C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Důležitá témata k přemýšlení


 

Seznam tématických okruhů:

  1. Společenské dění kolem nás i ve světě
  2. Existuje něco mimo naše smysly? Něco, co nevidíme, ale někteří tvrdí, že to přesto je?
  3. Existuje nějaký život i po smrti, nebo smrtí vše končí?
  4. .......

Okruhy a materiály budu průběžně doplňovat


 

Existuje něco mimo naše smysly? Něco, co nevidíme, ale někteří tvrdí, že to přesto je?

      Existuje nějaký život i po smrti, nebo smrtí vše končí?

 

   Odpovědět na otázku, jestli je život po smrti je úplně snadé, stačí říci ANO, nebo říci NE, ale to nikomu nepomůže, chce-li se tím skutečně vážně zabývat. Je to otázka skutečně zásadní, protože kdybychom skutečně a doopravdy VĚŘILI, že po smrti budeme existovat i nadále, byl by tento náš pozemský život o hodně snadnější. Nebylo by také zapotřebí tak urputně bojovat o přežití za každou cenu, ani tak zápasit o ůspěch a dosažení jakýchsi pozemských hodnot-vše pod tlakem krátícího se času. Zkrátka, mnohé by se zjednodušilo. Nicméně, když připustíme, že by tedy nějaká naše forma existence mohla po smti být, musela by to být zcela jiná ,,forma", protože ji nikdo z žijících lidí skutečně ,,nevidí", i když někteří tvrdí, že ji jaksi ,,vnímají".

   Zabývají se tí filozofové, náboženští představitrelé, ale i vědci a lékaři. Někteří ,,věří", jiní ,,popírají", protože důkazy nejsou ,,hmatatelné", ale jen nepřímé i když třeba logické. Mezi růunými dohady, doměnkami a pocity výrazně vyčnívá téměř vědecká práce lékařky paní Elisabeth Kübler-Rossové, která se zabývá profesně péčí o umírající pacienty, jmenovitě o děti. Při této dloholeté práci shromáždila neuvěřitelné množství svých pozorování. Právě proto, že se nejedná o nějaké dohady, ale vědecky shromážděné fakty, posouvá její výzkum úvahy o životě po smrti z rovin polemik ke skutečné a zcela reálné otázce: ,,Opravdu nebudu věřit něčemu, co je tolikrát lékařsky dokázáno?" Své postřehy a závěry shrnula v knize O SMRTI A ŽIVOTĚ PO NÍ, vydané v nakladatelství Aquamarin v roce 1997.

   Samozřejmě existuje velké množství knih a dokumentů s touto tématikou, některé zde ještě zmíním.

   Například kniha Život před životem -autor JimB.Tucker, nakl. Alpress v r. 2005 Autor se zamýšlí nad tím, jestli jsme žili ještě před naším narozením na zemi. Je to zevrubná studie, podložená rozsáhlým výzkumem. Tento je doložen četnými konkrétními případy lidí, kteří si jasně vzpomínají na svůj předchozí život na zemi. Jsou to především takové případy, které lze nějakým způsobem zdokumentovat - ověřit pravdivost těchto výroků, současně i fakt, že dotyční nemohli tyto udaje falšovat.    Kniha je cenná svou cílenou snahou nezaujatě předkládat ověřená fakta. Je samozřejmě na čtenáři, jestli uvěří, nebo míra jeho skepticismu mu nedovolí ani tyto důkazy příjmout.

   Ke klasice v tomto oboru patří Doteky věčnosti - Zkoumání zážitků sdílené smrti, autoři: Raymond A. Moody Jr.MD.PhD a Paul Perry, Knižní klub, rok vydání: 2011. Představovat Raynonda A. Moodyho nebude asi nutné. Tento autor v oboru lidské smrti a jejího pokračování patří k základním spisovatelským pilířům. Lidé, kteří se touto problematikou zabývají, bývají, co se týká důkazních materiálů, odkázáni na výpovědi jiných lidí, oni sami nemívají tento konkrétní zážitek, ten bývá vyhrazen umírajícím či lidem procházejícím klinickou smrtí. Důkazy sdělené nikdy nebývají tak pádné a hmatatelné jako vlastní zážitky. No a kolik z nás prožilo klinickou smrt a vrátilo se, aby mohlo sdělit své postřehy ze života za oponou? Ne mnoho... Tato kniha je zajímavá v tom, že otevírá novou oblast - zde je mnoho konkrétních příběhů lidí, kteří prožili umírání sdíleně - tedy prožili je spolu s umírajícím stejně jako on, aniž by oni sami museli zemřít.... Je to tedy nová důkazní rovina, která je vlastně dalším mezníkem pro lidi, kteří se touto sférou lidského života, řekněme nevyhnutelnou sférou, chtějí zabývat již nyní. A já se domnívám, že je velmi dobré se takovými důležitými věcmi zabývat dříve, než je to nezbytné. Vstupovat do této etapy života připraven dává člověku velký náskok pro dobu ,,potom”. Kniha předkládá mnoho osobních a autetntických příběhů lidí, kteří tuto mimořádnou skutečnost směli prožít s někým blízkým a to přímo a bezprostředně. Velice intenzivně. Byl to pro ně tak mimořádný zážitek, že zcela změnil jejich další život. Čtenář dostává příležitost se na tyto důležité oblasti života podívat novým pohledem a otevřít bariéru, kterou civilizovaná a technická společnost pevně uzavřela kolem smrti.

   Posuneme-li se v úvahách ještě koudek dále, tedy k možnosti, že se sem po smrti vracíme, ale v jiném těle, s jiným jménem, v jiné rodině i národu, pak se před námi rozvinou mnohá další témata k úvahám. Zde bych zmínil knihu:

   Most času od autorů Leininger Bruce, Leiningerová Andrea, nakladatelství IKAR. Je návrat duší skutečnost? Reinkarnovala se do malého Jamese duše pilota, který zahynul ve druhé světové válce? Krok za krokem se chlapcovi rodiče snaží tuto záhadu objasnit a s každým dalším detailem, s každou další informací, která jako díleček zapadá do naprosto neuvěřitelné skládanky, se jejich původní nedůvěra rozplývá. Podivuhodný příběh malého Jamese ukazuje, že na některé věci není jednoduché najít racionální odpovědi.   Příběh je skutečně zajímavý a to, že je doprovázen fotografiemi podtrhává fakt, že se nejedná o nějaký smyšlený příběh, ale skutečnost. Je to zajímavé i tím, že není zcela obvyklé, aby se duše zemřelého člověka tak rychle znovu inkarnovala do jiného těla, že ,,stihne" setkání se žijícími lidmi ze své předchozí inkarnace... Faktograficky se jedná o zachycení a popsání mimořádné situace, což mohlo vést ke skutečnému čtenářskému zážitku. Škoda, že se tento materiál nepodařilo zpracovat literárně poutavěji a kniha zůstává spíše v rovinách až příliš podrobných popisů věcí, které příběhu ubírají na síle a dynamice. Kdyby se ubrala polovina stran a trochu zvětšila dynamika příběhu, mohla, obsahově zajímavá kniha, zaujmout více lidí. Ale i tak může mnohému čtenáři, právě svou až urputnou snahou po snesení co nejvíce faktů, otevřít nový pohled na pokračování života člověka i po jeho pozemské smrti...a to je vždy užitečné.
   I někteří filmový tvůrci se snaží vykreslit, jak takový život po pozeské smrti vypadá.
   K docela dobrým filmům řadím následující.

Zpověď neurochirurga: život po životě existuje!

Miroslav Suja

Na podzim roku 2008, po sedmi dnech v komatu, v němž můj mozek byl naprosto nečinný, jsem zažil něco tak hlubokého a intenzivního, že mi to dalo vědecký důvod být přesvědčen o životě po smrti.

Vím, jak prohlášení jako ta moje zní skeptikům, takže budu svůj příběh vyprávět logicky s jazykem vědce, kterým jsem.

Před čtyřmi lety brzy ráno jsem se probudil velkými bolestmi hlavy. Během několika hodin moje celá mozková kůra, která je odpovědná za myšlenky a emoce a v podstatě nás dělá člověkem, přestala fungovat. Doktoři z Lynchburg General Hospitál ve Virginii (nemocnice, kde jsem já sám pracoval jako neurochirurg) došli k závěru, že jsem byl zasažen velmi vzácnou bakterií meningitidy, která většinou útočí spíše na novorozence. Bakterie E-coli se zasáhla mozkomíšní mok a začala rozežírat můj mozek.

Když jsem se dostal toho rána na jednotku intenzivní péče, moje šance na přežití byly velmi malé a situace se stále zhoršovala. Během sedmi dnů jsem ležel na posteli v hlubokém komatu. Moje tělo nereagovalo na vnější podněty a můj mozek (jeho vyšší funkce) byly naprosto mimo provoz.

Sedmý den v nemocnici, když moji doktoři zvažovali, zda stále pokračovat v léčbě, se moje oči otevřely.

Svět zalitý světlem

Doposud neexistuje vědecké vysvětlení pro to, že ač moje tělo leželo v komatu, pak moje mysl byla plně při vědomí a já sám jsem byl živ a zdráv. Moje nervová tkáň v mozku byla ochromena bakteriemi, které jej vyřadily úplně z činnosti. Díky tomu se mé vědomí vydalo na cestu do jiné dimenze obrovského Vesmíru. Dimenze, o které jsem nikdy předtím ani nesnil, že existuje a o které by mé staré Já s naprostou radostí prohlásilo, že nic takového jednoduše neexistuje. Ale ta dimenze (ten svět?), která byla nespočetněkrát popsána lidmi, kteří si prožili zážitek blízké smrti a nebo jiné mystické stavy, tam skutečně je.

Zaujalo Vás to? Pak si přečtěte celý článek zde.

Neurochirurg z Harvardu: Existují jiné světy, kde je život mnohem krásnější. Výlet do nejtajemnějších zákoutí lidského nitra. Setkání s andělskými bytostmi. Zážitky z kómatu mění pohled na svět

 

Jenže pak se mi stalo něco, co mi dalo důvod zcela vědecky přehodnotit to, co jsem si do té doby o mozku a jeho fungování myslel. Na podzim roku 2008, po sedmi dnech v kómatu, v němž můj mozek byl naprosto nečinný, jsem totiž zažil něco tak hlubokého a intenzivního (ačkoli bych podle všech současných poznatků neměl zažít vůbec nic), že mi to dalo vědecký důvod být přesvědčen o životě po smrti.

Vím, jak takové prohlášení zní skeptikům, takže budu svůj příběh vyprávět logicky a jazykem vědce, kterým celý život jsem.

Pád do kómatu

Před čtyřmi lety brzy ráno (psáno v roce 2012) mě probudily velké bolesti hlavy. Během několika hodin moje celá mozková kůra, která je odpovědná za myšlenky a emoce a v podstatě nás dělá člověkem, přestala fungovat. Doktoři z Lynchburg General Hospital ve Virginii (nemocnice, kde jsem já sám pracoval jako neurochirurg) došli k závěru, že jsem byl zasažen velmi vzácnou bakterií meningitidy, která většinou útočí spíše na novorozence. Bakterie E-coli zasáhla mozkomíšní mok a začala rozežírat můj mozek.

Když jsem se dostal toho rána na jednotku intenzivní péče, moje šance na přežití byly velmi malé a situace se stále zhoršovala. Během sedmi dnů jsem ležel na posteli v hlubokém kómatu....

Zujalo Vás to: Pak čtěte zde.


Život po životě: Smrt není okamžik, ale proces: Život duše po konci těla je realitou už i pro vědce. Jak se nevěřící smíří s důkazem existence pekla?

 

Často informujeme o mnoha faktech, které současné „ateistické náboženství“ pokládá za „nevědecká, čili nemožná a neexistující. Obvykle se ze strany oficiálních „skeptiků“ setkáváme s odsudky. Ke své lítosti však musíme konstatovat, že loňský Bludný balvan takzvaného Klubu skeptiků získal náš časopis pouze za politické názory, což je krajně paradoxní vzhledem k tomu, že údajně jde o ocenění „vědecké“. Že tato „skepse“ nemá nic společného s procesem, původně pocházejícím z řeckého slova „zkoumat“, je zjevné.

I ty, vědo?!

Často také upozorňujeme na to, že  v případě rozličných „nemožných“ a „světonázorově nekorektních“ informací z naší strany jde o cosi, co „oficiální vědecká místa“ neakceptují, protože o tom jednoduše věda dosud nic neví – a možná ani nikdy vědět nebude.

Zaujalo Vás to? Pak čtěte zde