C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Opět padáme do pohanství

protiproud.cz

Svátek z největších: Svatý zakladatel tisíciletého státu je stále s námi. Opět padáme do pohanství. Slova kardinála Duky ťala do živého. Kdy bude nejhůř? Umíme si nadrobit sami. Mysleme na chorál!


Svatý Václav, jehož svátek dnes slavíme, má pro náš stát zcela mimořádný zakladatelský význam. Provází náš národ a stát více než tisíc let. Čím to, že právě tato tradice počínající v hlubinách středověku má pro nás i v současnosti takový význam?

 

Významný historik Josef Pekař to svého času vyjádřil zcela pregnantně: „Čech bez rozdílu nemůže neskloniti hlavu v úctě před kultem, jenž po tak dlouhé věky byl (a dosud býti nepřestal) posilou a útěchou předkům našim v dnech radosti i bolesti a jenž byl zároveň projevem kulturního osamostatnění národního, jež hledalo vlastního vůdce a vlastní cestu do bran věčnosti.“

Odkaz

Latinský životopis svatého Václava napsal biskup Gumbold na podkladě existujících písemností v italské Mantově až padesát let po mučednícké smrti našeho knížete. Tehdy byla potřeba psaných zpráv spíše opačná než dnes. Veřejné mínění se neutvářelo tím, co bylo napsáno, spíše to, co bylo napsáno, bylo ohlasem veřejného mínění. V době, která neznala „masmédia“ a kdy dovednost číst a psát byla výsadou několika málo vyvolených, se zprávy šířily ponejvíce předáváním od úst k ústům. A to platí i o příběhu svatého Václava, jehož doba byla zcela jiná – a přesto se té dnešní v tom základním tolik podobala.

Ve spisech zaujímá velkou plochu obvykle především Václavova mučednická smrt. Ale k tomu, aby se stala předmětem tak obecné pozornosti, nestačil jen sám fakt, že to byla smrt násilná, to ani tehdy nebylo tak výjimečné. Jenže u chrámových vrat ve Staré Boleslavi byl úkladně zavražděn mladý muž, který byl nejen ve své době dosti neobvyklým vladařem, neboť již za života jej obestírala aureola svatosti. Rozhodující pro jeho hodnocení nebylo tedy to, co ho postihlo, ale co sám vykonal pro sebe i pro druhé.

 

Pochopil

Ačkoliv rozhodně nelze tvrdit, že by český národ byl vždy věrným následovníkem odkazu svého prvního světce, jisté je, že si na něho vzpomene vždy, když mu teče do bot. S tím je spojena i lidová legenda o neporazitelných rytířích, v jejichž čele přijde svatý Václav svému národu na pomoc, až mu bude nejhůře. Bedřich Smetana se nám v romantickém vlasteneckém opojení sice snaží namluvit, že Blaničtí rytíři byli vlastně spící husité, jenže ti měli blíže k militantnímu islámu než k ideálům  mírumilovného mučedníka.

Od Žižky ani od Husa si také národ svou záchranu neslibuje. U pomníku na Staroměstském náměstí (ostatně příznačně mystifikačním – Hus byl ve skutečnosti malý a obtloustlý) se scházejí davy především při příležitostech sebevědomého a pyšného opojení. Tam také zničili Mariánský sloup, k jehož opětovnému vztyčení zatím nedošlo.

Když však národ cítí, že je opravdu zle, míří lidé k soše svatého Václava na náměstí, které si netroufli přejmenovat ani terorističtí vyznavači „vědeckého a historického“ materialismu. Roli ochránce a zachránce prostě nelze přiřknout komukoliv, koho si aktuální světská moc vybere. A svatý Václav si vysloužil svou tisíciletou pověst ne jen bojovností a válečnými úspěchy, ale především vytrvalým úsilím o lásku a pokoj mezi lidmi.

Co nevěřící mohou pouze tušit, to by křesťanům mělo být zcela jasné: Svatý Václav je vskutku neobyčejný. V prostředí, které tomu nijak nepřálo, docenil spásný rozměr a krásu Ježíšova poselství, a učinil z něho nejvyšší hodnotu a normu svého osobního i politického života.

Opět v ohrožení

Je obdivuhodné, jak člověk, jehož posláním bylo vládnout, pronikl hluboce k samé tajemné podstatě evangelia a pochopil, že jako Ježíšův učedník musí především sloužit Bohu, člověku, životu. O tisíc let později naši vládcové opět většinou nejsou služebníky své obce. Spíše exponenty nejrůznějších finančních a lobbistických skupin, které utkaly kolem sebe síť tak dokonale neprůhlednou, že občan vůbec neví, kdo mu vlastně doopravdy vládne, a v roli voliče se často ocitá před marným rozhodováním, jak vybrat nejmenší zlo.

Svatý Václav, svou ušlechtilostí a opravdovou lidumilností, se výrazně odlišoval už od svého vlastního prostředí. Byl doslova uchvácen Ježíšem Kristem a jeho evangeliem, takže láska k Bohu a k člověku pro něj byla přirozenou samozřejmostí. To o dnešních „lídrech“ bezbřehého liberalismu a protipřirozeného pokrokářství říci rozhodně nelze. Pod jejich vedením zabředáme naopak do stále většího mravního a duchovního marasmu – a existence našeho suverénního státu je logicky opět ve smttelném nebezpečí.

Kdy bude nejhůř?

Situaci, kdy bude „českému národu nejhůře“, jsme si dosud obvykle spojovali především s pohromou cizáckého útisku zvenčí. To sice nadále platí, ale kdo má oči otevřené, nemůže nevidět, že národu může být ještě hůře z vlastního dopuštění, když se zřekne svých vlastních kořenů a opět upadá do zpohanštění, které je opakem státotvorné mise sv. Václava.

Na letošní národní pouti ve Staré Boleslavi mluvil český primas, Dominik kardinál Duka, především o nutnosti obrany naší opět těžce zkoušené a ohrožené země. Byla to statečná slova. Političtí lídři, jako třeba „katolíci“ Miroslav Kalousek či šéf KDU-ČSL Bělobrádek, se při té řeči netvářili zrovna nadšeně. Nechtěli to slyšet. Pochopitelně. Vždyť jsou to právě oni, pro něž je hlavním městem jejich vlasti Brusel, kteří ve shodě s ním více či méně otevřeně horují za dobrovolné otevření bran české citadely cizácké muslimské (tzv. migrantské) invazi. Ostatně zatím poslední nechutný pokus s údajnou „padesátkou sirotků“ (kteří ostatně neexistují), vznikl přímo v lůně bruselských lidovců.

„Myslete na chorál!“ citoval a připomínal doby našeho dřívějšího ohrožení Dominik Duka. Bylo skvělé, že právě takto promluvil první z českých katolických biskupů. Odkaz svatého Václava je prostě dnes opět velmi aktuální. Český kníže, který, co oběť bratrovraždy, skropil svou krví rodnou zem, věděl, co je to být jako Kristův následovník „nežádoucí“ menšinou. U nás tedy nic nového pod sluncem.

Ti, kteří největšího z našich světců, zakladatele tisíciletého státu, chtějí v jeho misi následovat, vědí, že ve svém úsilí nejsou sami. A že mají v arzenálu zbraň, proti níž jsou i ty jaderné bezmocné: modlitbu.

Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!

Zdroj.