C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Evropa přestává existovat

protiproud.cz

Evropa přestává existovat: Opuštění Boha, tradic a identity. Brexit a slzy kyborga Theresy. EU drží pohromadě kvůli ekonomickému profitu. Bývalí kolonizátoři koloniemi. Kdo asi zachrání zbytečky naší kulturu?


Nedávná rezignace britské premiérky Theresy Mayové souvisela a tedy se i časově sešla sešla s volbami do Evropského parlamentu. To i ono prohloubilo vážnou krizi, která otřásá Evropskou unií v jejích základech. Evropa nadále padá do propasti rozkladu způsobeného spletí neřešitelných problémů – od imigrační krize až po krizi identity, kterou mnozí nechtějhí vidět, nebo ji dokonce přímo vyvolávají a podporují.

Dnes si Evropané stále častěji kladou otázku: „Kdo jsme?“ Evropa se stala rukojmím globalizačních projektů, které vyústily v děsivé transhumanistické experimenty deformující lidi na bezpohlavní klony, zdegenerované mutanty a odlidštěné kyborgy. To vše na pozadí zásadního hospodářského poklesu a především úplné ztráty jakékoli evropské subjektivity – civilizační, geopolitické a dokonce i ekonomické.

Hrůza pohledět

Události, které se před našima očima odvíjejí v Evropě, nemohou nikoho ponechat v klidu. Nekontrolovaná imigrace, ekonomické výkyvy, růst sociálního napětí a v důsledku toho nepokoje a teroristické aktivity. Co je ovšem obzvlášť fatální: „odlidštění“ obyvatel evropského kontinentu. Sem patří ztráta jakékoli identity, včetně té pohlavní. Juvenilní justice, legalizace adopce dětí páry stejného pohlaví, pokřivování pohlavní identity od základní školy až do jejího rozvratu, provokování sexuálních instinktů div ne od mateřské školky, biologické a hormonální změny u jednotlivých pohlaví – to jsou jen ty nejkřiklavější úchylky svědčící o vážném onemocnění zdejší společnosti.

Evropa v podobě indoevropské civilizace v podstatě přestala existovat. Na její místo přichází post-Evropa biomechanoidů, jimž je vše lidské cizí, v tradičním smyslu toho slova. Není už více žádné tradice, vůle ani ducha, jež by určovaly Evropu. Dokonce ani člověka jako takového. Vše se mění v noční můru nejistoty a krize tak závažné, že vyvstává logická otázka: Je vůbec ještě možné zachránit kontinent, jak jsme jej znali? A je vůbec ještě co zachraňovat?

Za těchto podmínek dochází ke změně politické reprezentace v Evropském parlamentu, která podle zákona schvaluje nového předsedu Evropské komise – ve skutečnosti první osobu v EU. Otázkou však zůstává: dokáže přežít samotná EU? Jak dlouho to bude trvat a jaké budou důsledky jejího zhroucení, o němž se stále častěji hovoří nejen v Evropě, ale i v zahraničí? A jak to ovlivní celosvětové procesy?

 

K čemu je Evropský parlament?

Jak bude nahromaděné problémy řešit samotný Evropský parlament? To, co se dnes v Evropě děje, není pouze imigrační krize nebo neschopnost byrokratického aparátu rychle zvládnout všechny příchozí vetřelce. Kromě problémů s imigrací a hrozby terorismu zažívá Evropa hospodářskou krizi a sociální stagnaci spojenou s rychlým stárnutím populace neschopné přirozené reprodukce. Evropská kultura, která vsadila na moderní umění, se rovněž dostala do konceptuální slepé uličky. V podstatě už není žádné evropské kultury jako takové, vše se utápí v primitivních kulturních náhražkách vycházejících z masového spotřebitelského vkusu, a to z podstatné části z americké provenience či inspirace.

Celý uvedený souhrn krizí představuje základní selhání evropské politické antropologie. A vymanit se z této systémové krize zpacifikováním zuřivých muslimů, zvyšováním tempa ekonomického růstu nebo vynakládáním sociálních dávek na porodnost už možné není. Selhání nastalo na úrovni paradigmatu – moderna se přežila a její táhla už nefungují.

Žádný div, že obyvatelé Evropy stále více důvěřují euroskeptikům a „populistům“, jež by bylo přesnější nazvat „mluvčími lidu“ (vždyť „populus“ znamená lid), a stále méně důvěry chovají ke globalistům, liberálům, loutkám Bruselu a Washingtonu. Ti již delší dobu v lidech vyvolávají pouze zjevné nepřátelství. Dokazují to i třeba i pokračující masové protesty ve Francii proti prodloužené ruce globalistů Macronovi. A zdá se, že je to pouhý začátek.

Tragédie americké dominance

Američané po porážce nacismu obsadili část Evropy a od té doby, co se začali považovat za vítěze studené války, vyhlásili „Americké století“. Podle plánu stratégů měla jeho poslední etapa, zdůvodněná jakýmisi zvláštními zákonitostmi, zajistit vytvoření unipolárního světa. Ten neměl být ničím jiným, než odrazem celospolečenského globálního hodnotového systému, a na jeho základě měl být vytvořen jednotný politický prostor a univerzální světonázorový model vycházející z americké, v širším smyslu západní, civilizační zkušenosti, jež byla prohlášena za dokonalou a všeobsáhlou. To vše muselo být implementováno a začleněno do univerzálního celosvětového systému, který neznamenal nic jiného, než dominanci USA v globálním měřítku.

S odkazem na tzv. „sovětskou hrozbu“ Američané úplně přestali brát v úvahu názory Evropanů a prohlásili: „Chcete být v bezpečí a nechcete, aby vás pokořily divoké ruské hordy z Východu? Poslouchejte ve všem nás, my všechno vyřešíme.“ Tudíž poslušní a disciplinovaní Evropané poslouchali. Bývalá koloniální Evropa nepostřehla, že se sama změnila na kolonii. Sovětský svaz se dávno rozpadl, nebezpečí z Východu pominulo a Evropané dál pokračovali ve službě mašinérii světové moci a stali se namnoze poslušnými poskoky.

Není divu, že Evropa hraje ve světovém orchestru druhé housle. A představuje svého druhu pobřežní základnu na západě Eurasie. Co jiného se dá dělat? Zkuste neuposlechnout a následky vás neminou! Četné příklady toho, co se stane těm, kteří se postavili vůli Washingtonu, se odehrávají přímo před našima očima: Latinská Amerika, arabský svět, Afrika, Maghreb, postsovětské státy. Na jedné straně se nechce stále dokola poukazovat na osud Iráku, Libye nebo Sýrie. Na druhou stranu, máme snad věčně přihlížet životu v otroctví?

 

Stagnace a pasivita 

Evropa si musí vybrat mezi subjektem majícím svébytnou existenci, nebo objektem hrajícím roli ovládané loutky. Stagnace Evropy má totiž souvislost s posilováním kontroly ze strany Spojených států, kontroly, která neuvažuje zájmy samotných Evropanů. Už dlouho platí: čím více Washington ovládá Evropu, tím hůře se jí vede. A to i v ekonomice, která byla považována za hlavní přednost Evropské unie. Tento kolos na hliněných nohách, toto ekonomické monstrum svého času dokonce hrozilo, že se postaví samotným Spojeným státům. A co vidíme? Spojené státy daly evropské ekonomice mat ve třech tazích.

Současná EU je výlučně mondialistický projekt, neboli projekt vnořený do procesu univerzalistické světovlády, v němž probíhá rozpouštění evropských národů v jediném tavicím kotli bez geopolitického rozměru a s výhradním akcentem na hospodářství. Celý tento prostor podléhá globálním zájmům a nemá žádnou svébytnost ani subjektivitu.

Ekonomismus, jemuž je současná Evropa vystavena, je svého druhu závoj, za nímž nejsou vidět žádné další faktory subjektivity – geopolitické ani civilizační. Ideologické síly propagující ekonomismus zastrašily a zpracovaly evropské národy ekonomickými důvody, čímž je uvrhly do závislosti. Ekonomickým úpadkem je dnes zastrašována také Británie, respektive ona britská většina, která hlasovala pro odchod z EU, s nímž se nedokázala vypořádat plačící lady – tančící kyborg – Theresa Mayová, která se zamotala i do „Skripalů“. Brexit přitom není pro jeho voliče ničím jiným, než pokusem zachránit vlastní identitu vyskočením z kypícího tavícího kotle.

Nikoliv náhodou vyjádřila předsedkyně francouzské strany „Národní fronty“ Marine Le Penová požadavek stejného referenda ve Francii. Ani pro ni není francouzská identita prázdnou frází a zachována může být pouze únikem z nepřirozeného dění, jaké se dnes odehrává v Evropě.

Nadnárodní korporace

Projekt Evropské unie byl od samého počátku své realizace postaven na myšlence kontroly všech politických procesů na evropském kontinentu, na likvidaci suverenity států. A pokud uvážíme sociální rozměr, který je důležitý, na rozpuštění národů Evropy v jediném „tavícím kotli“ – na přeměně evropských národů v jakousi homogenní atomizovanou biologickou masu jedinců bez kolektivní identity.

Tento projekt, jehož realizace se právě završuje, byl od počátku podřízen zájmům nadnárodních korporací. Evropské obyvatelstvo v něm bylo vnímáno jako zdroj a Evropa sama jako tržní odbytiště. Není divu, že  byla veškerá síla vržena na zastrašení Britů a zaměřila se přitom právě na ekonomiku, na krátkodobé ekonomické ztráty a krátkodobý pokles životní úrovně, přičemž zcela ignorovala dlouhodobé strategické perspektivy. Nikoliv náhodou se na území EU spolu s nekonečnými proudy tzv. běženců stěhují tisíce dobře vycvičených a ostřílených bojovníků, jinak řečeno – teroristů. Globalisté již dlouho využívají teroristické sítě proti každému, kdo nesouhlasí. A jak známo, teroristické útoky se v evropských metropolích stávají stále častějšími.

Současná Evropa dospěla do konceptuální slepé uličky, když důsledně opustila Boha, tradici, kulturu, pohlavní identitu a po cestě „odlidštění“ došla na samý okraj propasti. Tak pokročilé onemocnění již nelze léčit běžnými prostředky. Umírající a rozkládající se Evropu může spasit jen zázrak. Pokud něco pomůže zachránit Evropu, pak je to „světlo z Východu“.

Soumrak Evropy se odehrává před našimi očima a stmívá rychleji, než se čekalo. Zatímco někteří se zoufale cpali do Evropy a snili o tom, jak si budou užívat úspěchů, pokroku a civilizace té Evropy, jakou jsme znali v minulém století, tak právě taková Evropa mezitím skončila. Upadla a rozsypala se na hliněné střepy.

Jaká bude nová Evropa, bude-li vůbec nějaká?

Zdroj.