C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Okénko do Pekla

protiproud.cz

Metropole džihádu: Výlet strojem času, aneb okénko do budoucnosti. Plačící učitel. Přišlo to tak rychle! Co nosí muslimky pod nikábem? A co učí naše vojáky na největším cvičení NATO, které právě začalo?


Birmingham, druhé největší město Velké Británie. Kolébka průmyslové revoluce, „druhé hlavní město“ po Londýnu, dříve nazývané továrnou světa či městem tisíce řemesel. Současně, mimo jiné, původní domov mnoha slavných muzikantů včetně legendárních rockových kapel formujících se na tehdejších dělnických předměstích (Black Sabbath, Led Zeppelin, Judas Priest…).

Dnes je Birmingham rovněž „slavný“: stal se hlavním městem džihádu v Evropě. Má přes milión obyvatel, přičemž bílí Britové se nedávno dostali svým zastoupením již i oficiálně pod 50 %. Realita viděná očima návštěvníka je nicméně ještě o poznání kontrastnější. A muslimů, těch je ve městě oficiálně čtvrtina.

Anglie je na jednu stranu jednou z nejvíce profízlovaných zemí na světě (počet kamer na plochu či na obyvatele je tu zdaleka největší), v současné době je to též země politické korektnosti, tolerance muslimského násilí, netolerance upozorňování na muslimské násilí, zavírání bez řádných procesů, oproti tomu nepochopitelně neozbrojených policistů a podobně.

Tytam jsou atributy, jež se člověku při vyslovení slova Anglie dříve vybavily na prvním místě (noblesa, gentlemanství, vkus a styl, kultura, humor, svérázné denní zvyklosti a neméně svérázná kuchyně…). Někde na venkově to tak stále ještě je. Ale Londýn, Birmingham a řada dalších velkých měst již přestala být Anglií.

Hlavní město džihádu

Nejvíce islamizovaným městem v Británii je právě Birmingham. Zdejší komunity jsou líhní muslimských radikálů, dokonce se sem stěhují i muslimové obývající dříve jiné evropské metropole, neboť se jim zde pikle kují ještě lépe – protože „bezpečněji“. Kriminalita gangů a násilí ve městě skokově roste. Za tím účelem museli být vedle nebohých neozbrojených „bobíků“ povoláni též policisté vyzbrojení automatickými zbraněmi. Ti hlídkují na mnoha místech jakožto posádky tzv. vozů ozbrojené odpovědi. Přesto zde vznikly v posledních letech další nebezpečné no-go zóny. Sexuální zneužívání muslimy a jejich gangy je na denním pořádku – je nejspíše jen otázkou času, kdy se doslechneme o další aféře s tisícovkami obětí.

Knihkupectví ve městě nabízejí stohy muslimských publikací. Cestovní kanceláře se zaručují, že jejich destinace jsou vstřícné vůči muslimům a jejich klienti mají přístup do oddělených prostor hotelů a plaveckých bazénů, kde se muslimské ženy mohou koupat v burkinách. Desítky tisíc obyvatel města neumí anglicky. Pochází odtud značné procento polapených teroristů, ve zdejších domech se vyráběly bomby pro některé „proslavené“ teroristické útoky. Představitelé města mlčí, případně se ke strachu z muslimů kvůli z osočení z rasismu přiznají jen potají.

Masové kolektivní muslimské modlitby v rámci oslav konce ramadánu v birminghamském Small Heath Parku začaly v roce 2012 s 12.000 věřícími. O dva roky později se počet přítomných zvýšil na 40.000. V roce 2015 to bylo 70.000 lidí, v roce 2016 již 90.000, v roce 2017 to bylo 100.000 a letos tam bylo více než 140.000 lidí (titulní foto k článku je z této akce). Kolik jich tam bude příští rok? V samotné čtvrti Small Heath tvoří muslimové již 95 procent populace.

 

Po letech zde

Z letiště plného mužů a žen v čádorech, ihrámech, nikábech, hidžábech, kefíjích, či jak se všechny ty hadry jmenují, přijedete obklopeni reklamami v arabštině vlakem na stanici New Street plnící roli hlavního nádraží. Jmenuje se podle hlavní pěší tepny centra města, tedy jakési výkladní skříně. Pamatuji si, jak před dvaceti lety byla tato (a především přilehlé ulice v severním směru) plná typických anglických hospůdek, kaváren, barů a obchůdků s pochutinami či luxusním oblečením.

To je minulost. Namísto barů vybydlená patra domů, případně obchody s bezcennými tretkami (často orientálního zaměření), namísto útulných hospůdek jeden Starbucks vedle druhého, namísto obchůdků prapodivné cestovní a „pracovní“ agentury nabízející to nejlevnější spojení k příbuzným do metropolí Blízkého východu a Afriky a další služby zaměřené na imigranty.

Jeden z nejvíce honosných domů mě zlákal k návštěvě. Uvnitř obrovský sál ve viktoriánském stylu. Ejhle, byl to Apple store. Starší pán v uniformě (asi jediný běloch v budově) vypráví, že zde dříve byla velká knihovna s krásným historickým nábytkem, že zde dělal hlídače už tenkrát, a že sem chodili slušní a vzdělaní Angličané a různí studenti. Knihovnu zavřeli a pronajali firmě Apple. Nábytek vyházeli a nahradili minimalistickými stoly, na nichž se válí moderní elektronika.

Na New Street je poměr černochů a dalších imigrantů z jihu a východu proti bílým tři ku jedné. Ulice je za ta léta k nepoznání. Všude je nepořádek, někdejší nezaměnitelná typicky anglická ohleduplnost chodců tatam. Pytle s odpadky leží před domy, na každém kroku nějaký exces, jehož se dopouští snědý imigrant – křik, výtržnosti, blokování dopravy, kopání do městského mobiliáře. Oblíbenou zábavou je rovněž klečení uprostřed ulice s rozpaženýma rukama – a extatickým řevem. Hloučky imigrantů postávají, posedávají či dokonce polehávají po ulici a velmi nepřátelsky hledí na bílé kolemjdoucí. Jeden hidžáb a nikáb (občas i burka) za druhým.

Na křižovatkách vyrostly obludné žluté železné a betonové protiteroristické zábrany. Kromě toho, že neuvěřitelně hyzdí městský prostor, vůbec nepřidávají na kllidu – spíše naopak. Je tisíc a jeden další způsob, jak zde spáchat teroristický útok, než najet na pěší zónu autem (dotyčný by ostatně musel předtím přejet několik svých soukmenovců válejících se na okraji silnice). Tyto obludnosti tak všudypřítomnou a čím dál více aktuální hrozbu jenom připomínají.

 

Ind a učitel

Obchodní centra ve městě jsou rovněž plná lidí neanglického původu – snad ještě výrazněji než v ulicích. Nakupují ostošest. Muslimky v hidžábech si vybírají luxusní spodní prádlo a drahé spodní halenky (smysl této investice znají jen ony). Restaurace a jídelní kouty jsou většinou, pochopitelně, halal.

Pryč z tohoto světa do staré dobré „anglické“ indické restaurace. Indové uvnitř jsou mnohem více přátelští a důvěryhodní než pouliční muslimové. Úsměv od Inda je rozhodně příjemnější než propichující zamračený pohled od muslima. Ind je ještě celkem spokojený, jen si stěžuje, že mu tady občas hloučky Nigerijců a Eritrejců (to jsou ti „doktoři a inženýři“, co připlouvají přes Středozemní moře) rozbijí výlohu, ukradnou stojan na kola, popelnice, případně něco načmárají na dům. Ind byl minulý rok v Praze a pochvaloval si, že tam nebyli muslimové a že se nebál večer na ulici. Dal mi nejznámější indické pivo, vařené pro Indy v Anglii, s poznámkou, že to stejně jednou zakážou.

Je večer, potkávám se v hospodě u piva s Angličanem. Vyrostl nedaleko Birminghamu, žil také řadu let v Londýně. Je učitel, v první chvíli mi přijde jako liberál-vítač. Jakmile však dojde řeč na imigraci a současnou podobu anglických měst, úplně změní grimasu a začne si žalostně stěžovat. Nejvíce ho bolí a neustále šokuje, jak to přišlo rychle („one fucking generation…“). Imigranti tu byli vždy, ale teprve posledních 20 let bylo zlomových. Anglie podle něho páchá civilizační sebevraždu a je už nejspíš jenom otázkou času, než bude vymazána z mapy. I kdyby všech 28 členských států EU, plus Norsko a Švýcarsko, okamžitě nepropustně uzavřelo své hranice pro migranty, stávající muslimská populace bude stejně strmě růst. Učitel se tak rozohnil, že má slzy v očích.

Řeč se stáčí na Švédsko, jež je na tom v mnoha ohledech ještě hůře a jehož kulturní sebevražda je proaktivní a stále vládou všemožně podporovaná. Poté se marně zamýšlíme nad tím, zda je nějaká naděje na zvrat situace a (tak trochu i pod uvolňujícím vlivem piva) přemítáme tu o konkrétních evropských politicích, tu o společných hodnotách a životaschopnosti obyvatel evropských národních států. Závěry nejsou tak zcela politicky korektní. Tohle si ostatně může dovolit jen s cizincem. Asi jako když k nám kdysi jezdili „zápaďáci“ – jenže naopak.

A co my?

Návštěva některých metropolí Západu je v posledních několika letech pro normálního člověka skutečným šokem. Pohled na liberálně dekadentní život a postoje původních obyvatel, zároveň čím dál více se množící a radikalizující muslimy a současně hladce a neúprosně nastupující totalitu, je kontrastní pouze zdánlivě. Vše do sebe zapadá a je již jen velmi obtížně ovlivnitelné.

Tou hlavní otázkou však je, jak na tuto zkázu budeme reagovat my a zda máme vůbec ještě šanci takovému vývoji ve více či méně vzdálené budoucnosti čelit. Zvlášť, když je mezi námi tolik těch, kteří si to odmítají uvědomit (a když už si to uvědomí, tak z toho také něco vyvodit a reagovat), případně těch, kteří tuto cestu sebezničení z nejrůznějších důvodů dokonce podporují.

Nejen Česká republika, ale celá střední Evropa se stává krajem v obklíčení. A naši vojáci? Bojují v Afghánistánu. Obkličují (pod německým velením) Rusko na největším cvičení NATO, které právě začalo, kde  se připravují… na co vlastně?

Obrana naší vlasti to rozhodně není.