C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Naši vojáci míří „na frontu“

protiproud.cz

Ukrajinský sud prachu: Míří na východ americké tankové jednotky? Největší rozkol v pravoslaví za tisíc let. Obří vojenské cvičení v Norsku. I naši vojáci míří „na frontu“. Klamný klid v oku uragánu

Už přes měsíc přicházejí zprávy o tom, že Američané ve velkém přesunují těžké zbraně na Ukrajinu. Jednou z důležitých cest je vedle Polska také Slovensko, přes které podle mnoha svědectví proudí noční transporty zbraní na východ. Připravuje Západ „konečné řešení“ číslo 2?

Mnohé tomu nasvědčuje. Šokující vyhlášení „samostatnosti“ ukrajinské pravoslavné církve na moskevském patriarchátu, jímž konstantinopolský patriarcha mění poměry panující od 17. století, má bezpochyby podobné souvislosti. Mediální ticho, jež tyto mimořádně dramatické „úkazy“ provází, je rovněž velmi zlověstné.

Úporná snaha

V únoru uplyne už šestý rok od svržení legální ukrajinské vlády a následného puče, který připravily a zafinancovaly euroamerické finanční a politické kruhy ve snaze oslabit Rusko a vyprovokovat konflikt s Vladimírem Putinem, který jim již od roku 1999 hatí jejich globální plány. Dobytí Ruska v nich má pochopitelně klíčový význam.

Po celých šest let gradují pokusy změnit vládu v Moskvě. Jak až dosud bezúspěšnou podporou roztříštěné opozice nebo zinscenovanými mezinárodními provokacemi. Od sestřelení civilního letu MH 17 v červenci 2014, přes údajné ovlivnění amerických voleb, až po letošní festival špionománie se Skripalem a spol. Stále těsnější utahování nefunkční smyčky ekonomických sankcí nepřináší výsledek.

Americká generalita maskující se hodně průhlednou zástěrkou NATO začíná ztrácet trpělivost, protože Rusko se zjevně nenechalo těmito akcemi zevnitř i zvenčí vyvést z míry a relativně klidně odolává stále se zvyšující frekvenci provokací.. Západní veřejné mínění je denně masírováno protiruskou propagandou, která si v ničem nezadá s tou goebbelsovskou valící se na obyvatele Třetí říše. Cíl je rovněž stejný: vytvořit alespoň trochu uvěřitelnou záminku k zahájení vojenského tažení s iluzorním předpokladem, že by se to mohlo obejít bez jaderné celosvětové konfrontace.

Tanky přijíždějí

Od začátku října se začínají množit signály, že se z roviny propagandy tlak na Moskvu přesouvá k přímé vojenské konfrontaci – nebo minimálně její hrozbě. Vojenský neúspěch v syrském tažení patrně vedl americkou generalitu k přesvědčení, že již není na co čekat, neboť čas pracuje proti několik desetiletí budovaným plánům. Padlo snad již rozhodnutí vyvolat konflikt s Ruskem stůj co stůj, bez ohledu na následky?

S blížícími se březnovými prezidentskými volbami v Kyjevě lze masivní zbrojní dodávky pokládat i za způsob, jak přimět Porošenka k akci, a tím pomoci jeho prakticky nulovým šancím na znovuzvolení. Razantní útok na Doněck, který je oslaben ukrajinským atentátem na prezidenta a vrchního velitele armády Alexandra Zacharčenka z konce srpna, by mohl být kýženou rozbuškou či záminkou k přímé vojenské konfrontaci s Ruskem.

Probíhající transporty amerických těžkých zbraní na Ukrajinu, o nichž svědčí četné zprávy přicházející v těchto dnech ze Slovenska, lze sotva vysvětlit jinak. Záběry nočních vlaků, vezoucí americké tanky M1A2 Abrams a transportéry Bradley naznačují, že příprava na konflikt běží na plné obrátky. Z některých záběrů je vidět, že jde o techniku staženou z neúspěšných bojů na Blízkém východě, jak dokládá její pouštní maskování.

Tanky a obrněné transportéry většinou míří z Hamburku, kde se překládají z lodí a přes Polsko a zčásti i naši republiku i Rakousko míří na Slovensko do Košic, odkud po přeložení na širokorozchodnou trať putují dále na Ukrajinu. Podle očitých svědků se v posledních týdnech tato aktivita dramaticky zvýšila a od října už míří na Ukrajinu kompletní tankové prapory americké armády. To odpovídá přípravě regulérní americké armády do vojenských operací.

Stratégové samozřejmě vědí, že Vladimír Putin nemůže nechat takovou aktivitu bez odpovědi, neboť by to podlomilo jeho pozici i v samotném Rusku. Napětí tak narůstá na obou stranách dosud „jen“ chladného konfliktu. Objevilo se však i něco zbrusu nového. Něco, co může dát konfrontaci úplně novou dynamiku:

Ukrajina tento týden rozhodla přerušit staleté duchovní vazby na Rusko, a vyvolala tak nevídaný rozkol v pravoslavné církvi. Důsledky této provokace mohou být mnohem dramatičtější než všechny dosavadní. K čemu došlo, aniž to u nás většina veřejnosti zaznamenala?

Rozkol v pravoslaví

Ukrajinská pravoslavná církev vyhlásila tento týden samostatnost na Ruské pravoslavné Církvi. Umožnilo jí to rozhodnutí konstantinopolského patriarchy, který tím Kyjev v razantním zvýšení napětí de facto podpořil. Následně ruské pravoslaví oznámilo, že okamžitě ruší styky s konstantinopolským patriarchou. Zamená to nevídaný rozkol s dalekosáhlými důsledky pro celý pravoslavný svět. Politický konflikt se tak současně stává náboženským.

Konstantinopolský patriarchát totiž kromě rozhodnutí o autokefalii (osamostatnění) sejmul i klatbu, kterou moskevský patriarchát vyhlásil na ukrajinskou církev a jejího nejvyššího představitele Filareta a obnovil své pravomoci vůči ukrajinskému pravoslaví, které již v roce 1686 (!) svěřil Moskvě.

Podle ruských pravoslavných špiček znamená rozhodnutí konstantinopolského patriarchy Bartoloměje největší rozkol v křesťanském světě za posledních tisíc let. Podle metropolity Ilariona je krok Konstantinopole nezákonný a Moskva ho neuznává. Doufá, že od něj Bartoloměj ještě ustoupí. „Ruská církev vyzývá všechny pravoslavné církve světa, aby pomohly nalézt cestu z nejtěžší krize vyvolané rozhodnutím Konstantinopole,“ uvedl patriarcha Ilarion.

Metropolita Českých zemí a Slovenska arcibiskup Rastislav rozhodnutí konstantinopolského patriarchátu odmítl a vyslal do Moskvy poselství, ve kterém podpořil ruského metropolitu. Rastislav v něm rozhodnutí patriarchy Bartoloměje odsoudil a krok označil za „legalizaci ukrajinských rozvratníků“.

Totéž konstatovala i ruská pravoslavná církev. „Nemáme jinou volbu, žádné jiné řešení,“ řekl Metropolita Ilarion po setkání Svatého synodu ruské pravoslavné církve v Minsku. Ruská pravoslavná církev se opírá o dopis Konstantinopole ze 17. století, který ji pověřuje správou i v oblasti Kyjeva.

Jde o víc, než tušíme

V této hře nejde už jen o Ukrajinu, ale i o sílu křesťanství na východě. Zasaženo je totiž samotné srdce východního křesťanství. Území dnešní Ukrajiny je historickou kolébkou východního křesťanství. Podle legendy přinesl křesťanství na Rus již apoštol svatý Ondřej, když se plavil proti proudu Dněpru na místo dnešního Kyjeva. Rozhodujícím datem byl rok 988, kdy velký kníže Kyjevské Rusi Vladimír I. zavrhl pohanský panteon a přijal křest z rukou východní církve. Toto datum je také považováno za okamžik christianizace Rusi.

Na území dnešní Ukrajiny se nacházejí slavné pravoslavné kláštery a více než 10 tisíc kostelů. Ve hře je tedy mnohem více, než jen rozkol v pravoslavné církvi.

Není náhodou, že se něco takového děje ve stejnou chvíli, kdy míří noční transporty amerických jednotek na Ukrajinu. Ostatně není pochyb, že se to bezprostředně týká také nás.

Právě v těchto dnech se loučí naši vojáci jako kdyby odjížděli na frontu. Dělostřelci a raketové vojsko v počtu několika stovek mužů odjíždějí „jistit“ severní křídlo protiruského cvičení v Norsku. Budou to největší společné manévry NATO od přelomu tisíciletí. Přes 45 tisíc vojáků, 150 letounů, 60 plavidel a 10 tisíc vozidel všeho druhu včetně těžké techniky.

Mlčení oficiálních médií, které toto všechno u nás i na celém Západě provází, dává tušit, že stojíme před další studenoválečnickou krizí, která může kdykoli skončit velmi horkým finále.

V oku uragánu panuje iluzorní klid.