C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Bez moudré politiky není moudrého národa

Informace, které zde uvádím, jsou většinou převzaty z jiných webů. Nemohu kontrolovat jejich správnost, a proto je nepředkládám jako ,,ověřenou a pravdivou informaci“, ale pouze jako materiál k vlastnímu přemýšlení. To, že je zde přetisknu, neznamená, že se vším souhlasím, mnohé mi jen připadá hodno přečtení a přemýšlení. Je tedy na každém čtenáři, aby si sám zhodnotil, co může a nemůže odpovídat realitě. Vezme-li čtenář informace jen jako impulz k vlastnímu přemýšlení, srovnávání, tedy vlastní činnosti, pak mu to nemůže ublížit, ani jej to někam svést…-ZF-


zvedavec.org

Bez moudré politiky není moudrého národa


Radim Lhoták 

Mezi nepodložené a nedomyšlené výplody rozumu dnešní doby patří tvrzení, že lid má takovou vládu, jakou si zaslouží. Jinými slovy: jaká je společnost, taková je i její vláda. Tento názor zcela odporuje jakémukoliv tradičnímu pojetí lidského společenství, proto je nutné ho se vší rozhodností odmítnout.
Když říkám „tradiční“ pojetí, mám tím na mysli vhled do podstaty bytí každé organické společenské struktury, k němuž dospěli již naši pradávní předci na základě dlouhodobé zkušenosti mnoha generací. Lidstvo v podobě, jak ho známe, existuje na této planetě již milióny let a prošlo si nespočetnými vzestupy a pády mnoha kultur a civilizací. Bylo by proto hloupé se domnívat, že odhalení pravého smyslu lidského soužití nás teprve čeká. Současná civilizace naopak prožívá regres, úpadek takových rozměrů, že docela zapomněla na moudrost svých předků a o moudrosti jako takové má sotva ponětí.Nuže, svrchu uvedené tvrzení platí v přesně opačném smyslu: Jaká je vláda, takový je nutně lid, jenž jí podléhá. Důležitým, ne-li vůbec hlavním, posláním každé vlády je osvěta a výchova lidí k duchovním, morálním a mravním zásadám života, jímž se každý příslušník daného společenství směňuje za organický společenský řád zajišťující všem lidem důstojnou existenci v souladu s jejich možnostmi a schopnostmi. Tento řád potom dává celému společenskému organismu dostatek prostoru a bezpečí pro nerušený rozvoj. Politika vlády, která se nestará o duchovní úroveň národa, žádný takový řád nesleduje, tudíž její nositelé nechápou vlastní smysl „politična“ (politiky jako takové) a nemají ve vládě co pohledávat. Idea politična je idea o Řádu, čímž se myslí společenský organismus vytvořený a ověřený Tradicí a nikoliv vytýčený spekulativní cestou. Pouze takový Řád si zaslouží být uváděn velkým písmenem – Řád udržovaný vpravdě aristokratickým výkvětem lidu a podložený věděním vyspělých duchovních kruhů, které zaujímají na společenském žebříčku nejvyšší postavení hodné úcty a respektu – avšak na výkonné moci ani na jejích „benefitech“ se nikterak nepodílejí.

Úkolem politika není naslouchat lidu a plnit jeho přání, ale zastávat takové ideové postoje, aby lid měl důvod naslouchat jemu a své ambice přizpůsobit potřebám celku. Samozřejmě, nálady a názory lidu musí dobrý výkonný politik znát a vnímat, ale jako zpětnou vazbu jím realizované řídící funkce, aby se z ní dokázal poučit a vyvodit nutná regulativní opatření pro dosažení optimálních funkcí zamýšleného Řádu.

Charakter současného společenského ne-řádu je dán především tím, že ztělesňuje antitezi výše uvedeného Řádu. Naši, stejně jako západní, politici dělají všechno pro to, aby zničili nejen pozůstatky organické tradice v duších lidí, ale svým rozkladným působením a podporou zvrácených sociálních odrůd vymazali i rodovou paměť na ni. Sami před sebou se omlouvají tím, že zastávají nepolitické, potměšile řečeno občanské, postoje překonávající všechny dřívější ideologie, které podle nich omezovaly svobodu lidského individua. V podstatě tím ale zavrhují smysl politična o sobě a nelze je v žádném případě nazývat politiky. Jsou pouhými údržbáři systému nastoleného někým úplně jiným, pouhými loutkami, které slouží skryté ideologii morálního společenského rozvratu pod rouškou politické korektnosti, liberalismu a falešné humanity. To platí jak pro pseudo-ideové spory pravice a levice, v nichž se pouze více či méně dávkují sociální příděly ne-mocným a nemajetným třídám a vše slouží zájmům staré i nové buržoazie, tak pro nastupující generaci politických představitelů nové buržoazie (ANO) a lidsky nedospělých „mileniánů“ (Piráti).

V dnešní době, kdy bezmocnost podpořená atomizací nižších vrstev dosáhla svého vrcholu, se dokonce i regulativní funkce sociálního smíru v pravo-levé politické reprezentaci přehlížejí, neboť nová spodina již nemá žádnou energii ani zastání, aby se dokázala povznést k odporu. Rozdíl mezi pravicí a levicí proto již není patrný a všechny spory se odehrávají v rovině personálií a obsazování lukrativních mocenských pozic. Klasické liberálně demokratické strany tudíž představují ryze korupční princip politického zastoupení.

O nic lepší to není ani u nových „nepolitických“ stran a hnutí. Například Andrej Babiš by mohl dobře fungovat jako správce či majordomus společného domu, pokud by nad sebou měl skutečné politické vedení určující směřování národa k nezávislosti, svébytnosti, kulturnosti a blahobytu na principu vnitřní solidarity. Takto pouze poněkud efektivněji udržuje vnitřní pořádek domu, který nám už v podstatě nepatří, a upevňuje vnitřní hierarchii jeho služebnictva jako poslušný správce kapitalistických majitelů, jejichž asociální a nadnárodní charakter je zjevný. Totální důraz na ekonomismus, výběr daní, podporu finančního a korporátního kapitálu a s ním spojené investice nevyvolává žádnou pochybnost, že za ním už nic dalšího není.

Jestliže „tradiční“ liberální strany ještě alespoň v horních patrech udržují navenek jistou kulturu projevu a jazyka, protože v naučených frázích reprezentují známé liberální doktríny politické ekonomie a individualistické koncepce svobody, nová politická hnutí už na nějakou kulturu a ducha výplodů své mysli z vysoka kašlou. Prostě vystavují na odiv své niterné pohnutky „jak jim zobák narost“, aniž by se namáhali konfrontovat své názory s nějakým myšlenkovým či filosofickým systémem. Babišovi soudruzi v byznysu vše přepočítávají na peníze a povyšují se nad zkorumpované politiky, kteří se obohacují nezákonně (všichni kradou), kdežto babišovci bohatnou exploatací v mezích zákona. Humorné na tom je, že první nemohou druhým předhazovat jejich vykořisťování, protože sami do krve obhajují volný trh a neomezené kapitálové zisky, pročež se chytají každé malichernosti v porušení zákonných pravidel podnikání, jako je kauza Babišova Čapího hnízda. Na těchto bezvýznamných sporech se přiživuje aktivistická mládež inspirovaná ideovým průjmem Nové levice a squatterským chápáním spravedlnosti.

Celé toto představení nicotnosti, samolibosti, přetahování se o mrzký groš a duchovní prázdnoty nemá sebemenší ambice pozdvihnout kulturní úroveň národa a vést lidi na cestu morálního sebezapření, cti, důstojnosti, národní hrdosti, vlastenectví, lidských ctností a obětavosti ve prospěch celku. Není se proto co divit, že tyto lidsky pokleslé produkty doby sklízejí obdiv a hlasy svého elektorátu, k němuž jsou tím blíže, čím nekultivovanější jsou jejich výroky a postoje. Prostě lid je takový, jak si ho daný mocenský systém uhněte prostřednictvím svých vládních představitelů, svými výchovnými, vzdělávacími, zábavnými a informačními prostředky. Výsledek bohužel vidíme všude kolem sebe ve formě vyvolaného civilizačního a kulturního úpadku.

Nabízí se samozřejmě otázka, odkud mají naši politici čerpat moudrost a duchovní osvětu sami pro sebe, když není kde brát. A jelikož vesměs patří k oné vyšší vrstvě, která celé svoje chápání smyslu lidského života spojuje s dosažením hmotného blahobytu, k němuž sama dospěla na základně domnělých vlastních schopností, nemá nejmenší potřebu na svém světonázoru něco měnit. Jinak řečeno: domnívá se, že západní civilizace dosáhla maxima v tom, co je možné lidem poskytnout. Vždyť všude kolem sebe vidíme nebývalý materiální nadbytek přístupný každému, kdo v tom umí chodit. Není pochyb, pokud na počátku minulého století stará buržoazie budovala nový řád opírající se o moderní pojetí rovnosti a spravedlnosti, v němž ještě měly své místo morální otázky, potom dnešní nová buržoazie odhodila veškeré moralizování na smetiště dějin a jediné, na čem jí záleží, je uchovat si svůj vyšší materiální standard, což nelze jinak, než vymezit se třídně vůči zbytku populace a tuto populaci přesvědčit, že jakákoliv změna stávajícího buržoazního systému by znamenala jen zhoršení životních podmínek pro všechny.

Nuže tam, kde má být zastaven veškerý společenský progres, není žádoucí, aby lid přemýšlel o svém životním údělu a hledal cestu k nápravě věcí, s nimiž není spokojen. Pro takový lid není ani záhodno, aby byl konfrontován s duchovní osvětou a vychováván k vyšší kulturní úrovni, než v jaké se nachází. Naopak, jeho intelektuální úroveň nesmí převyšovat úroveň vyšší třídy, která mu má vládnout. Jinak by se zákonitě podivoval tomu, proč má nad sebou trpět tak nekulturní, nemyslící a duchovně omezené lidské kreatury.

Zbývá už jen otázka, zda má současná situace nějaké řešení. Domnívám se, že nikoliv. Tedy přinejmenším ne v lůně Západu. Problém spočívá ve faktu, že zde neexistuje žádná duchovní vrstva, skutečná nositelka vědění a Tradice, která by se při své autoritě dokázala chopit nápravy věcí lidských. To, co se duchovní silou nazývá, západní křesťanské církve a držitelky zprofanovaných křesťanských hodnot, žádný vpravdě tradiční duchovní základ nemá. Tradičně uzavřené vnitřní kruhy žreců nikdy neměly potřebu zasvěcovat do svého esoterického učení Démos. K vyššímu poznání nemá přístup každý, ale pouze ten, kdo k tomu má patřičné předpoklady. Pouze on může podstoupit proces zasvěcení a iniciace transcendentálním poznáním.

Co ale ve světě Tradice platilo bezvýhradně, byla úloha a odpovědnost duchovních elit vést vládnoucí vrstvy k organicitě a přirozenosti jimi vytvářeného a udržovaného společenského řádu. A každé organické společenství je ze své podstaty imunní vůči revoltám libovolné společenské vrstvy a jako takové má jedině šanci vyvolávat a udržovat přirozenou harmonii ve vztazích mezi lidmi. Zda nějaká podobná duchovní elita v budoucnosti vznikne, nelze předvídat. Jendou však vzniknout musí, pokud lidstvo nemá samo sebe zahubit. V každé společnosti existují jedinci či latentní ostrůvky disponující transcendentálním vnímáním a z těchto „buněk“ vyššího Ducha, jejichž zárodek, byť potlačený, každý nosí v sobě, může vyrůst celý strom poznání, z jehož plodů povstanou šťastné budoucí generace. Pokud ovšem máme někde vyhlížet první ratolesti duchovního vědění, musíme pohled upřít na Východ, nikoliv na Západ.