C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Dějepis je třeba stále opakovat

protiproud.cz

Kolaboranti znovu na scéně: Vracení majetku a lokajské zdravice. Co by na to řekli Kubiš s Gabčíkem? Dějepis je třeba stále opakovat. Nejdůležitější Benešův čin. Posseltovo kodrcání


V souvislosti s posledními událostmi spojenými s aktivitami tzv. Sudetoněmeckého krajanského sdružení a jeho českých politických příznivců a podporovatelů se ve veřejné diskusi opět začíná nebezpečně rozmáhat manipulace s našimi moderními dějinami.

Zejména se to týká období II. světové války a událostem, které ji předcházely a které následovaly bezprostředně po ní. Ve světle role Německa a Němců (nikoli pouze nacistů) v těchto událostech, je nehoráznou drzostí nejnovější myšlenka spolkového ministra vnitra Horsta Seehofera a  bavorského předáka landsmannschaftu Bernda Posselta – nadšeně podporovaná například politiky TOP 09, KDU-ČSL a Pirátů – na uspořádání příštího „sudetoněmeckého“ sjezdu  v České republice.

 

Je tedy  zas a znovu nutné připomenout si některá základní fakta.

Sudety

Už samotný termín „Sudety“ (potažmo „sudetští Němci“) je historickou anomálií, respektive jde o výrazivo pocházející z nacistického prostředí, německého i česko-německého.

Například historik a archivář Vojtěch Šustek k tomu uvádí: „Pojem Sudety považuji za ideologickou floskuli. Používání tohoto slova…považuji za významné dílčí vítězství německé revizionistické propagandy, které se podařilo do povědomí lidí implementovat nepravdivou představu, že takzvané Sudety jsou nějaký historicko-politicko-správní celek, jako je třeba Morava, Slezsko, nebo Bavorsko. Neexistuje pro to ale žádné historické opodstatnění, pokud se ovšem uživatel této floskule neztotožňuje s nacistickou ideologií.“

Tzv. Sudety nikdy nebyly žádným historickým, geografickým, natož autonomním či státotvorným celkem, proto i jejich srovnávání s Krymem, Kosovem, Katalánskem a podobně je zcela liché. Stejně tak jako  občasné fabulování  o tom, jak by dopadlo tehdejší referendum o odtržení Sudet, které by prý bylo naplněním práva na sebeurčení sudetských Němců. Nikoli, nebylo, Němci toto své právo realizovali v podobě vzniku Německa, německého státu.

Německou jazykovou a národnostním menšinu v tehdejším Československu bychom tedy mohli nazvat českými (popř. moravskými či slezskými) Němci, kteří neobývali žádný souvislý pás území, ale žili v podstatě na území celého státu, včetně například Prahy, Brna, Bratislavy a dalších velkých mést, a to ve velkých počtech. A naopak, v pohraničních oblastech zase žilo nezanedbatelné množství Čechů.

 

Temná stránka historie

S rozmachem separatismu (a nacismu) v první Československé republice, politicky reprezentovaného Sudetoněmeckou stranou, začaly být pojmy Sudety a sudetští Němci svévolně vztahovány na celé pohraničí. Pod vlivem dobové atmosféry začali ve třicátých letech 20. století tento jazykový novotvar používat i českoslovenští politici a média.

Značná část českých Němců  odmítla uznat už samotné vytvoření Československa, které naopak Češi chápali jako svůj vytoužený samostatný a suverénní národní stát. Hned  po 28. říjnu 1918 se  čeští Němci pokusili vyhlásit v pohraničí separatistické celky s cílem připojit je k Německu resp. k Rakousku. Součástí Rakouské republiky se dle těchto představ měla stát mj.  i Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím.

Od voleb v roce 1920 měli čeští Němci své zastoupení v Poslanecké sněmovně. Od roku 1926, měli politické zastoupení i v československé vládě.

Ve dvacátých letech 20. století volila většina českých Němců převážně demokratické strany, avšak s nástupem Hitlera a nacismu v Německu vzrůstaly preference nacistů – Henleinovy a Frankovy Sudetoněmecké strany – i v Československu.

V roce 1935 dokonce tato strana vyhrála celostátní volby,  když získala 1 250 000 hlasů, což prezentovalo cca dvě třetiny oprávněných německých voličů. V obecních volbách na jaře roku 1938 získala Sudetoněmecká strana již bezmála 90% hlasů českých Němců, což naprosto jednoznačně vypovídá o jejich tehdejších politických názorech, sympatiích a směřování.

Čeští Němci posléze zahájily – v koordinaci s říšskoněmeckými soukmenovci – protesty a masový odpor. Situace vyvrcholila 12. září 1938, když Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku přímo zaútočil proti Československu, což podnítilo sudetské Němce k vlně ozbrojeného násilí.  Ještě téže noci došlo k útokům henleinovských bojůvek proti policejním stanicím, celnicím a poštám, při nichž bylo zavražděno několik desítek českých úředníků a vojáků.

Vše nakonec rezultovalo v neblaze známý diktát velmocí (tzv. Mnichovskou dohodu) a připojení rozsáhlých historických českých území k Velkoněmecké říši.  Z těchto území bylo po září 1938 vyhnáno 171 000 osob, v drtivé většině samozřejmě Čechů, které „doprovodili“ někteří antinacističtí Němci. České obyvatelstvo se v těchto oblastech ocitlo v pozici naprosto bezprávné menšiny. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, v úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Češi nesměli vykonávat zaměstnání ve státní správě. Byly zrušeny všechny české noviny, byl zakázán tisk a české vysílání rozhlasu. Docházelo ke konfiskaci českého (nejen) zemědělského majetku.

To jen na okraj některých dnešních diskusí, ze kterých by laik mohl nabýt dojmu, že česko-německé násilí zahájili v podstatě až Češi 10. 5. 1945.

Řešení

Němečtí obyvatelé odtržených oblastí se (povětšinou s nadšením) stali občany (nacistického) Německa, ohromné množství z nich sloužilo ve Wehrmachtu a SS,  jen jejich velmi malá část se stala aktivními odpůrci nacismu. Mnoho českých Němců se přímo a aktivně podílelo na perzekuci, včetně masového vraždění, Čechů (včetně Židů) v průběhu druhé světové války.

Vítěznými mocnostmi autorizovaný poválečný odsun Němců (nejen) z Československa byl tehdy jediným možným, správným, realistickým i morálně oprávněným řešením situace. Alternativou byla pouze krvavá občanská válka, s mnoha oběťmi – zejména na německé straně – a časované bomba v základech československého (českého) státu. Z hlediska strategie a budoucnosti šlo o zřejmě nejdůležitější ideu a politické rozhodnutí prezidenta Beneše.

Z dnešního pohledu lze zajisté litovat některých jednotlivých násilných excesů, které doprovázely např. tzv. divokou fázi odsunu – ovšem s tím, že ten, kdo neprožil na vlastní kůži hrůzy druhé světové války, nemá právo jejich tehdejší aktéry soudit. Odsun jako celek byl jednoznačně  v pořádku – a spolu s dekrety prezidenta republiky z válečné a těsně poválečné doby (což byly  Národním shromážděním schválené standardní, legální a legitimní právní akty, nikoli nějaké polosoukromé aktivity prezidenta Beneše, jak by mohlo vyplývat ze zlidovělého /a věcně nepřesného/ termínu „Benešovy dekrety“) tvoří zásadní pilíř naší dnešní státnosti a suverenity. Tím spíše, že je jeden z vůdčích „milých (sudetoněmeckých) krajanů“ Daniela Hermana Bernd Posslet „dekrety“ opakovaně posílá „na smetiště dějin“.

Pro přesnost doplňme, že odsunuti nebyli tehdy zdaleka všichni českoslovenští Němci. Ti, kteří prokázali odbojovou činnost a antinacistické postoje, mohli, s československým občanstvím, zůstat. Bylo jich zhruba 250.000, takže rozhodně nelze hovořit o uplatnění kolektivní viny.

 

Novodobá kolaborace

V nedávných dnech jsme si připomínali výročí hrdinského činu československých parašutistů Kubiše a Gabčíka, kteří 27. 5. 1942 poslali na věčnost Reinharda Heydricha, říšského protektora, který reálně plánoval (a postupně uskutečňoval) likvidaci českého národa. Následný teror a vraždění Čechů, včetně vyhlazení Lidic, řídil z pozice státního tajemníka jeden z předáků “sudetských“ Němců, K. H. Frank.

Kdyby se dnes, hypoteticky, Kubiš, Gabčík a jejich kamarádi probudili, vyšli z krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje a koupili si na Karlově náměstí noviny, kde by se dočetli, že Krajský soud v Hradci Králové vydal miliardový majetek (zabavený hned v roce 1945 za kolaboraci!) potomkům člena NSDAP Walderodeho, že český velvyslanec v Měmecku Podivínský pronesl pozdravný přátelský projev na sjezdu Sudetoněmeckého sdružení – a že jeden z těchto  příštích sjezdů má, za potlesku části české politické scény, proběhnout v České republice, zřejmě by své zbraně pozvedli znovu. A otázkou je, zda by byl v bezpečí například blízký Palác Charitas, sídlo KDU-ČSL…

Ale možná by je částečně uklidnil článek v Echu24, dle kterého Bernd Posselt na zmíněném sudetském sjezdu prohlásil, že když cestuje do Berlína nebo do Vídně, jedou vlaky po trati hodné 21. století, zatímco ty směrem na Prahu jsou snad ještě z doby krále Klacka…

Doufejme jen, že při hájení naší suverenity a úcty k předkům, kteří během druhé světové války prolili krev za svobodu republiky, nebudeme muset napříště spoléhat pouze na Správu železniční dopravní cesty…