C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Nabídka zklamaným členům

czechfreepress.cz

V čem se Národní demokracie liší od SPD aneb Nabídka zklamaným členům Tomia Okamury

Miroslav Suja

Mnozí z nich přitom odvedli neocenitelnou práci a strana by jim měla být vděčná za volební úspěch, který byl založen na tomto masivním zapojení „lidí dobré vůle“, abych použil trochu zprofanovaný termín pro označení srdcařů, tedy lidí, kterým jde o budoucnost této země, ale nejde jim už tolik o pozice a funkce ve straně a naopak těmi, kterým jde hlavně o to druhé jmenované, se cítí podvedeni, vystrnaděni a znechuceni. Někdy je to i přímo vedení SPD, které se ke svým členům nezachovalo zrovna nejlépe.

Všem těmto lidem, kteří tolik pracovali a nyní mají pocit, že to bylo zbytečné, nebo přesněji, že už tak nechtějí činit pro stranu, která si toho neváží, chci vzkázat jedno. Vím, jak se cítíte, dovedu si to představit. Mrzí mne to a štve zároveň, protože skutečných vlastenců, navíc ochotných hnout pro tuto zemi nejen prstem, ale vším, co máme k dispozici, je tak málo, že je neskutečně trestuhodné je takto cynicky zneužít nebo neocenit a nedocenit jejich práci. Dovést je k pocitu, že jejich úsilí bylo marné a že by byli udělali lépe, kdyby ten drahocenný čas, který kampani věnovali, věnovali raději sobě či své rodině.

Ano, v politice to tak bývá a lidé jsou z politiky pravidelně rozčarováváni a přicházejí o iluze, ale u vlasteneckých stran by se to dít nemělo. Vlastenecké strany jsou vedeny idejemi, přitahují proto vesměs idealisty, tedy lidi upřímné a altruistické, ty, kteří pevně věří v něco, co přesahuje jejich osobní život a osobní zájmy. Takoví lidé budou často táhnout za jeden provaz, než aby si šli po krku a intrikovali proti sobě. Pokud se v takové straně přesto objeví „pragmatik“ či „reál-politik“, kterému o ideje zase až tolik nejde, měl by o to více respektovat to, že ostatní okolo něj dávají do oné politické práce, na rozdíl od něj, ještě srdce a měl by si jich proto vážit, nepohrdat jimi a chovat se k nim ohleduplně. To tím spíše, čím výše ve struktuře takové strany tento „pragmatik“ působí.

Každý člověk, který se upřímně angažoval pro SPD a nyní z jakéhokoli důvodu odešel a hrozí u něj, že na politiku či práci pro národ zanevře, by byl pro tuto zemi velkou a nenahraditelnou ztrátou. Dobře víme, že nás, národovců a vlastenců, je málo, že na každém z nás záleží a že si nemůžeme dovolit přijít ani o jednoho z nás. I proto bych chtěl ty, kteří odešli z SPD a přitom by rádi pracovali pro národ dál, pozvat do Národní demokracie. Chtěl bych tam pozvat i ty, kteří se třeba už vnitřně rozhodli, že po své neblahé zkušenosti se už nechtějí politicky angažovat vůbec – byla by to škoda a přál bych si, aby si to tito lidé ještě rozmysleli. Pro národ musíme bojovat nehledě na šrámy, které utržíme.

Protože jsem sám idealista, moc bych si přál, aby těch ran a šrámů bylo minimum, které si uštědříme sami navzájem. Že nám mnoho ran uštědří Systém či naši ideoví nepřátelé, o tom nepochybuji, s tím počítáme a mnozí z nás jsme to už zakusili. Ale abychom mezi sebou bojovali my, kteří bychom se přitom měli vzájemně podpírat a krýt v boji proti společnému nepříteli, je to poslední, co bych chtěl. Taková strana dříve či později zahyne. I proto se snažím v Národní demokracii o to, abychom mezi sebou měli přátelské vztahy a vážili si sebe navzájem. Samozřejmě jako v každém lidském společenství, i v Národní demokracii, byli dříve lidé, kteří měli za úkol spíše vyvolávat nesváry, než usilovat o naši věc, případně notoričtí kverulanti, kteří při prvních potížích utíkají od práce. Obě skupiny časem odpadly, takže je naše strana dnes jednotná a drží při sobě víc, než když vznikla. Ani my jsme se nevyhnuli vnitřním sporům, přežil jsem tři pokusy o puč ve straně, ale jdeme dál, posilněni a poučeni. Právě proto si vážím každého, kdo to nevzdal a dál bojuje, a to tím více, že si jsem vědom i toho, jak velkou ztrátou byl odchod některých z nás. To je to, o čem tu mluvím – každý se počítá, každý je důležitý, každý má něco, čím pomáhá společné věci a v čem je neocenitelný a téměř nenahraditelný.

Ačkoli se svým členům zdaleka nevěnuji tak, jak bych si přál (především proto, že nejsem placený předseda, který by měl péči o stranu tzv. na plný úvazek a nemám tudíž tolik času), přesto si myslím, že se snažím, aby nejen nově příchozí, ale i zasloužilí členové strany věděli, že si jich vážím. Samozřejmě, že záleží také na velikosti strany – pečovat o sto členů jde lépe, než když jich je tisíc, ale věřím tomu, že při jakémkoli množství členské základny je možné nastavit mechanismy vnitřního fungování strany tak, aby se na nikoho nezapomnělo, aby si každý připadal důležitý a využitý a aby se měl ve straně dobře. Strana je společenství a vlastenecká strana je něco, co přechází téměř až do něčeho mysteriózního. Jsme vpravdě bratry a sestrami, spolubojovníky, nebo jak to budeme nazývat.

Národní demokracie je v tomto smyslu skoro rodinnou stranou. Nejen, že se snažím znát členy jménem a být s nimi v kontaktu, ale přátelství funguje i mezi námi všemi vespolek. Když má někdo problém, snaží se mu další pomoci; když se nachází v těžké životní situaci, snažíme se ho povzbudit. Většinou si všichni tykáme a dá se říci, že si tykám s většinou členů a s kým si netykám, s tím si potykám co nevidět. Snažím se i vymýšlet společné akce, které nás více stmelí, takže tento víkend jedeme například společně na víkend k Máchovu jezeru a těším se na to, jak budeme mít více času si pokecat u piva a u něčeho dobrého, než když se po skončení stranické akce musíme rychle loučit, abychom stihli své spoje domů. Každý rok slavíme narozeniny strany a snažím se místa vybírat tak, abych do těchto akcí zapojil co nejvíc místních organizací, které jsou tak poctěny, že mohou ostatní členy přivítat ve svém městě. A také vymýšlíme netradiční místa, aby to bylo pro lidi zajímavé a nevšední, aby to pro ně byl i zážitek.

Politika se vždy dělala, dělá a bude dělat v hospodě a schůze v hospodě je tak vždy společenskou událostí, kdy se členové sejdou a kromě projednání nezbytných věcí si chtějí i popovídat. Snažím se být na těchto našich sezeních až do konce, protože by bylo neslušné zmizet a nechat ostatní jen tak. A snažím se spravedlivě s každým popovídat, posedět u každého stolu, když jich je víc. K tomu vedu i své kolegy a předsedy místních organizací, aby se takto chovali i oni ke svým členům a také k sympatizantům a našim přátelům, které stále více a více zveme na naše setkání (protože jsem přesvědčen, že členská legitimace není až tak rozhodující v boji za národ, takže na našich schůzích jsou poslední dobou vítáni i ti, kteří členy strany nejsou nebo dokonce i ti, kteří ani neuvažují o tom, že by kdy chtěli být. Ale pokud jim je s námi dobře a nám s nimi, je to tak správně a dobré věci to pomůže víc, než když se budeme uzavírat do sebe).

Dobře si uvědomuji, že lidé jsou to nejdůležitější, co strana má. Strana by neměla být jen výtah k moci ani stroj na vysávání peněz ze státního rozpočtu. Virtuální strany, které se domnívají, že se obejdou bez lidí, vystačí si jen s úzkým týmem a žijí vesměs jen na facebooku, nikdy ničeho nedosáhnou. Snažím se s lidmi pracovat, hledat jejich dovednosti, zkušenosti a přednosti. Více je chválím, než kárám, vím totiž, že vše, co pro stranu děláme, děláme z dobrovolnosti, ve svém volném čase a na úkor jiných svých povinností a často i na úkor svých případných ušlých příležitostí. Snažím se lidi povzbuzovat, propojovat je, vnukávat jim nápady. Někdy to chce více času, protože ještě nenadešla ta správná chvíle, a tak si jen dělám poznámky a čekám na správný čas. Teď chci například několik našich členů, kteří k Máchovu jezeru přijedou na motorce, přimět k tomu, aby založili vlastní národně orientovaný motorkářský klub. Baví mne sledovat jejich reakce, když jim řeknu o jejich vzájemných shodných zálibách, o kterých třeba dosud neměli tušení. A baví mne to sledovat, když taková přátelství a skupiny ve straně vznikají i spontánně, bez mého přičinění.

Vážím si toho, že máme v Národní demokracii zastoupeny všechny generace. Těší mne objevovat mladé talenty a rád se nechávám poučit od starších lidí, kteří už mají životní zkušenosti a moudrost. V ND máme nejmladší kandidátku v republice, která nám dělá tajemnici (21 let), přemýšlíme, jak založit mládež a máme zde i členy, kterým je 86 let. Když s něčím potřebují pomoci, naplánujeme si tam výlet, spojíme příjemné s užitečným, posekáme zahradu a uděláme si tam stranickou párty. Vedení ND je ideálně nakombinované – já jsem čtyřicátník, místopředseda ještě studuje, kolega Ivan měl padesátku a Alena si čerstvě užívá důchod. Dám na politické rady Honzy Skácela, kterému je 84, stejně jako si vážím přátelství s Petrem Hannigem. Takové vedení zaručuje, že nesklouzneme do extrému, svá stanoviska formulujeme s ohledem na všechny generace a nikdo o nás nemůže říci, že jsme stranou jen mladých nebo naopak jen starších ročníků. Jsme stranou pro všechny, kteří milují národ a láska k národu kvete v každému věku.

Nepíšu to proto, abych se chválil. Udělal jsem chyby a chci se z nich poučit. Přesvědčení o tom, že strana bude jen tak dobrá a schopná dosáhnout svých politických cílů, nakolik se její vedení a členové i její členové navzájem budou respektovat a vzájemně povzbuzovat, je to, co jsem se za ty čtyři roky naučil. Jsem rád a vděčný za členy, které Národní demokracie má. Mnohdy mi i velmi pomohli v osobním životě a já jim to nezapomenu. Jsem vděčný za jejich pozvání, za jejich pohostinnost, jsem rád, když vidím, že je práce ve straně baví a že si v ní našli další přátele. Je to taková moje druhá rodina.

Ani jsem se nechtěl až tak moc rozepsat. Chtěl jsem jen napsat, že ti lidé, kteří hledají vlasteneckou stranu, která by si jejich práce vážila a dala jim možnost předvést, co v nich je (pro ty ambicióznější) nebo jenom stranu, kde by našli obyčejné lidské přátelství, jsou v Národní demokracii vítáni. Jako v každé straně máme i zde svá pravidla. Nejsme debatní klub, nejsme spolek zahrádkářů, máme svůj program, své vize, plány a cíle a k cestě za jejich naplněním patří loajalita a disciplína. Ale myslím, že mohu říci, že jsme stranou, kde se každý normální člověk bude cítit dobře a získá zde pocit, že je přínosem a že jeho práce bude odměněna.

Adam B. Bartoš
předseda Národní demokracie