C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Bůh žije…

Bůh žije!

Před více než stodvaceti lety prohlásil filozof Friedrich Nietzche ,,Bůj je mrtev“.

K takovýmto prohlášením a názorům dochází lidé často proto, že si sloučili pojmy náboženství, církev a Bůh dohromady. Pak všechny lidské nedostatky, které se v církvích a náboženstvích neustále objevují a manifestují, slučují s pojmem Bůh a tím Jej strhávají do našeho malého, pokřiveného lidského světa. Pak pochopitelně není divu, že člověk ztrácí naději a tento nepochopitelně velký pojem opouští. Opouští jej, aniž jej nalezl, protože mu byla předhozena malá, pokřivená, lidská napodobenina, ve které logicky a oprávněně nalézal nelogičnost, změkčilost a nespravedlnost.

Proto ono zvolání není nelogické a vlastně ani, fakticky vzato, nesprávné, ale jen nesprávně podané. Správně tento výrok má znít: ,,Lidmi vytvořená napodobenina Boha je mrtva…“

Co se vlastně nyní odehrává ve světě? Ač to tak nevypadá, je to velký boj o Boha, ne ale o bůžky jednotlivých náboženství, ne o bůžka materialismu s jeho svatostánky mobilních telefonů při svatořečeních zbytečných elektronických hraček v chrámech supermarketů. Ne o bůžka piva, v jehož reklamách on kraluje, ani o bůžka ,,božích jídel“, ,,božích mejdanů“, dovolených, chytrých televizorů, ještě chytřejších telefonů, nejchytřejších hodinek, reproduktorů přilepených na hrudi s pohledem ze selfie tyče na své vlastní ego v miliónových sdíleních Facebooku.

Ne, to vše není Bůh, nic z toho taky nikdy nebyl a ani nebyl oním bůžkem hmoty a malých rychle uspokojitelných prchavých přání vedoucích ke kaskádě dalších vln nikdy nekončící žízně po proměnách hmoty. Boj, který zachvacuje celý svět je velkým bojem o Boha našich předků – živého, věčného, nezničitelného a nade vším tím naším nepatrným světem trůnícího Jediného Boha. Už nedokážeme vyvolat ve svých srdcích dost lásky, ale ani dost bázně a pokory před pojmem něčeho tak velikého a monumentálního. A přece, zákonitě a od samého počátku naší existence je v každém jednotlivém člověku vědomí o Jeho existenci a současně touha po nalezení spojení, pochopení, splynutí. Ale vlivem našich náboženských představ, tak daleko vzdálených od skutečnosti, vznikla jen nejasná, mnohotvará, různě pojmenovaná osobnost s mnoha lidskými vlastnostmi, která myslící odpuzuje a nemyslící okouzluje. Ta touha v srdcích, svedená z hledání vysokého pojmu ke zbožštění předmětů, lidských idolů, stržená k hromadění a ovládání je stále tu a kvas doby ji vyvolává k životu. Ježe nevíme, co znamená ten vnitřní tlak, ta podivná nedefinovatelná touha. Nevíme, co s ní, máme jen pocit, že nám kdosi, cosi bere a tak bojujeme navzájem – o své místo na slunci, o koryto, o výhody i požitky, o zábavu, která dá zapomenout strachu z budoucnosti, o naplnění srdce krátkým pocitem uspokojení z vlastnictví nějakého módního předmětu, o kus módního oblečení, tetování…o cokoliv, co umlčí volání srdce.

Ano, celý náš život, náš svět, naše snahy a cíle – to vše je vlastně mnohotvárným vyjádřením našeho povzdechnutí – Bůh je mrtev, a proto si ještě chvíli užívejme, než přijde prázdnota. Ta prázdnota však nepřichází, ona je už dávno zde, všude kolem nás. Proto tak zoufale plníme své životy zábavou a bičujeme z těla adrenalin, aby to vše přehlušilo, alespoň na chvíli, tu prázdnotu, ten strach ze smrti a zetlení.

Ta hrozící světová válka v boji o moc a sladké štiplavé chuti po ničení jiných národů, ta touha muslimského světa pohltit bezvěrce a odevzdat jejich prázdné životy k nohám svého bůžka, ta snaha nevidět a neslyšet valící se nebezpečí – to vše vychází z jediné bolestné snahy člověka – vzepřít se Řádu vesmíru, pokořit a dobýt něco, co si ani neumíme představit. To vše jen připomíná podobenství o ropuše nafukující se nad odrazem měsíce na hladině její kaluže.

Bůh není mrtev a nikdy nebude, protože je věčný. Ale my bojujeme o přežití, nebo o smrt v zajetí svých omylů. Ten veliký a vlastně strašlivý boj, ve kterém se nacházíme a který nám zdánlivě dává na výběr mezi rozšlapáním muslimskou nohou a zpopelněním jadernými zbraněmi by mohl být jiným bojem a vlastně jím i je, jen my to nevnímáme. Je to boj  o procitnutí ducha. Zkusme se alespoň chvíli, ale každý den, odvrátit od všech lákadel světa, ale i od strachu z budoucnosti a dopřejme sluchu svému srdci. Ono nás povede zpět k Bohu našich moudrých stařešinů a tím i k vnitřnímu míru. Odložme články víry, dogmata církví, nařízení sekt, nepsaná pravidla konzumu, varování politiků, výhrůžky generálů, strach ekologů a slyšme ve svých srdcích hlas naděje: Bůh žije a každý Ho může nalézt ve svém srdci, pokud mu bude naslouchat.

Jako podobenství a jen jako pouhý pozemský příměr, můžeme vzít nedávnou společenskou událost. Karel Gott, symbol něčeho pozitivního, onemocněl smrtelnou chorobou. Vypadalo to, že nás opustí a jeho písně, jako symbol opory a posily, už ulknou. Zde mnohého může napadnout symbolika – Bůh nás opouští. Karel Gott samozřejmě nemá se skutečným Bohem naprosto nic společného, ale pro nás, v tomto malém světě, je symbolem čehosi pozitivního a to nejen svým zpěvem, ale i názory, snahou pochopit řízení světa, pochopit princip dobra a zla – tím vším je jakýmsi obrazem člověka, který se chce vřadit do Řádu vesmíru a tím míří k Bohu. A jestliže se k nám nyní vrací Karel Gott ze své cesty pryč od nás, vezměme to jako symbol i naději, že i skutečný Bůh nechá cestu k sobě ještě otevřenou, i když se již zdálo, že je tu doba, zaslíbená jako ta, kdy od lidí odvrací svou tvář.

Uchopme tuto příležitost, pochopme tuto symboliku, ponořme se do svého srdce a hledejme Cestu k míru a naději, kterou tady na zemi a mezi jejich, ale asi i našimi, přáními nenalézáme. Snad je ještě pro nás naděje, snad i my se vrátíme z cesty smrti nazpět na cestu života, jako se to hmotně podařilo panu Gottovi, který nám k tomu zpívá na posilu a podporu…jako příklad, že i zdánlivě nezvratná cesta se dá změnit.

-ZF-