C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


  Víte kolik stojí štěstí?    

Podivná otázka, řekne si mnohý z vás. Všichni přece ví, že pojmy jako štěstí, přátelství a láska nelze přepočítat na peníze. Vždyť i v jedné populární české písničce se zpívá: ,,…štěstí nelze koupit za žádné peníze…“   Ano, souhlasím s vámi i textem uvedené písně, ale přesto si dovolím, zdánlivě nelogicky, tvrdit, že mohu vyčíslit, kolik stojí štěstí…   Dokonce to mohu vyjádřit úplně přesně: ,,Štěstí, radost a důvěra v lidi stojí 100Kč.“   Nevěříte? Myslíte, že přeháním? Pak si, prosím, zkuste přečíst můj následující příběh.   Před pár lety jsem usilovně hledal nějaké smysluplné zaměstnání, které by nestálo jen na zásadách tržního hospodářství. Nutno říci, že se mi to příliš nedařilo, ale nakonec jsem, alespoň na krátkou dobu, našel něco, co uspokojovalo mou vnitřní potřebu být někomu užitečný.   Necelé dva měsíce jsem svým vozidlem rozvážel obědy starším lidem. Práce to byla celkem namáhavá, protože jsem každý den za pár hodin musel rozvézt, ale především vynést pár desítek obědů do různých domů po celém městě. Mnohý byt byl ve 3 i 4 patře bez výtahu a času bylo málo…inu nebylo to lehké. Některé ze strávníků jsem vůbec neviděl, protože jsem jim jen položil jídlonosič před dveře. Někteří byli vděční, jiní lhostejní. Byli však i tací, které jsem si oblíbil a jednu starší, téměř slepou paní obzvláště. Jak jsem již poznamenal, času bylo při roznášce velmi málo, a tak se všechny rozhovory minimalizovaly na jednu, dvě věty, mnohdy jen na kraťoučký úsměv. Nelze tedy říci, že bych při své práci navázal nějaké osobní přátelství, šlo spíš jen o větší, či menší vnitřní cit sympatií.   Můj krátký zaměstnanecký poměr se chýlil ke konci, protože toto místo mělo být zrušeno a já zatoužil onu mně sympatickou paní nějak potěšit. Potěšit více a hmatatelněji, než jen vlídnou větou: ,,Tak dobrou chuť…“ Přemýšlel jsem o nějakém drobném dárečku, který by ji mohl potěšit. S ohledem na její špatný zrak jsem zvolil malý hrací strojek – ten aspoň uslyší, když jej nemůže vidět. Při předání posledního obědu jsem jí vtisknul do dlaně i můj dáreček. Paní byla velmi dojatá což i mne citelně zahřálo u srdce.   Zdálo se, že tím příběh skončil, ale nebylo tomu tak.   Po delší době přišla k mé mamince, osaměle žijící ženě, na návštěvu paní ze sousedního činžovního domu. Bylo těsně před vánoci a obě ženy si v citlivé vánoční atmosféře srdečně popovídaly. Sousedka s dojetím líčila, jak její maminka stále vzpomíná na pána, který jim vozil obědy. Sice jej nikdy neviděla, ale vždy se těšila na jeho hlas a jeho pár slov, která vždy tak srdečně pronesl. Ta jí udělala pokaždé mnohem větší radost než oběd, na ten jeho hlas vždy čekala a těšila se. Bylo pro ni zcela nepochopitelné, že jí, cizímu člověku, daroval takový krásný dárek. Vždyť ji vůbec nezná, a přesto ji tak obdaroval!   Sousedka, když to líčila mé mamince, byla tak dojatá, že se rozplakala: ,,Přece jen jsou v tomto nevlídném světě slušní a citliví lidé, přece jen je naděje“. Moje maminka byla také velmi dojatá a tak si obě ženy společně poplakaly.   To by mohl být konec pěkného příběhu, nemyslíte? Když mi ale popřejete ještě trošičku času, rád vám jej dovyprávím celý i s pointou.   Uplynulo několik dalších let. Moje maminka již málo vychází ven a sousedku téměř nevidí. Nicméně nedávno ji sousedka opět přišla navštívit. Ani nevím, proč vlastně přišla, ale průběh její návštěvy se v jistém směru podobal tomu předchozímu. Maminka sousedky mezitím zemřela, ale do posledních okamžiků si schovávala onen dárek jako symbol něčeho povzbuzujícího a krásného. Jako symbol lidského soucitu, přátelství a lásky.   Ten hrací strojek stál pouhých sto korun, a přesto dokázal jednomu člověku prozářit několik let života. A nejen to, dodal naději v lidskost i několika dalším lidem…   Proto jsem si dovolil tvrdit, že mohu vyčíslit hodnotu nehmotných ušlechtilých pojmů. Ano, vím, bylo to poněkud zjednodušené, protože zde samozřejmě nešlo jen o onen dárek, ale především o úmysl udělat někomu radost.   Tento příběh jsem povyprávěl vám všem, kteří někdy pocítíte náhlý popud udělat někomu radost. V dnešním světě ,,tržních hodnot“ je vždy po ruce nějaká ta pochybnost: ,,…to nemá cenu“, ,,…je to zbytečné“, ,,…to nikdo stejně neocení“, ,,…budou se mi smát za sentimentalitu a změkčilost“, ,,…dnes musí být člověk tvrdý, jinak neobstojí“. Ten věčný pochybovač v nás, neustálý skeptik a rozumbrada je vždy připraven vynést to své: ,,To nejde…co z toho máš…a proč?“   Nedbejte na něj! Jestli ve vás zahoří touha někoho potěšit – neváhejte. Ale nečekejte na odměnu a díky. Nečekejte že svět vám zatleská, že vás někdo pochválí za vaši dobrotu. Zcela prostě vypusťte svou holubici radosti do světa a nechejte na ní, kam poletí.   Mohu vám upřímně říci, že jsem za svých sto korun dostal zpět nesčetněkrát více.   Přišlo to však nečekaně a neplánovaně.   A tak to má být