C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Vlasti zdar!

Informace, které zde uvádím, jsou většinou převzaty z jiných webů. Nemohu kontrolovat jejich správnost, a proto je nepředkládám jako ,,ověřenou a pravdivou informaci“, ale pouze jako materiál k vlastnímu přemýšlení. To, že je zde přetisknu, neznamená, že se vším souhlasím, mnohé mi jen připadá hodno přečtení a přemýšlení. Je tedy na každém čtenáři, aby si sám zhodnotil, co může a nemůže odpovídat realitě. Vezme-li čtenář informace jen jako impulz k vlastnímu přemýšlení, srovnávání, tedy vlastní činnosti, pak mu to nemůže ublížit, ani jej to někam svést…-ZF-


czechfreepress.cz

Projev ABB u hrobu Karla Kramáře, 27. 5. 2018

Miroslav Suja

Národní demokracie si uvědomuje, že úpadek postihl téměř každou sféru společenského dění a škody za dobu třicetileté vlády liberálně-demokratického režimu postihly snad všechny myslitelné i nemyslitelné oblasti národního života. Snažíme se, jak je v našich silách, na všechny pamatovat a nabízet řešení těchto problémů.

Ovšem problém nejpalčivější, se kterým byla česká společnost konfrontována poprvé před třemi lety a který v různé intenzitě rezonuje naší společností doposud, je problém migrace, současného řízeného stěhování národů. Z hlediska národní soudržnosti v budoucnu je naprosto tragické, k čemu navzdory zájmům voličů a nebo spíše v jejich nevědomosti zavazují Českou republiku její volení představitelé doma či v orgánech Evropské unie. Mám na mysli Marakéšskou dohodu, Dublin IV. a další úmluvy, které mají dosud nelegální migraci zlegalizovat a znemožnit nám tak vlastně jakoukoli její kritiku. Souhlasem s těmito dohodami se dostáváme do stavu, kdy vše poběží podle – byť pokřiveného – ale práva a nebude možné věci vrátit zpět.

Pouze jediná evropská země – Maďarsko – našla odvahu se tomuto plánu na zničení evropských národů postavit. Maďarsko si zvolilo budoucnost. O to víc litujeme, že naši politici tuto odvahu neměli a dopustili se tak vlastizrady na národě, navíc v roce, kdy si  tento národ připomíná sto let od vzniku své novodobé samostatnosti. Víme, že kdybyste naši zemi zastupoval vy, Karle Kramáři, nic takového by se nestalo. Ovšem politici dneška až na malé výjimky nemají národní hrdost, nehájí národní zájmy, osudy této země jsou jim cizí. Je tomu proto, že jen rok po vzniku republiky, jejímž jste byl prvním ministerským předsedou, zvítězily myšlenkové směry národu nepřátelské, které, s krátkou několikaměsíční přestávkou období druhé republiky, trvají bohužel dodnes – jsou jimi liberalismus, nacismus, komunismus a dnes opět liberalismus.

Národ si migraci nepřeje, ale spoléhat na to, že sám vyjde do ulic a právo rozhodovat sám o tom, kdo s námi bude žít v této zemi si vydobude zpět, je iluzorní. Národ je unaven a vyčerpán, uondán přemírou informací, vysílen vlastními starostmi o živobytí na jedné či pohodlností a relativním blahobytem některých na straně druhé. Budou to muset být politici sami, ovšem politici budoucnosti, skuteční vůdci národa, kteří lidu připomenou, co by měl chtít a kteří za něj jeho zájmy budou hájit. V tomto smyslu ani nedávné volby nevyřešily ten palčivý problém, že přes množství politických stran a jejich slibů, není v reálné politice nikdo ochoten národní zájmy, ať to stojí co to stojí, skutečně hájit.

Možná je na vině i sám systém parlamentní zastupitelské demokracie, která měla své  vady vždy, ale až nyní je dílo zkázy dokonáno, protože voleným poslancům zbývá jen velice málo, o čem by mohli skutečně rozhodovat – o všem se dnes rozhoduje v Bruselu a v dalších centrech moci mimo tuto zemi. I proto přichází Národní demokracie s novým programem, ve kterém nenabízí dílčí řešení, ale komplexní změny a navrhuje i změnu systému – stavovskou společnost. Je to tak trochu paradox, že vy, Karle Kramáři, a vaši straničtí kolegové, stejně jako kolegové z jiných stran, jste horovali pro co nejširší volební právo a systém stavů, který za Rakouska-Uherska fungoval, jste, jak bylo tehdy moderní, usilovali nahradit politickými stranami na všeobecném občanském principu. Po sto letech, kdy vidíme nefunkčnost této formy demokracie, má-li hájit národní zájmy, nám připadá smysluplnější vrátit se k politice, která by fungovala na bázi stavů, kde by zájmy každého občana (a tudíž národa) byly hájeny lépe, ba, teprve tam by byly opravdu hájeny.

Stejně tak jsme přesvědčeni, že národní identita by měla být zakotvena v ústavě, a ústavou by také mělo být po každém vyžadováno, aby svým konáním národ, jeho zvyky, tradice uchovával. Jsme pro stát ne na občanském, ale národním principu, kde by mohla žít jen taková cizí etnika, která jsou nám kulturně blízká a která s námi sdílejí naše hodnoty. Pro nás především by měl být tento stát, nám samotným, domorodým obyvatelům, kteří se zde narodili jako synové a dcery tohoto národa, by měl v prvé řadě poskytovat vše (a my bychom ho měli na oplátku bránit) a teprve poté by měl poskytnout komfort i příchozím. Nesmí tomu být obráceně, že příchozí požívá větších vymožeností než ten, který je tu doma, že má větší práva a žádné povinnosti a že domácí má jen povinnosti a žádná práva. I na toto a vše s tím spojené náš nový politický program myslí, program, který letos zveřejňujeme, neboť je to nejen tento stát, který si připomíná sto let trvání svého republikánského zřízení, ale i naše strana, Národní demokracie, která vznikla v ten samý rok a proto letos i ona slaví kulaté výročí. V tak památný rok cítíme povinnost nabídnout českému národu politický program, o kterém jsme přesvědčeni, že správně, poctivě a dostatečně naléhavě a přitom promyšleně reaguje na současný svět a potřeby dnešní doby.

I v tomto nám může být Maďarsko vzorem, protože liberální demokracii nahradilo křesťanskou demokracií, liberální ústavu nahradilo pronárodní ústavou a ve všech možných oblastech života se snaží o posílení národní soudržnosti, což se mu, jak vidno, daří. Ale má-li Maďarsko takovou odvahu a takový sebezáchovný pud, má-li takovou vůli k životu a má-li takovou národní hrdost, protože ví, že tradice jeho svatoštěpánské koruny je tisíciletá, neměli bychom stejnou odvahu, stejnou hrdost a stejnou zodpovědnost k naší minulosti a budoucnosti cítit i my, národ stejně starý, se stejně skvělou, bohatou a slavnou minulostí a dějinami, národ těžce zkoušený, ale nikdy nezlomený, s tradicí koruny svatováclavské, také tisíciletou? Posledních sto let trvání tohoto státu je jen krátká epizoda v jeho celé historii. Neměli bychom po sto letech, kdy jsme poznali škodlivost některých myšlenek, idejí a konceptů, najít odvahu přiznat si chybu a provést takové úpravy ve společnosti a jejím řízení, aby skutečně prospívala, aby národ vzkvétal, aby byl svobodný, soběstačný a nezávislý? Národní demokraté jsou k tomu připraveni a náš nový program je naším příspěvkem u příležitosti stého výročí Československa a Národní demokracie k celonárodní debatě o tom, co dál, chceme-li náš stát zachovati.

Proto na tomto místě, a hlavně na tomto místě, protože je pro nás symbolické, musím prohlásit, že Národní demokracie se s nelegální migrací do České republiky nikdy nesmíří a bude dělat takové politické kroky, aby jí zabránila. Před sto lety se naši předkové rozhodli mít vlastní stát, kde si budou své věci spravovat sami a svobodně. Obnovili svůj stát v jeho původních historických hranicích a byli připraveni ho i bránit. Soužití s jinými menšinami bylo složité a bylo také kamenem úrazu první republiky, a to šlo o menšiny nám blízké, kulturně podobné, menšiny vyspělé, které nás vedly k soutěživosti a díky níž jsme také mnohého dosáhli. Ovšem jaké by bylo soužití s cizími elementy z jich koutů planety, o tom nemusíme dlouho přemýšlet. Stačí se podívat k našim západním sousedům. Ne, toto není cesta pro český národ a nikdo po něm nemůže chtít, aby touto cestou šel. Český lid nemůže ztratit svůj domov a pocit bezpečí v něm, nemůže přijít o svoji zem, protože by byl nucen se o ni dělit s někým, koho si nevybral. Je naší povinností to odmítnout a já tak na tomto místě činím. Marakéš je druhý Mnichov, jen o to horší, že zde už nerozhodovali o nás bez nás, ale že naši vlastní politici nás prodali.

Tuto chybu, tuto zradu na národě je třeba napravit a my si tento úkol bereme za svůj. A nežádám vás o svolení, Karle Kramáři, nežádám o pomyslné požehnání do tohoto boje, protože dobře vím, že vy byste nejednal jinak a ani na chvíli byste se nerozpakoval, co dělat a konal byste, tak jako jste konal před sto lety a stál v čele převratu, kterým si tento lid vzal svoji samostatnost ještě dříve, než dozněla válečná děla a ještě dříve, než na mezinárodních konferencích byl dohodnut mír. Vy jste, zocelen vězněním rakousko-uherským, vy jste, povzbuzen přízní národa, vy jste, spravedlivě rozhořčen tím, co jste protrpěl a co musel protrpět český národ, vy jste stanul v čele odporu vůči cizí moci, která nám uzurpovala svobodu a vy jste národ z toho zajetí vyvedl. Jste pro nás vzorem a víme, co máme dělat. Proto nežádám o svolení, já vím, že vy sám nám říkáte – běžte a bojujte. My poběžíme a budeme bojovat. To vám slibujeme.

Před sto lety padali rakouští orlové k zemi, národem nenávidění. Dnes žijeme v novém žaláři národů, jehož symbolem jsou žluté hvězdy a jak si přejeme, aby padaly. Protože arogance a zpupnost bruselské moci je tak velká a její pohrdání národy tak nebetyčné, že dnes ti rakouští orli některým z nás, po sto letech, nepřipadají, odpusťte, zas až tak hrozní.

A pohrdá-li Evropská unie námi, o to více my pohrdáme jí a doutná v nás spravedlivý hněv. Dobře víme, že bez Unie bychom si nejen ušetřili tolik problémů, které už máme, ale i těch, co se na nás řítí, přičemž vzpomínaná migrace je jedním z těch nejvíce viditelných. Je proto zřejmé, že chceme-li národ ochránit před migrací, musíme struktury EU (i NATO) opustit, jiné řešení není. Národní demokracie to říká od samého počátku, ale teprve nyní se to ukazuje jako otázka života a smrti. Jen ten národ, který z Unie vystoupí, bude mít šanci přežít. Proto znovu, jako celou dobu doposud, nyní ale hlasitěji a naléhavěji, říkáme: odejděme z EU, hned, bez referenda, okamžitě.

Tento velký úkol není v silách jedné strany, je to úkol, za jehož splněním se musíme spojit a usilovat oň společně. Nejsme nepokorní a nabízíme spolupráci dalším, jak je v tradici Národní demokracie, která sama před sto lety vznikla spojením mnoha rozličných stran, které ale měly tentýž společný cíl a pro něho dovedly odhodit ty nepatrné (nebo i patrnější) rozpory, které je odlišovaly. A sama i ve třicátých letech byla ochotna se podobně spojovat ještě s dalšími, podobně národně orientovanými subjekty. Podobně i my se snažíme o spolupráci od chvíle, co jsme vaši stranu obnovili. Právě nyní podnikáme další kroky za tímto účelem. A víme, že do budoucna není jiného řešení, než odhodit vzájemné osobní animozity a vytvářet, možná i nečekaná a překvapivá, spojenectví těch, kterým jde o „our noble cause“ – naši věc.

Už loni jsem zmiňoval naši spolupráci s Rozumnými, kterou budeme, při vší naší snaze jít vlastní cestou, i nadále podporovat a usilovat o její rozšíření.

Nejsme snílkové, jsme pragmatici. Víme, jak složité je v tomto zkorumpovaném systému uspět, necítíme-li se jeho součástí a vymezujeme-li se vůči němu. Nenechá nás uspět, proto musíme být chytřejší než on. Proto musíme dělat taktické manévry. Nemám nejmenších pochyb o tom, že byste nám, Karle Kramáři, něco takového nerozmlouval, ba naopak, že byste nás povzbuzoval najít takové řešení, které povede co nejrychleji k cíli. Dobře vím, jak jste ve svých politických počátcích se svými soudruhy řešil, k jaké straně se přidat, aby váš nový směr – tehdy ještě realistický – měl zastoupení v parlamentu, dobře vím, jak jste jednali se staročechy i mladočechy a jak se pak – paradoxně – obě tolik nesmiřitelné a znesvářené strany nakonec sešly zrovna v Národní demokracii. Proto vím, že mi nebudete mít za zlé, když při vší úctě ke značce Národní demokracie, na kterou můžeme být a také jsme náležitě hrdí, půjdeme v následujících volbách cestou taktické spolupráce s dalšími subjekty. A jako jsem loni na tomto místě oznámil, že Národní demokracie bude na post prezidenta republiky kandidovat našeho politického přítele a partnera Petra Hanniga (a ono se to skutečně podařilo, což je také nyní třeba patřičně zúročit), chci letos oznámit, že Národní demokracie bude v senátních a pražských volbách ve spolupráci s Rozumnými pokračovat.

Protože máme své priority a dovedeme realisticky zhodnotit situaci a šance jednotlivých subjektů, pokud by šly do voleb samostatně, pak víme, že jedině společným postupem můžeme dosáhnout úspěchu. Pražské volby jsou odrazem vysoké politiky, jsou předobrazem toho, co se bude dít v budoucnu. Úspěch v nich je klíčový, chceme-li uspět ve volbách evropských či předčasných sněmovních. Proto jsem se rozhodl nestavět v Praze vlastní kandidátku Národní demokracie, ale podpořit alianci Rozumných, a její kandidátku, která se nyní rodí a na které bude mnoho zajímavých jmen. Je to náš státotvorný příspěvek ke snaze o záchranu této země, protože podaří-li se obrat v Praze, je šance změnit i celou zemi. Převrat před sto lety začal v Praze a všechny převraty a klíčové okamžiky, při vší úctě k venkovu, probíhaly v Praze. Prahu dnes ovládá nepřítel a úspěch v Praze by byl pomyslným prasknutím první ze tří obručí na cestě k úspěchu národních sil. A pokud nám právě o toto jde, nesmíme se rozhlížet napravo ani nalevo a ztrácet čas tím, že budeme porovnávat, čí vlastenectví je větší. Praha je klíčem k zemi, je matkou měst a proto jen masivní spojení všech, kterým na Praze záleží, může pomoci nejen Praze samotné, která toho potřebuje, ale může přinést naději i do budoucna pro celou zemi. Pražská kandidátka Rozumných vyvolá jistě velký rozruch (a jsem rád, že tomu tentokrát nebude proto, že bych na ní byl, protože na ní nebudu), ale vše, co děláme, má svůj hluboký smysl a nejinak tomu bude i v těchto volbách.

Odpusťte mi, Karle Kramáři, tu politiku, která by se podle některých nemusela hodit na místo jako je toto. Ale vy jste politice zasvětil život, politice a službě národu, politika byla vaší vášní i prací. Myslím, že vás to také trochu (nebo trochu více) zajímá, co tu po stu letech děláme, o co se snažíme a jak ve vašem díle pokračujeme, takže se domnívám, že vás ve vašem věčném klidu nijak nerušíme, ba naopak je naše každoroční návštěva zde u vás pro vás stejně tak zajímavou, jak ji cítíme my.

Nikdy jsem se necítil hoden být pokračovatelem ve vašem díle, a necítím se jím být ani nyní. Protože jsem ale hnutím osudu formálně představitelem strany, která se po té vaší nejen nazývá, ale také na ni aktivně navazuje, pak vás přece o jedno chci ve vší pokoře poprosit a požádat.

Držte nám palce. Myslete na nás. Vložte do nás něco ze své odvahy, bojovnosti, vytrvalosti, neústupnosti, moudrosti, čistoty a ryzosti, něco ze své urputnosti a nekompromisnosti, i pragmatické taktičnosti, něco ze svých zkušeností a přehledu – a nadhledu – který tam seshora o tom všem, co se tady děje, máte. My si zase naopak nepřestaneme připomínat vás a vaši čistou a příkladnou, v podstatě mezi českými politiky jedinečnou, lásku k národu, lásku k vlasti.

A protože jsme ve svatostánku Božím, zakončím tím, že se obrátím k tomu, kdo hlavně nám může v tomto úsilí o záchranu národa pomoci.

Prosím tě, Bože, za ochranu pro nás všechny, kteří riskujeme své pohodlí v boji za ideály, které nás převyšují.

Prosím tě i za všechny ostatní, kteří neriskují, protože nechtějí nebo nevědí, ale je to naše širší rodina a přejeme si, aby i oni byli uchráněni.

Prosím tě za naše nepřátele, ať už jsou jen pomýleni, nebo se vědomě rozhodli sloužit zlu, abys je přivedl k rozumu a přiměl k pokání.

Prosím tě, aby český národ nezahynul, ale byl ozdraven, posílen, rozmnožen a aby se mu dobře dařilo, aby si uhájil svůj domov a v něm mohl klidně a šťastně žít, dokud budou dějiny trvat.

Amen.

Děkuji za pozornost.

Vlasti zdar!