C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Propaganda na dětské státní televizi?

novinky.cz

Propaganda na dětské státní televizi? – Václav Klaus ml. – Novinky.cz


Václav Klaus ml.

Souvisí to určitě s věkem. Když se vám blíží padesátka, člověk se tolik neohlíží sám na sebe. Už ví, že leccos nesvede. Nebude už pilotem stíhačky, ani frontmanem thrashmetalové kapely. Ani moc nevygraduje vlastní kariéru.

Nejslavnější matematik historie Carl Friedrich Gauss položil základy teorie čísel už v 21 letech. Základní větu algebry o rok později v disertační práci. Velcí podnikatelé začínají v patnácti jako Baťa nebo o pár let později jako Gates i Zuckerberg. Ani Jarda Jágr už nebude v padesáti v NHL. To je holt život.

Zato se víc díváte na vlastní potomky, pokud máte to štěstí, že nějaké máte. Abych zdlouhavě nefilozofoval, k napsání tohoto sloupku mě právě přimělo sledování vlastního dítěte – toho nejmenšího (5). Konkrétně jsem onehdá v záchvatu vzteku vypnul televizi, protože oni normálně hustěj do dětí propagandu už od tří let. Elinka sedí a čeká na státní televizi na Večerníček. Na krtečka nebo tak něco. Ale před tím jsou zprávy pro děti (Zprávičky). Nesmysl je to samo o sobě, ale kdyby to bylo ve stylu, že děti v Tanvaldu měly besídku a támhle zas soutěžili v atletice, nebo že se v zoo narodilo slůňátko – tak ještě budiž. Jenže tady je třeba o prezidentu Trumpovi, jak je zlý, že odmítl pařížský protokol a ničí tak přírodu.

A na to čučí nevinné čtyřleté dítě, proboha. Další stupeň už bude, že v následné pohádce bude mít zlý lišák i tu červenou trumpovskou čepici a hodný méďa tričko s nápisem Greenpeace? Aby se to dětem spojilo i podprahově?

Oni to snad sami ani nevyrábějí a přebírají to odněkud z pokrokové ciziny, protože minule zas byla dvouminutovka o tom, jak se chudáci děti v Gaze nemohou učit, protože zlý Izrael je okupuje. To je možná standard (standard nerovná se pravda) někde ve Francii, ale Česká republika má jako oficiální politiku silně nadstandardní vztahy s Izraelem. No nevadí – šup sem s tím českým dětem.

Polovina těch zpráv je podaná tak, že by člověk tu televizi rozštípal. Že s tím prostě jako občan zásadně nesouhlasíte. Ne že by tedy zprávy pro dospělé byly nějak lepší, ale jsem dospělý – zvyklý od bolševika – nějak to vydržím. U dětí mě to neskutečně štve.

Jedná se ale o špičku ledovce. Nechutná politická propaganda, která se tím ani netají. Horší je celková úroveň dětské tvorby. Pořád si říkám, jestli to není jen nostalgie nebo už nějaký dědkovatění (že dřív to bylo lepší), ale bohužel ne. Ty staré večerníčky a pohádky jsou lepší. Je tam boj dobra se zlem. Je tam vtip (i u Boženy Němcové i u Josefa Čapka), je tam soucit (pejsek s kočičkou se ujali zahozené panenky). Rytíř je statečný, drak i černokněžník budí hrůzu. Strach je potřeba překonat, protože zlu se nesmí ustoupit.

Teď jsem zrovna zahodil jednu zbrusu novou knihu pro holčičky. Spousta obrázků (nekvalitních) a děj, že má hlavní hrdinka párty a maminka jí teda všechno připravila a dostala hodně dárků. Vlastně bych měl být rád, že tam ještě byla maminka a ne dvě transgenderové osoby. Ale i tak to byl děs. Hlavní hrdinka pak za pomoci jakési víly letěla nad zemí a tam byli samí bílí jednorožci a růžoví králíčkové a podobné p…viny a rozličné květy. Tím skončila kapitola dvě. Možná se takhle cítíte po LSD, nevím. Nebo se tím vyrábějí neurotické ADHD děti. Ta kniha byl překlad. Bude hůř.

České Studio Kamarád je taky ještě furt lepší než třeba německá produkce, co ji vídám na dovolené. Haranti pobíhají po studiu, k nim patří moderátorská dvojice. Slečnopaní je ještě v normálu, evidentně to tam celé šéfuje. Chlápek je ňouma a „komická figura“. Děti (pečlivě vybrané, aby nechyběly všechny možné rasy – je tam i blonďáček) mažou nějaký dort moderátorovi na obličej. Ten se shovívavě usmívá a děti se řehtají. Ty normálnější tak trochu nejistě, jestli je to opravdu taková legrace. Pak začne zhovadilá disko-odrhovačka a všichni si zatrsají. Pak je kreslená pohádka ve stylu růžoví králíčci s bílými jednorožci…

No a co se mi jako konkrétně nelíbí? Ta ubohost. Vždyť takový svět není. Nesmí být. Ani svět pohádek pro děti, co tu budou po nás. Protože jen ten, co měl šťastné dětství, vyznává tradice, ten druhý zuřivě útočí na svět. A šťastné dětství neznamená hloupé dětství.

G. K. Chesterton už před sto lety (ani novinové komentáře se moc nezlepšují) o pohádkách napsal: „V pohádkách vždycky nepochopitelné štěstí závisí na nepochopitelné podmínce. Otevřeme skříňku a všechno zlé z ní vyletí. Zapomeneme slůvko a města se rozpadnou v prach. Zapálíme lampu a láska umře. … Štěstí je nádherné, ale velmi křehké. Při představě, že celý svět je jako pohádka, mě zamrazilo. Od té doby, co jsem odhodil pohádky na podlahu dětského pokoje, jsem už tak rozumné knihy nenašel. Opustil jsem i chůvu, strážkyni tradice a demokracie, abych už nikdy tak zdravě radikální a konzervativní osobu nenalezl. Zjistil jsem zato, že se moderní svět vůči mé chůvě a jejím pohádkám staví nepřátelsky. Dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, jak velice se svět mýlí, zatímco chůva měla pravdu.“