C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Hitler řídí naše kroky

zvedavec.org

Hitler řídí naše kroky

Václav Jan

Václav Jan 

Poválečné uspořádání Evropy bylo koncipováno jako prakticky programová inverze nacionálního socialismu. Jinými slovy: Někdy mám pocit, že si dnešní evropské politické špičky vždycky při snídani řeknou: „Co by asi tak dneska udělal Hitler?“ – a pak udělají přesný opak, bez ohledu na to, v jaké absurdity to vyústí. (Není to tak úplně pravda. Některé Hitlerovy sny realizovali ad absurdum – např. jeho nenávist vůči kuřákům povýšili na jediné možné náboženství. Poznámka editora)
Posedlost nacistů vlastním národem jako předmětem veškeré péče a cílem všeho snažení, pro jehož blaho byli ochotni udělat cokoli včetně různých excesů, byla postupně obrácena naruby. Dnes je tedy národ podezřelé a extremismem zavánějící slovo. Globální i globalizované národní elity se stále méně tají opovržením nad „obyčejnými“ lidmi, které sice pro své zájmy a kumulování bohatství a moci zatím ještě potřebují, s nimiž ovšem nepočítají v žádných rozhodovacích procesech ohledně budoucnosti. Nesoulad mezi očekávanými a reálnými voličskými preferencemi v řadě evropských zemí vede stále častěji k nesmírně znepokojujícím úvahám „elit“ o mezích demokracie. Opět zde dobře slouží argument Hitler; vždyť přece, jak známo, vyhrál v demokratických volbách – a to se nesmí opakovat.Nemluví se už o blahu národů, ale o globální prosperitě, z jejíhož prizmatu jsou hranice mezi národními státy jakousi přírodní překážkou, předurčenou k překonání. Zrovna tak péče o biologickou podstatu člověka – tedy původně tzv. rasová hygiena, v rámci inverze odvržená jako čiré zlo – přirozeně odumřela a postupně vygradovala ve svůj pravý opak, tedy přes lhostejnost ke kvalitě populace až k současné adoraci různých odchylek a úchylek. Přitom vztah společnosti k nositelům těchto úchylek, jejich vliv na tuto společnost, a přizpůsobování se silné většiny všemožným menšinám jsou vydávány za jakési měřítko vyspělosti civilizace. Systém, který při neustálém růstu ekonomiky a bohatnutí bohatých nedokáže ani zajistit, aby mnozí důchodci nepočítali poslední haléře na chleba nebo na léky, aby byl dostatek práce či dostupné byty, kde po třiceti letech úspěšného kapitalismu nemá řada rodin ani na zaplacení oběda ve škole pro svoje děti, se přímo ukájí tím, že pořádá a neustále propaguje akce typu mistrovství světa v ping-pongu pro bezruké – jako důkaz své humanity a vyspělosti.Nutí nás, abychom si připadali ušlechtile a kulturně, posloucháme-li kakofonii mentálně postižené mládeže ze skupiny Tap-Tap. Nejde o to, že by snad neměla fungovat hudební nebo jiná terapie, nebo vůbec smysluplná péče o jakkoli postižené a znevýhodněné jedince. Ale tady jde o programové působení na mentální nastavení a myšlenkové mechanismy – o záměrné matení povědomí o tom, v čem musí spočívat priority a důrazy společenství, které nerezignovalo na svůj růst a prosperitu, nikoli jen v materiálním, ale právě a především v duchovně-kulturním smyslu. Společnost, která je příliš zaujatá přepjatou pozorností ke všemu nedokonalému, nízkému, ošklivému, neproduktivnímu, nemocnému, nedostatečnému, je sama zjevně vážně nemocná. Hypertrofovaná korektnost, slídící jako vzteklý pes po stopě nějaké další utlačované nebo opomíjené menšiny, které by se ještě mohla obřadně poklonit, zastiňuje rozum a dokonce i zdravý cit. Brzy budeme chodit do Národního divadla na jednonohý balet a budeme si přitom připadat jako předvoj té nejkrásnější ze všech civilizací.To je ale omyl. Zdravá společnost své problematické minority, včetně například těch sexuálně dezorientovaných, v jejich odlišnosti respektuje, o postižené lidi a jejich potřeby se samozřejmě stará se vší péčí a důstojností, ale nedělá z toho téma. Neoliberalistická Evropa si menšinovou problematiku přímo vytváří a pěstuje, a tyto menšiny, především pak národnostní, náboženské a etnické, vede k tomu, aby svým sebeprosazováním narušovaly a nabourávaly jednotnou identitu hostitelských zemí.

Společnost, kterou z hodnotového hlediska označuji jako postzápadní, se na cestě od civilizovanosti k barbarství pokouší maskovat svůj pád imitací ohleduplnosti ke všemu možnému. Tento dekorativní soucit s těmi, kteří jsou na tom zdánlivě hůře než my, je tišící pilulka maskující fakt, že v podstatných aspektech jsme všichni na jedné lodi. Osud tohoto Eurotitaniku se zdá být zpečetěn, přestože ti, kdož tančí na horních palubách, se tomu zdráhají uvěřit – vždyť koňak teče proudem, jídla je co hrdlo ráčí a orchestr tak krásně hraje.

Adorativní péče o neproduktivní menšiny je pak v módě u majoritní society možná i proto, že ta právě v těchto ztracencích právem tuší obraz vlastní budoucnosti. Není také vyloučeno, že většina jaksi závidí menšinám jejich privilegované postavení a pozornost, která je běžné, nepostižené a nemenšinové populaci odepřena – ta je naopak terčem ostentativní ignorace a dokonce sílící nenávisti stále se vzdalujících globálních vládců. Viz výrok nešťastné německé ženy, přesně ilustrující tento pocit:

Jsme nyní největší menšina bez lobby. Pro každou skupinu existuje instituce, místo, veřejný zájem, ale pro nás, heterosexuální manželský pár se dvěma dětmi, kteří nejsou nezaměstnaní, ani postižení, ani islámští, o lidi, jako jsme my, tu již není žádný zájem.
(Anna, šestapadesátiletá Němka, v dopise starostovi Mnichova, když se rozhodla opustit město, v němž pro ni už kvůli imigrantům nebylo možné žít)

A že to není jen nějaký její „alarmismus“, o tom svědčí mrazivě upřímné výroky německých politiků:

Naše společnost se změní, naše města se změní extrémně. Podporuji, aby během 20 let už Němci netvořili většinu v našich městech. A chci objasnit, zvlášť pravičákům, že je to dobrá věc!
(Stefanie von Berg, politička německé Strany zelených)

Kvůli naší historii v letech 1933-1945 jsme povinni chovat se k uprchlíkům přívětivě, a mimochodem, rodí se méně Němců, než umírá. A to je dobře, že nacisté nejsou moc dobří v plození dětí. Proto potřebujeme imigranty z cizích zemí.
(Gregor Gysi, předseda parlamentní frakce Levice v německém Bundestagu)

Aniž by tím snižovala individuální hodnotu jakéhokoli člověka, je si zdravá pospolitost vědoma, že skutečné kvality a potenciály růstu leží jinde, především v posilování soudržnosti, zásadovosti a morálně-hodnotového ukotvení společenství. Právě absenci vnitřní ušlechtilosti jakožto samozřejmě sdíleného kánonu mravních a hodnotových imperativů si postzápadní civilizace chabě nahrazuje rituály soucitu, dobročinnosti a tzv. charity. Ačkoli v případě jednotlivců může být taková aktivita vedena upřímným zájmem o pomoc potřebným, systémově vzato jde o odklon pozitivního potenciálu lidské soudržnosti do slepé uličky falešné demonstrace vyspělosti a citlivosti, tvořící humanitní masku systému, který je ve skutečnosti hluboce nespravedlivý, asociální a cynický. Vzhledem k tomu, že drtivou většinu prostředků, majetku a moci vlastní nějaká dvě procenta populace, jednoduše se zvedá žaludek při pohledu na Ebeny a Svěráky, jak v kulisách estrádních rejů shánějí prostředky pro postižené spoluobčany.

Ušlechtilé ideály, jež se liberálové snaží ze všech sil negovat, charitou ani fotbalem pro beznohé nahradit nelze. Boláky po odstraněných automatismech respektovaných pravidel, hodnot, vnitřního mravního nastavení jedince i přísných konvencí sdíleného prostoru, na nichž zdravá společnost musí stát, totiž nemocná společnost žádnými charitativními exhibicemi nezacelí. Je to jen chabá náplast, která je beztak příliš malá a odchlipuje se, a pod ní zeje velká a krvavá, možná smrtelná rána.

V žádném případě nejde o nějakou neúctu k jakémukoli handycapu. Respekt k někomu, kdo se rve i přes zdravotní postižení s životem a usiluje o aktivní a smysluplnou seberealizaci, je samozřejmostí u každého normálního člověka. U této normálnosti je ovšem dobré začít a skončit. Protože obřadné tance, které systém předvádí ve vztahu ke všem (údajně) utlačovaným menšinám, nemají nic společného s jakýmikoli dobrými úmysly. Globální plutokracie a její slouhové jen doufají, že v prudkém reji humanitářských valčíků a v oslňující záři barevných kostýmů co možná nejméně lidí zahlédne jejich skutečnou, výsměšně rozšklebenou tvář – nízkou, lhostejnou, mamonářskou a bezduchou.

Systém, který je otevřeně lhostejný k základním duchovním věcem člověka i k samotnému přežití vlastních národů, se nás snaží dojmout závody vozíčkářů. Je to vlastně určitá sociální dekadence.

Navíc, s ohledem na dané přírodní zákonitosti, které se kupodivu odmítají přizpůsobit teoriím z neomarxistických příruček, nelze zavřít oči před syrovými fakty: Společnost, která prioritně nepečuje o zdravé, ale o nemocné prvky svého národního rozvoje, a dokonce odmítá v  kategoriích nějakého národního rozvoje i jen uvažovat, rozhodla sama o svém osudu. Respektive bylo o ní rozhodnuto. Ve skutečnosti jde totiž o boj proti určujícím autochtonním většinám v jednotlivých evropských zemích. V tomto zákeřném útoku plní menšiny roli beranidla v rukách globálních světa-vládců, jimž jsou zdravé a silné národy trnem v oku. K tomu, aby je oslabili, se neštítí zneužít čehokoli a kohokoliv. Hlavně ty slabé a závislé, kterých se – na rozdíl od silného uvědomělého národa – nemusí bát. Cílem není posílit slabé, ale oslabit silné. Cílem je slabá, závislá a ovladatelná společnost. Atomizovaná individua, zženštilí muži, feminizované ženy, dezorientovaná sexualita, vyprázdněné identity, amorálnost, život na dluh a estetizace zvrhlosti a násilí jsou přímou cestou k ní.

Hitler hlásal zdravou, rasově a národně uvědomělou pospolitost, o níž má být pečováno v rámci státu, pro nějž je blaho národa jediným cílem. Znamená to snad, že současným ideálem za každou cenu musí být nemocná, indiferentní a lhostejná společnost, člověk jako materiální egoista a stát jako studna blahobytu pro vyvolené parazity, tišící si zbytky svědomí kašírovanou charitou a licoměrným soucitem nad vybranými prvky lidu, na nějž jako na celek zvysoka kašlou?

Byl by to vážně velký progres, pokud by se nám osmdesát let po válce podařilo vystoupit z tohoto Hitlerova stínu. Protože pokud budeme nadále jen slepě negovat vše, co si ON myslel, a splácet trest za svou „historickou vinu“ tím, že budeme dělat přesný opak, než by údajně udělal, může to dopadnout hodně nevesele: to totiž není (respektive neměl by být) žádný politický program. To je jen stejný myšlenkový mechanismus, na jaký doplatili už jiní bolševici, podobní těm dnešním v Bruselu, tedy ti normalizační u nás, kteří také za svou bibli považovali Poučení z krizového vývoje.

Tyto řádky píši v hospodě na Obersalzbergu. Občas kousek odtud někdo položí na místo zbořeného Hitlerova domu, zvaného Berghof, květinu, nebo zapálí svíčku. Zpravidla v noci, neboť to ve zdejších poměrech představuje horší zločin, než vyloupit banku. Němci neváhají zaměstnávat zřízence, který pravidelně toto místo navštěvuje s velkým igelitovým pytlem a likviduje veškeré kytky, svíčky, vzkazy, zkrátka jakoukoli stopu po přítomnosti návštěvníků. Bavorská vláda nechala Berghof nejen zcela odstranit a zarůst lesem (zbyla jen jedna opěrná zeď), ale dokonce nařídila zavézt prostor sutí z jiných domů, aby si nikdo nemohl být jistý, že najde-li zde kousek cihly, je to opravdu památka na vůdce. Ačkoli tady s německou důkladností na turistických rozcestnících ukazují šipky ke kdejakému stromu, na ukazateli padesát metrů od Hitlerova sídla samozřejmě Berghof nefiguruje ani omylem. Jakýsi poutník ho sem dopsal fixou. Jestli půjdete kolem, koukněte na něj. Vsadím se, že do týdne tam nebude. Úředně bylo zlikvidováno i místo odpočinku jeho rodičů. Tak velký je strach z tohoto fenoménu, tak důkladná je jeho exkomunikace z německých dějin. Je to ovšem pozoruhodná důslednost v době, kdy lídři EU v Trevíru slavnostně odhalují sochu Karla Marxe, a kdy univerzity jsou plné marxistických myšlenek. V kontrastu těchto dvou přístupů k minulosti, potažmo k budoucnosti, vidím velmi znepokojivý signál.

To ovšem bavorským podnikavcům nebrání, aby nelifrovali turisty ve velkém po strmé silnici do horské chaty Kehlstein, tedy Hitlerova tzv. Orlího hnízda – když už ho američtí letci přes veškerou snahu nedokázali žádnou bombou trefit, tak na něm teď aspoň vyděláme. Ostatně 16,60 eura od každého turisty (ještě, že ne 16,66!), to už přece stojí za nějaké to sebezapření. Kapitalismus v celém svém arogantním farizejství a nízkém pokrytectví. Vskutku chucpe!

Zároveň s popřením Hitlera ale existuje paralelně fascinace Hitlerem. Desetkrát do týdne je v televizi dokument o Hitlerově tajné zbrani, Hitlerových ženách nebo o Hitlerově klobouku. Taky podle stohů publikací v knihkupectvích jde o mimořádně inspirativní osobnost. Naše nové liberalistické náboženství žije zjevně v silnějším prožití svého Satana, než svého Ježíše. Asi proto, že ten druhý jí chybí.

Zkrátka ačkoli je tu obrovská snaha vymazat hitlerismus jako myšlenkový směr z dějin, na druhé straně je de facto celé mentální nastavení společnosti spoutáno potřebou neustálého manévrování vůči němu – viz neustálé odkazy na údajné hrozby fašizace, rasismu, nacionalismu atd., hystericky opakované při každému náznaku zhřešení proti svátostem kulturně-relativistického neomarxismu. Tím si mimo jiné zavíráme v mnoha palčivých otázkách cesty k možnému řešení problémů a jsme ve svém rozhodování spoutání dobrovolným sebeomezením, vedoucím až k rezignaci na možnost záchrany západní civilizace jako takové. Odkaz nacistické éry se tak díky přihlouplému antifašistickému kánonu dnešních elit stává větším ohrožením celé západní civilizace, než jakým pro ni byl kterýkoli evropský diktátor bez výjimky. Možná to v zrcadle letité propagandy, která si z Hitlera udělala vtělení ďábla, zní jako odvážné tvrzení, ale bude tak odvážné připadat v budoucnosti zbytkům Evropanů, až budou ve „svých“ zemích posledními příslušníky vymírající rasy a kultury? Těm asi tvrzení, že dnešní systém je pro samotné přežití Evropanů tím nejhorším, co nás mohlo potkat, nebude už připadat tak absurdní, jako mnohým současníkům, žijícím v sladké nevědomosti.

Má Západ ještě šanci pod vedením fanatických vymítačů ďábla dospět natolik, abychom už nechali mrtvé muže spát, zahleděli se vpřed, začali se chovat rozumně, sebevědomě a vůbec NORMÁLNĚ?