C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Děti – budoucnost národa, ale kterého?

Informace, které zde uvádím, jsou většinou převzaty z jiných webů. Nemohu kontrolovat jejich správnost, a proto je nepředkládám jako ,,ověřenou a pravdivou informaci“, ale pouze jako materiál k vlastnímu přemýšlení. To, že je zde přetisknu, neznamená, že se vším souhlasím, mnohé mi jen připadá hodno přečtení a přemýšlení. Je tedy na každém čtenáři, aby si sám zhodnotil, co může a nemůže odpovídat realitě. Vezme-li čtenář informace jen jako impulz k vlastnímu přemýšlení, srovnávání, tedy vlastní činnosti, pak mu to nemůže ublížit, ani jej to někam svést…-ZF-


czechfreepress.cz

Kunta Kinte v Ostravě!!! – Czech Free Press

Dan Niel

Po Benettonu, Microsoftu, Googlu, Prag Pride a Účtenkovce, už také ostravská Ostrčilka – už i ona jede na plné pecky!

Protože neznalých pojmu „Ostrčilka“ je tady většina, hodí se předeslat, že Ostrčilka je Základní škola na Ostrčilově ulici v centru Ostravy. Ještě relativně nedávno se jednalo o školu s normální výchovou i normálními projevy na veřejnost. To skončilo. Od doby, kdy centrum Ostravy postihla invaze hyundajích rodinek pojídačů bambusových výhonků v chilli omáčce, tak škola navýšila počet nadzemních podlaží a začala se tvářit jako značková jazykovka.

Na tom, že zřizovatel vyhodil školu o patro a že teď Ostrčilka nosí na prsou typicky českou visačku >BILINGUAL SCHOOL<, tak na tom by nebylo nic tak moc šokujícího. Za sovětské nadvlády sice nikde v pojmenování české školy nebyla vidět azbuka, jako teď všude ta angličtina, ale určitě by mě to anglické „bilingual school“ nevyprovokovalo, abych o tom cokoli psal. Jedná se jen o obvyklou ubohost českých ubožáků. Vyprovokovalo mě něco úplně jiného – totiž koncem května tohoto roku, škola pořádala akci nazvanou: „Ostrčilka má ráda Česko – festival pro celé rodiny“.

Až na to „Česko“ to zní dobře, že? Podle názvu je nad slunce jasné, že základní škola chce hrdinně vést celé rodiny k lásce k vlasti, což je dnes zcela nevídaná odvaha, ale podle zákonů EU to lze kvalifikovat spíše jako zločin. Podle Sorosova Bruselu je klasická rodina trestuhodný přežitek a láska k vlasti je podle nich ještě větší fujtajbl!

Jenže, dost snění. Když se podíváte na doprovodný obrázek reklamního poutače, tak jestli se vám přímo nezastaví dech, tak minimálně budete mít velmi smíšené pocity – tenhleten „ostrčilí festival pro celé rodiny na oslavu ČR“ totiž graficky doprovází jakási entita, zcela tmavé pleti, oděná v hermelínu a navíc s královskou korunou na hlavě!

Pro jistotu připomenu, že výše zmíněná škola se nenachází ani v Maroku, ani v Botswaně a ani nikde mezi nimi, ale je z centra Ostravy. Přiloženou grafiku nemusíme moc zkoumat, abychom zjistili, že obrázek zmíněné entity nevypadá ani na bílého Ostraváka, vrátivšího se od Jadranu a dokonce ani na tmavého Ostraváka opustivšího po zimě kriminál. Vypadá to na kohosi z Afriky. Možná někoho z rodiny Kunta Kinteho. A těch pár lipových lístků, co je na plakátu? Tak ty to  na tu českou stranu moc nepřevážily.

Tolik fakta. Nyní si je, pane řediteli Pernecký, rozebereme. Co říkáte?

Kdoví, kdo grafickou upoutávku navrhnul. Možná to byl někdo od zřizovatelů školy, možná „Člověk v tísni“, či jiný podvratný subjekt a možná to byla nějaká poťapaná učitelka. Opravdu těžko říci. Je to ale v podstatě jedno – schválit to stejně nakonec musel ředitel školy. Je logické, že si na svou školu nepověsí něco, s čím nesouhlasí. …a ředitel si na školu plnou bělochů, pověsil černocha, černého jak but a to hned v nadživotní velikosti.

Ti, co trochu znají teorii grafické manipulace, dobře vědí, že většinou vůbec nezáleží na tom, co je na propagačním materiálu napsáno, ale naopak velmi záleží na grafice. Její volba, způsob podání, barevnost, velikost a umístění na ploše má nesrovnatelně větší účinek, než samotný doprovodný text. Grafické zpracování určuje, zda materiálu či informace vůbec všimneme a zda jej budeme vnímat pozitivně či negativně. Lze říci (a jistě jste již také zjistili), že ty největší zhovadilosti, kterých by jste se normálně nedotkli ani pětimetrovou tyčí, tak ty bývají nadmíru pestrobarevné. Třeba ty duhové pochody nahých zadnic Prahou a nebo Účtenkovka. Je to proto, aby i přes svou odpornost upoutaly naši pozornost pozitivním způsobem. A že pestré barvy fungují je vidět nejen na těch dvou příkladech. O firmách Benetton, Microsoft a nebo Google se také nedá říct, že pozornost zákazníků svými barvami neupoutaly…

A jak to souvisí s naším Kunta Kinte? Jednoduše. Plakát je totiž graficky upravený přímo geniálním způsobem. Vemte si, že kdyby na bílou plachtu vytiskli černou postavu Kunta Kinte jen tak, tak to způsobí spíše záporné emoce – bubák nad vchodem do školy. Děti by utekly domů hned ráno a nebo by se celé vyučování klepaly strachy. To samozřejmě tvůrci nechtěli a proto na to šli jinak. Našli malého, milého, buclatého, černouška Bubu, navíc ho oblékli do pestrého klasického evropského oděvu (královský hermelín je všem známá a lokální věc) červenobílé barvy a na hlavu mu dali zlatou korunu. A? …a díky tomuto ohozu nikdo nemůže říci, že je tato postava nesympatická. Naopak – upoutá pozornost pozitivně. Vždyť, co kdo může mít něco proti malým, milým, buclatým černouškům? Takové lze přeci jen a jen milovat.

Další věcí je, že tato grafická manipulace je určena primárně pro děti školou povinné. Vzpomínám si, že když jsem já chodil do školy, tak školní akci oznamovala ve třídě naše třídní učitelka nebo maximálně jsme dostali nějaké upozornění pro rodiče, který jsme jim měli předložit. Jako informace to stačilo a počítám, že v dnešní době tiskáren a internetu je takový způsob o dost jednodušší. Jenže co udělal pan ředitel Ostrčilky? Natáhl nad vchod do školy transparent s nadživotním černouškem Bubu a po několik dní, toho malého, milého, buclatého a pozitivního černouška tam nechal působit na nezletilé děti.

Když tohle vše dáme dohromady, je jasné, že ač samotná akce „Ostrčilka má ráda Česko – festival pro celé rodiny“ měla snad nějakou hodnotu pro kohokoli (těžko říci, nebyl jsem a neviděl), tak Kunta Kinte z plakátu, alias Bubu, plnil po mnoho dní před samotnou akcí zcela jiné úkoly. Úkoly, které s „láskou k Česku“ měly společné asi tolik, jako skleněné střepy s bochníkem chleba.

Přeprogramovávání dětí na nekritickou lásku k agresivním rasám s nízkým IQ, opravdu běží na plné pecky a ti rodiče, kteří svým dětem neuvedou informace na pravou míru, se jednoho dne nebudou stačit divit, jaké z nich české školství vyrobilo zrůdy.