nemůžeme očekávat nic jiného od žádného státu… A sami bychom se měli této realitě přizpůsobit. Nemáme spojence či přátele, pouze dočasné účelové partnery a budoucí rivaly.