C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Morální dilema

Informace, které zde uvádím, jsou většinou převzaty z jiných webů. Nemohu kontrolovat jejich správnost, a proto je nepředkládám jako ,,ověřenou a pravdivou informaci“, ale pouze jako materiál k vlastnímu přemýšlení. To, že je zde přetisknu, neznamená, že se vším souhlasím, mnohé mi jen připadá hodno přečtení a přemýšlení. Je tedy na každém čtenáři, aby si sám zhodnotil, co může a nemůže odpovídat realitě. Vezme-li čtenář informace jen jako impulz k vlastnímu přemýšlení, srovnávání, tedy vlastní činnosti, pak mu to nemůže ublížit, ani jej to někam svést…-ZF-


protiproud.cz

Příběh z ulice: Almužna, nebo rozsudek smrti? Morální dilema, před které nás staví „žebrácký byznys“. Proč děti pořád jen spí? Lidé horší než zvířata. Kdo vlastně byl potupen a zahanben na stanici metra?


Příběh z ulice: Almužna, nebo rozsudek smrti? Morální dilema, před které nás staví

Matthew Solo přináší svědectví o současných žebrácích v ulicích světových metropolí, kteří jsou řízeni zločineckými (obvykle cizokrajnými) skupinami, jež se neštítí ničeho

V blízkosti stanice metra sedí jistá žena se špinavou tváří i vlasy a hlavou smutně skloněnou. Sedí na schodech a vedle sebe má tašku. Do tašky jí lidé házejí peníze. V jejích rukou spí dvouleté dítě. Má na sobě staré špinavé oblečení a klobouk.

Doslova „Madona s dítětem“. Soucitní kolemjdoucí jí dávají finanční dary. Lidé jako my – vždy nám je líto těch, kteří na tom jsou velmi špatně. Jsme připraveni dát nešťastným lidem naše poslední drobné a obvykle nepřemýšlíme o případném zákulisí. Jsme stvořeni, abychom si pomáhali.

Něco mi bylo divné

Procházel jsem kolem té žebračky měsíc. Nedal jsem jí žádné peníze, protože jsem věděl, že jde o podvod, na němž se podílí organizovaný gang, a že peníze shromážděné žebráčkou končí nakonec u organizátorů skupiny. Tito lidé vlastní mnoho luxusních nemovitostí a automobilů. Žebračka také dostane něco, samozřejmě: „Láhev vodky a jeden kebab“.

O měsíc později, jsem kolem ní opět procházel. Náhle jsem si s leknutím něco uvědomil… Stojím na rušné křižovatce a dívám se na to její dítě. Je oblečené – jako vždy – ve špinavém oblečení. Došlo mi, že je to s ním asi špatné. Pokaždé, když jsem to dítě viděl, spalo. Nikdy, nikdy se nehýbalo ani nekřičelo. Vždy spalo a mělo tvář otočenou směrem k ženě.

Kdo z vás má děti: pamatujete, jak často spaly ve věku 1, 2 nebo 3 roky? Hodinu, dvě, maximálně tři. Celý měsíc, každý den, když jsem chodil na stanici metra, nikdy jsem neviděl dítě vzhůru! Podíval jsem zblízka na toho malého chlapce, pak na žebračku – a moje podezření se postupně prohlubovalo. „Proč spí celou dobu?“, zeptal jsem se a díval se při tom na dítě. Žebračka předstírala, že mě neslyší. Sklopila oči a skryla tvář v límci sepraného pláště. Opakoval jsem otázku. Žena se na mě znovu pohlédla. Pak se podívala někam za moje záda, poněkud nervózně. Její pohled byl jak pohled tvora z jiné planety.

Čtěte ZDE: Úpadek zemí Západu již nelze skrývat: Ze střední třídy bude chudina. Nůžky se rozevírají. Budeme v domech nalézat zmrzlé důchodce? Dluhy rostou, elita stále bohatne. Kolik ještě tak bohatých Vánoc, jako letos?

Šok

„Jdi do pr….,“ zašeptaly její rty.

„Proč spí?!“ zeptal jsem se lítostivě. Náhle někdo zezadu položil ruku na mé rameno. Otočil jsem se. Díval se na mě nějaký starý muž a řekl: „Co od ní chceš? Vidíš, jaký tvrdý má život, ne?“

Sáhl do kapsy, nahmátl pár mincí a hodil je žebračce. Ta jako gesto díků udělala rukou kříž. Muž sundal ruku z mého ramene a pokračoval na metro. Určitě bude doma vyprávět, jak bránil chudou rozrušenou ženu před bezcitným člověkem na stanici.

Následující den jsem zavolal známému. Je to takový legrační chlápek, původem Rumun. Vychodil jen tři a půl roku školy. Je chudý, nejezdí po městě v drahém autě, bydlí v krcálku, kde leccos zaslechne. Potvrdil mi, že žebračka je součástí „podnikatelské sítě“. Autentický vzhledu žebráků je součástí „podnikatelského záměru. Jde o důkladně organizovaný byznys. Děti, které žebrají s těmito lidmi, jsou buď „pronajaté“ na několik dní z rodin alkoholiků a jiných zkrachovalců – nebo jsou prostě uneseny.

Potřeboval jsem konečně dostat odpověď na mou otázku – Proč dítě vždy spí? A zjistil jsem to. Známý mi to vysvětlil klidným hlasem, který mě šokoval – mluvil podobně, jako když mluví o počasí: „To dítě je na heroinu, anebo na vodce.“

Byl jsem ohromen. „Kdo je na heroinu nebo vodce?!“

Odpověděl: „Dítě. Proto nekřičí. Žena s ním takto může sedět celý den… “

Aby dítě spalo celý den, dávají mu alkohol nebo drogy. Samozřejmě, že se dětské tělo nedokáže vyrovnat s takovým šokem. A tak tyto děti často umírají. A nejhorší je, že někdy umírají během „pracovního dne“. Fiktivní matka pak musí držet mrtvé dítě na svých rukou až do večera.

To jsou jejich pravidla. A kolemjdoucí házejí těmto ženám peníze a myslí si, že dělají dobrý skutek.

Morální dilema

Následující den jsem kráčel v blízkosti téže stanice metra. Snažil jsem se o novinářskou serióznost a byl připraven na rozhovor. Ten se však nekonal. Žena seděla na podlaze a v rukou držela jiné dítě. Zeptal jsem se jí, jestli má nějaké doklady o dítěti. A hlavně, kde je to dítě ze včerejška.

Prostě mě ignorovala. Moje otázka však nebyla ignorována kolemjdoucími. Opět jsem se stal terčem moralistických řečí. Nakonec jsem jsem se ze stanice odporoučel veřejně zahanben. Jediná věc, která mi zbývala, bylo zavolat policii. Když přišla policie, žebračka s dítětem zmizela. Bojoval jsem s větrnými mlýny.

Pokud uvidíte v metru nebo na ulici ženy s detmi, zamyslete se, než jim dáte peníze. Premýšlejte o tom, že kdyby nebylo stovek tisíc “dobrovoníků”, takéto podnikání by zkrachovalo. Zemřelo by podnikání – a ne děti, jimž dávajú alkohol nebo jiné drogy.

Tenhle „byznys“ je jeden z nejhorších, jaké naše společnost zrodila, dopustila a toleruje. A my – jako tak často v jiných podobných případech – na něj dobrovolně přispíváme. Vedeni ušlechtilými úmysly, které někdo zcela cynicky zneužívá.

Zdroj.