C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


KŘIŽOVATKY

úryvek z knihy

Roman   

   Bolestně jsem otevřel víčka do nového dne. Pootevřeným oknem připlouval zpěv malých pěvců, kteří ze všech sil svých srdéček velebili krásu usměvavého rána. Hřejivé paprsky ranního slunce, ještě měkké a laskavé, vytvářely v ložnici pavučiny stříbřitých vláken, které v měnivých kresbách vyvolávaly stále nové obrazy neznámých a tajemných krajin. Vzduch byl plný vůně života, ale já jsem vše vnímal jakoby zpovzdálí, jako ve snu. Sen, který byl pro mne před okamžikem jedinou realitou, nedovoloval dennímu vědomí pevně uchopit otěže vlády nad tělem. Sen byl doposud skutečností a skutečnost jen snem. Asi tak, jak o tom hovoří některé z východních nauk, když přirovnávají naši pozemskou existenci k iluzi.

   Zatím mne tento sen zcela ovládal, celé mé nitro jej bylo plné. Vždyť jsem ho také neprožíval poprvé. Stále znovu se tento jediný a mocný prožitek stejného snu vracel, aby mne burcoval a požadoval. Ale co? K čemu burcoval a co požadoval? Nevím, jediné, co vím je, že mi cosi důležitého chce říci. Přitom je vlastně krásný, ale přesto ve mně po probuzení vždy zůstává určitá tíseň a neklid.

   V tomto snu stojím na rozkvetlé louce plné květin, z nichž mi některé připadají zcela neznámé. Všechny však vyzařují nejen nejnádhernější škálu barev, které vůbec nelze popsat ani je k něčemu přirovnat, ale současně jakési znění, tóny, téměř bych řekl – hudbu. Ne však v obvyklém smyslu, spíše by se to dalo přirovnat k nějakému chóru, ale to opět není přesné, protože zde je to chór beze slov a bez hlasů. Těžko se to dá vůbec nějak popsat. Navozuje to však v člověku takový mír, že se má hruď může roztrhnout přívalem štěstí. Nad loukou poletují velcí motýli, jako by se vznášeli. Je to pohyb, který má v sobě tolik harmonie a malebnosti, tolik krásy, že se mi derou slzy do očí. Chtěl bych být jako oni. Vznášet se, letět vzhůru, tam někam, kde je jen blaženost. Tato touha mne doslova pohání kupředu. Rozhlížím se kolem sebe a ohlédnu se i zpět. Louka se tam začíná svažovat a terén zcela mění svůj vzhled. Květiny mizí a objevuje se písčitá, suchá půda s porézními, zvětralými kameny. Čím se terén svažuje níže, tím méně je zde vegetace. Jen místy rostou trsy narezavělé trávy připomínající ostřici, která však vypadá jako sežehnutá mrazem. Ještě níže jsou již jen skály fantastických a hrůzyplných tvarů. Vše prostupuje podivné příšeří, které na skalách modeluje stíny ve tvarech dravých zvířat s otevřenými chřtány a výhružně pozvednutými drápy. Z toho šerosvitu stoupá k mému srdci mrazivý chlad.    Mezi skalami se vine úzká a strmá pěšina plná balvanů a nebezpečně klenutých kořenů. Vím, že po této cestě jsem přišel, vím, že je to má cesta.    Srdce mám jako sevřené ledovým spárem a nohy se mi začínají chvět strachem. Pryč, pryč od této cesty! Rychle a s úlevou se obracím ke své louce, na níž stojím. Zvedá se mírně vzhůru a mne to nutí, abych šel tímto směrem. Krása, která mne obklopuje, zdá se přicházet z tohoto směru. Vystupuji na pahorek a s úlekem se zastavím. Zcela náhle a bez přechodu končí louka hlubokou strží. Protější břeh je nesmírně vzdálený, jako dva lidé, kteří se přestanou milovat. Soutěska se táhne vlevo i vpravo až na obzor. A má cesta vede kupředu, to vím zcela jistě! Pohlédnu dolů do strže. Závratná hloubka objímá nejen naši zeměkouli, ale otáčí se v ní i všechny planety a celý vesmír. Nekonečně hluboko se otáčí nad pochopení obrovský vír a do něj je nasáváno vše, co se přiblíží. Vidím obrovské hvězdy, mnohem větší než naše planeta, jak jsou obrovskou rychlostí vsávány do tohoto víru, aby v něm byly rozemlety na původní prahmotu. Zmocňuje se mne taková úzkost a strach, že mi nohy vypovídají službu a já se sesouvám na zem, ztrácím vědomí. Pozvolna přicházím k sobě, ale šok ve mně stále přetrvává. Ale zmocňuje se mne i hluboká úcta před velikostí a vznešeností tohoto děje. Toužebně vysílám své pohledy na nesmírně vzdálený protější břeh. Jemná, růžová záře mocně hovoří k mému srdci. Celá má bytost se vlévá do jediného toužebného výkřiku o pomoc. Je to však výkřik beze slov, je to výtrysk citu beze zvuku. Volám a nevím co, prosím a nevím koho. Vzhůru! Vzhůru!

   Na protějším břehu se začíná zachvívat vzduch, jemné barvy víří a skládají se do pastelových pruhů. Z těchto pruhů se pozvolna formuje most. Most z duhy! Duhový most! Mé srdce zaplavuje hřejivé chvění, ale opět je tu zklamání. Most nedosahuje až k mému břehu, ale končí daleko ode mne v prostoru. Nyní se můj cíl přiblížil, a přesto je nekonečně vzdálen. Jaká naděje! Jaké rozčarování!    Po mostě přichází důstojná mužská postava v dlouhém plášti. Obklopuje ji mírná záře, která na mne působí velmi povzbudivě. Mír, láska, štěstí. To jsou slova, která se mi samovolně rodí v hlavě. Vlastně to není v hlavě, ale spíše tam, kde mám srdce. Odtud se obsah těchto slov rozlévá jako životodárná míza po celém mém těle. Zaplavuje mne štěstí a klid, zdá se mi, jako bych se v nich vznášel. Muž přichází blíže. Rysy jeho jasné a dobrotivé tváře jsou prostoupeny poselstvím lásky. Jeho láska mne zahaluje, povznáší i utěšuje. Cítím, že je to zcela jiná láska, než jakou jsem kdy poznal. Je povznesená nad osobní sympatie, stojí nade vším. Má před sebou jen prospěch druhého, bez ohledu na jeho přání. Je přísná, a přitom nádherná. Nyní pozvedám zrak a pohlédnu svému zachránci do očí. Jaká nepopsatelná hloubka, jaké pochopení se zrcadlí v těchto azurově modrých očích! Muž se jemně usmívá. A já, přestože se k němu cítím být tak mocně přitahován, pociťuji i určitou bázeň a odstup. Náhle celé mé nitro zaplaví lahodný zvuk jeho hlasu. Neslyším jej však ušima, vždyť také muž vůbec nepohnul rty, ale celá má bytost je tímto hlasem prostoupena. Jako by se rodil někde ve mně.

   ,,Probuď se!“ Volá naléhavě tento hlas. Je v něm hluboká láska, ale současně v něm zaznívá i ocelový tón nesmírně závažného příkazu.

   ,,Probuď se!“