C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Je už čas na pravdu?

parlamentnilisty.cz

Andor Šándor na férovku: Afghánistán neudržíme, je čas říci pravdu. Bezpečnost? Češi si mnohé neuvědomují


CO NÁM DAL ROK 2018 Specialista na bezpečnostní problematiku, generál ing. Andor Šándor se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz podělil o své dojmy z událostí roku 2018. Vypjatá situace v Afghánistánu způsobila smrt čtyř českých vojáků. Generál Šándor potvrzuje, že jakožto spojenci USA máme jisté povinnosti. „Odvolávat se na naše závazky však nesmí znamenat to, že se nebudeme ptát na smysl ztrát toho nejcennějšího – životů našich vojáků,“ dodává jedním dechem. Šándora mrzí úroveň české veřejné debaty, ať už jde o jakékoli téma související s politikou. „Má-li někdo jiný názor než ten mainstreamový, je hned, a to velmi často veřejně, nálepkován různými výrazy počínaje trolly, elfy, pražskou kavárnou, kolaborantstvím apod.,“ všímá si generál.

Během roku 2018 zemřeli v Afghánistánu čtyři čeští vojáci. Kromě Spojených států jsme byli jedinou zemí koalice, která za boj s teroristy v této zemi platila životy svých mužů. Velvyslanec USA v ČR Stephen King nedávno zdůraznil, že si české oběti velice váží. Jak důležitým spojencem jsme nyní pro USA? A je dobře, že v Afghánistánu zůstáváme?

Skutečné, reálné spojenectví a přátelství je velmi cenná věc. Obzvláště pro zemi, jejíž schopnost čelit samostatně současným hrozbám je velmi omezená. Odvolávat se na naše závazky však nesmí znamenat to, že se nebudeme ptát na smysl ztrát toho nejcennějšího. Životů našich vojáků. Klást si Cui bono? Je legitimní vést debatu o tom, jak dlouho budeme ještě v zemi pod Hindúkušem. Jak jsme úspěšní? Zda naše oběti stojí za to. To vše je věc politická, nikterak zpochybňující dobrou práci, kterou tam odvádí naši vojáci. To není projev zbabělství, a ani rezignací na spojenecké závazky, čímž by byl okamžitý odchod, to samozřejmě nikdo nežádá.

 

Jsem přesvědčen, že vojensky nemůžeme tuto zemi udržet. Není pravda, že s teroristy se nevyjednává. Musí se s nimi jednat a děje se tak nejen v Kataru za účasti Američanů. Pouze s přáteli nevyjednáváte. S nepřítelem ano, záleží však z jaké pozice, síly a uvědomění si reality situace, ve které se nacházíme. A cíl? Zajistit, že země po stažení aliančních vojsk nebude opět základnou pro mezinárodní džihád. Názory a návrhy řešení zůstat další řadu let považuji za scestné. To bude jenom odčerpávat naše lidské a materiální zdroje a nepovede to ke kýženému cíli. Tálibán neporazíme. Obzvláště bude-li i nadále podporován Pákistánem. Afghánské národní síly, navzdory našemu úsilí, nebudou nikdy dost vycvičené a loajální k vládě v Kábulu, policie obzvlášť. Místní nemají Tálibánce příliš rádi, nás ovšem ještě méně. Problémům země a jejich složitému etnickému a mocenskému složení v mnohém nerozumíme, a když nám Tálibánci řeknou: „Vy máte hodinky, my máme čas,“ tak nám nedochází symbolika tohoto sdělení.

Jak již bylo řečeno, je třeba zajistit, aby se země nestala základnou pro islámský terorismus jako v minulosti. Nemyslím si, že by Tálibán opakoval stejnou chybu jako v 90. letech, kdy se spojil s Al-Káidou. Tato organizace nemá exteritoriální požadavky, necílí na Evropu. Neříkejme tedy, že nás v Praze ohrožuje. Doufejme, že si poradí s Islámským státem na svém území. Nevěřím, že by kdy Tálibán přistoupil na požadavek USA zachovat si v zemi vojenské základny vzhledem k blízkosti Íránu, Ruska a Číny. V zásadě jde o to odejít a zachovat si tvář, když už ne vítězů, tak neporažených.

Vydal jste knihu, ve které lidem radíte, jak přežít teroristický útok. Domníváte se ve světle posledního útoku islamisty ve Štrasburku, že během letošních Vánoc opět hrozí nárůst brutálních činů mířených proti obyčejným lidem?

Je trochu ošidné vydávat kategorická tvrzení, pokud jde o západní Evropu, a to především Francii, Belgii, Švédsko, Německo či Velkou Británii. V těchto zemích jsou muslimské komunity mnohem početnější než ta naše, což z nich také generuje větší počet radikálů. U zemí, jako je Francie či Británie, je výskyt a počet teroristických útoků přímo závislý na jejích zahraničněpolitických a vojenských aktivitách na Blízkém východě či v Africe.

 

Jak jsme na tom s bezpečností v České republice? Zatím se zde naštěstí žádný podobný útok neodehrál. Je to dílem náhody, nebo teroristy nezajímáme?

V naší zemi jsou muslimové ve velké části klidní a nejsou zradikalizováni. To neznamená, že by byli bezproblémoví, ale jde spíše o jednotlivce. Snad se některým našim politikům, prostřednictvím jimi pronášených hloupých protimuslimských výroků, je nepodaří poštvat proti většině. Pak bychom mohli nejen vánoční čas trávit pokojně i v dalších letech. Na druhou stranu lze ovšem těžko odhadnout útok nějakého pomatence, či člověka, který se chce bránit proti domnělé či skutečné újmě ze strany státu. Informace o tom, že i z našeho území odešli (odcházejí?) muslimové bojovat do řad islamistů, jsou varující. Je dobře, že o některých víme. Znepokojující ale je, kolik je těch, o kterých nevíme. Jsou to občané našeho státu, či jen lidé na našem území pobývající? Ty těžko můžeme mít pod plnou kontrolou, budou-li se vracet.

Jak tato atmosféra neustálého nebezpečí v Evropě mění psychiku Čechů? Bojí se třeba více cestovat do některých turistických destinací?

Pokud jde o tuto otázku, pak mám pocit, že my Češi jsme nejméně vystrašení turisté. Na super all inclusive u Rudého moře za deset tisíc stojí za to vyrazit. Muslimské bratrstvo, politická nestabilita, nevábné hygienické podmínky, liknavost orgánů činných v trestním řízení, malá spolupráce s našimi institucemi, to vše lehce hodíme za hlavu. Češi jezdí i do exotických a vzdálených destinací. Mexiko, země s obrovským nárůstem únosů za účelem okradení turistů, velkým počtem vražd, bojem drogových kartelů apod., je stále častější destinací. A takových zemí bych mohl jmenovat více. Některé země jsou nebezpečné jako celek, v některých jenom jejich části, jako např. Thajsko. Mohu jenom doporučit se pečlivě seznámit se situací v dané zemi a s tím, jak se během pobytu chovat. Nezapomenout!!! To, že případ Hanči a Tonči dopadl šťastně, je pouze velká výjimka. Možnosti státu pomoci jsou velmi limitované a závisí na mnoha okolnostech, které neumí ovlivnit. Nechoďte nebezpečí zbytečně vstříc a važte, jakou cenu má vás život.

Evropský parlament 12. prosince odsouhlasil dokument Závěry a doporučení Zvláštního výboru pro terorismus. Tento text je zajímavý hlavně tím, že oficiálně přiznává příchod radikálů do Evropy stejně jako skutečnost, či odhad Europolu, že v Evropě se nyní nachází až 30 tisíc radikalizovaných džihádistů. To je přeci šílené číslo… Jde s tím něco dělat?

To číslo je ohromné vzhledem k tomu, jak omezené lidské, technické či jiné kapacity máme v tom, jak nás před nimi ochránit. Velká většina těchto radikálů jsou občany evropských zemí, řada z nich se v příslušném státě už narodila. Represe není všelék a je nutné se snažit je i znovu začlenit do společnosti, pokud jsou takové resocializace schopni. Hledejme odpověď na otázku, proč nás tito lidé tolik nenávidí a proč nás chtějí nemilosrdným způsobem zabíjet, nakolik jsou ovlivňování situací v Sýrii, Iráku, Jemenu, Afghánistánu, Libyi, Mali a dalších zemích, proč si řada muslimů, nejen ti radikální, myslí, že je Západ v kontinuální válce s islámem. Opravdu na tom nemáme svůj podíl?

 

Je vážným faktem, že se EU není schopna shodnout v otázkách migrace. Vždyť neexistuje žádné právní ustanovení, že mají lidé právo se mít lépe. My máme právo přijmout na svém území ty, kteří na něm najdou uplatnění dle našich potřeb. Ne povinnost! Na druhé straně se ale nesmíme zříci nutnosti pomoci uprchlíkům, ženám a dětem z míst konfliktů, ke kterým jsme jako Západ přispěli, či je sami vyvolali. To vše s ohledem na reálné možnosti bez ohrožení vlastní bezpečnosti.

Komentátor Martin Fendrych navrhl, aby byl prezident Miloš Zeman ve spojitosti se svými veřejně pronesenými a velmi nelichotivými výroky na adresu BIS obžalován pro velezradu. Má takový návrh racionální základ? Překročil Miloš Zeman jakousi linii, za kterou se nemá chodit?

Státy si zřizují zpravodajské služby, aby jejich vládám umožnily lépe vládnout. Politici nemusí automaticky jejich informace přijímat, či se jimi řídit. Mají však odpovědnost za jejich činnost. Pokud jsou s jejich prací nespokojeni, pak mají povinnost sjednat nápravu. Nikoliv však prostřednictvím medií. Medializace negativního vnímání tajných služeb ze strany jejich zákazníků říká našim nepřátelům, pojďte k nám, páchejte zlo, neboť proti vám stojí čučkaři a není třeba se jich bát. Vždyť to sdělují ti, kteří jsou adresáty jejich zpráv. Tajné služby jsou podřízeny vládě, nikoli prezidentu. Ten je může úkolovat s vědomím vlády a je jedním z příjemců jejich zpráv. Jeho veřejné vystoupení v mediích bylo velmi nešťastné. Obžaloba za velezradu mi ale přijde za zbytečné hrocení. Navíc by tím stát potvrzoval, že měl pravdu. A to nechceme, i kdyby ji měl, že?

I v minulých dnech jsme řešili téma Miloš Zeman. Koncem roku znovu podpořil zrušení sankcí proti Rusku, na jaře naboural oficiální výklad „kauzy Skripal“ s tím, že Novičok se v Česku tak či tak vyráběl. Vzbudil tím pohoršení. Je Miloš Zeman vlastizrádce? Může si náš prezident dovolit chovat se v rozporu se „spojeneckými svazky“?

Spojenecké svazky nejsou patentem na rozum a jedinou univerzální pravdu. Nejdůležitější je, co je pravda, a ne, kdo ji říká, natož kdo se tváří, že ta jeho, je ta pravá. Pravda v mezinárodní politice může být různě motivována. Nemusíme hrát roli užitečných idiotů. Medializaci Novičoku a jeho výrobu či „nevýrobu“ v Česku jsem považoval za nešťastnou.

Mně přijdou tyto výrazy o vlastizradě prezidenta jako zbytečně expresivní, ničemu nesloužící. Miloš Zeman je nepochybně silná osobnost, kterou lze jenom velmi těžko natírat jednou barvou. Já bych ho nikdy nehodnotil jednostranně. Jsou věci, které dělá dobře, jsou jiné, se kterými značně nesouhlasím. Ale je to stále můj prezident, protože ctím demokracii. Že jeho postoje ne vždy musí sloužit zemi, lze vidět, ale že by ji zrazoval?! Vezmou-li se v potaz jeho názory na boj s terorismem, tak jde o jednoho z nejvyhraněnějších zastánců spojeneckých svazků v této oblasti. Stejně tak lze vnímat jeho podporu Izraele.

Bohužel v Česku dlouhodobě existují tři centra zahraniční politiky, která často mluví ne zcela stejným jazykem. To nás může činit nesrozumitelnými, ale neumím si představit, že kdokoli přesvědčí pana prezidenta, aby říkal to, co si on sám nemyslí. Z historie je známo dost případů, kdy menšinový názor byl ten správný.

Pokud jde o sankce proti Rusku, tak si nemyslím, že by srazily Rusy na kolena, či je přiměly, aby vrátili Krym Ukrajině. Nevěřím, že Miloš Zeman je jediný politik na Západě, který má o jejich významu pochybnosti, je spíše jediným, který necouvne před zbytkem a říká nahlas, co si myslí.

Podmínit summit Trump–Putin požadavkem na propuštění ukrajinských námořníků je jen další ukázkou hluboké neznalosti ruské mentality a absence skutečné promyšlené politiky vůči Kremlu.

Ve výroční zprávě BIS jsme se dočetli, že „dezinformační weby“ jsou v drtivé většině provozovány českými provozovateli, kteří upřímně věří, že je nutné vystoupit z NATO a EU, a nejsou placeni Ruskem. Dle průzkumu Medianu si ohledně zahraniční politiky 23 % Čechů myslí, že agresivnější jsou Američané, 26 % soudí, že agresivnější jsou Rusové a 51 % tvrdí, že obě velmoci jsou agresivní stejně. Odvrací se Češi od Západu? Zklamal je Západ v tom směru, že by raději „politiku všech azimutů“, „neutralitu“ apod.? Nebo je náš národ mediálně negramotný a ovlivnitelný nepřátelskou propagandou?

Nemyslím si, že jsme mediálně výrazně negramotní či můžeme být snadno manipulovatelní nepřátelskou propagandou. Podívejte se, co se šíří – a čemu jsou Francouzi schopni uvěřit – francouzskými sociálními sítěmi za nesmysly v kontextu vzpoury žlutých vest. Vyznat se v té záplavě informací, které jsou na internetu, není opravdu snadné. Mnoha lidem chybí dlouhodobá praktická zkušenost ze sledování dané zahraničněpolitické problematiky. Pokud je naše politická scéna značně nejednotná v otázce členství v NATO, EU, vztahu k Rusku a dalším problémům světa, pak se nelze divit, že se v tom běžný občan obtížně orientuje. Nejhorší je ovšem to, jak v praxi provozujeme naši demokracii, jejíž podstatnou součástí je svobodná diskuze – výměna názorů. Anonymita internetu smazává slušnost, umožňuje podivným osobám a charakterům projevit svoje stinné stránky, pofoukat si svoje mindráky, vypustit agresivitu, netolerantnost a bůhví co ještě.

Má-li někdo jiný názor než ten mainstreamový, je hned, a to velmi často veřejně, nálepkován různými výrazy počínaje trolly, elfy, pražskou kavárnou, kolaborantstvím apod. Naše kultura projevu nedosahuje úrovně 18. století, kdy francouzský spisovatel a filosof Voltaire prohlásil památné: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ Se svobodou, a to nejenom projevu, by měla jít ruku v ruce zodpovědnost. Vidí-li občané hrubost a ubohost jednání a průběh některých politických debat v Parlamentu, mohou nabýt dojmu, že je to norma.

Jak hodnotíte končící rok 2018? Co dobrého Česku dal? A co se tolik nepovedlo?

Byl pro nás magicky osmičkový. Především ve znamení šlapající ekonomiky. Zda se to projevilo v peněženkách všech těch, co se o to zasloužili, si nejsem úplně jist. Bohužel byl i pokračováním upadající kultury politického diskursu a neschopnosti opozice být skutečným zrcadlem současné vlády. V této zemi je potřeba řešit řadu naléhavých otázek, na kterých jsou naše životy závislé. Nikoli vytváření pseudokauz či žalování v Bruselu. Čekal bych, že připomenutí si sta let naší existence v nás bude prohlubovat národní hrdost, a ne poklonkování Bruselu, Moskvě či Washingtonu.

Závěrem, prosím, řekněte, co byste Česku přál pro rok 2019.

Česko jsou pro mě kromě jiného všichni občané, kteří tu žijí. A těm přeji, aby jejich život byl takový, o jakém sní. Největší štěstí je, že žijeme. Žijme tak, abychom na sebe mohli být hrdí a s dobrým pocitem předali jednou tuto zem těm, co přijdou po nás. A to nejen pro následující rok.