C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Jak se zrodil Sluníčkář

Nu ano, zrodil se nám nový pojem, snad dokonce nový člověk, nesoucí jméno ,,Sluníčkář“. Má to být zřejmě ztělesněním smajlíka slunce, které se stále směje, je stále optimistické a vždy pozitivní.

Kdybychom to chtěli vzít doslova, pak by to byl hodně jednostranný svět, kde by stále naplno svítilo jen slunce. Moc příjemné by to asi ani nebylo, no, ruku na srdce, ono by se tak ani nedalo žít. Příroda přece potřebuje střídání počasí, dokonce i střídání ročních období, jinak by ani nemohla zdárně prospívat. Takže i ,,pan Sluníčkář“, ať již jej definujeme a popisujeme jakkoliv kladně, nám připadá přinejmenším poněkud jednostranný a samoúčelný. Ale to jsou jen určitá přirovnání a pohrávání si se symbolikou slov. Pojďme se zamyslet, kde se nám tak najednou objevil ten Sluníčkář, že je ho plná televize, plné noviny i internet.

Kupodivu zjistíme, že druhů Sluníčkářů je více. Jsou Sluníčkáři, řekněme od narození, jiní jsou vytvoření společenskými jevy a nakonec tu máme Sluníčkáře chameleóna. Ten je ovšem nepravý a používá tento převlek jen ze zištných důvodů, klidně se převlékne třeba za Měsíčkáře, Hvězdáře, nebo jakéhokoliv …áře, který bude zrovna v kurzu. Těmito falešnými Sluníčky není třeba se zabývat, protože jejich proměny jsou tak rychlé, že by to bylo jen plýtvání energií…

Klasický pan Sluníčkář je člověk citlivý, který uznává mravní hodnoty, považuje se za dobrého člověka a přál by si pěkný svět plný míru. Takže bychom mohli říci, že je to vlastně dokonalý člověk, ne? Nóóó, ono je to maličko složitější… On pan Sluníčkář chce skutečně jen to dobré a v jeho slovech i myšlenkách je to jako nádherný příběh, skvělá vize budoucnosti, nádherná představa světa. Podobně jako obrázky v časopisech Strážní věž přátel Svědků Jehovových. Tam jsou nádherné obrázky polehávajícího lva vedle pasoucích se sněhobílých beránků. Kolem nich pobíhají šťastné, rozesmáté děti, atd. Krásné…ale nereálné. Lev je zkrátka přírodou určen k tomu, aby udržoval ostatní zvířata v bdělosti, pohybu a tím i zdraví. Kdyby se ze všech dravců a masožravců stali přežvýkavci a jen se pásli na louce…došlo by k degeneraci celé zvířecí říše. Inu moudře to Stvořitel zařídil, a i když se nám zdá, že jsme chytřejší a že bychom ten svět vyrobili mnohem lépe, než On…naše zásahy do přírody mluví o opaku.

Tak jako nemůže pořád svítit jen sluníčko a lev musí zůstat lvem/nemá-li pojít/, tak Sluníčkář se musí stát i člověkem reality, jinak utone ve svých pocitech. Sluníčkář se na první pohled jeví jako idealista, tedy člověk, který odvážně jde za pozitivním cílem. Ale na druhý pohled je již jen snílkem, který vychází z jednostranných informací a na nich staví svůj plán, přičemž ostatní informace tvrdě popírá a ignoruje. Kdyby byl takový charakter, za jakého se považuje, pak by nemohl odmítat informace, které by mu rozšířily jeho pohled a pomohly mu, být pravdivý. Ta zarytá sveřepost, umíněnost a vzdor k jakýmkoliv jiným informacím je v příkrém rozporu k jeho předváděné dobrotě. Také to, že nechce přemýšlet, ani hovořit o důsledcích svých plánů je v protikladu k jeho vizi lidskosti a lásky, kterou propaguje. Sluníčkář to ,,myslí dobře“, když zachraňuje druhé, ale ,,koná zlo“, když přitom ohrožuje, nebo ubližuje druhým. To pak není láska, ale svévole, když prosazuje něco, co vytváří dobro i zlo současně. Ale ani to není tak docela pravda, protože ono ,,dobro“, které koná, je jen zdánlivým dobrem přítomného okamžiku, ale v delším horizontu už to není dobrem ani pro ty, kterým pomáhal. A pro ty, kterým při svém konání ublížil, bude vždy jen ztělesněním zla.

Vezměme to prakticky. Odkudsi se valí statisíce lidí a tvrdí, že jsou chudáci postižení válkou. Je zjevné, že větší část z nich lže, protože vůbec nepocházejí z válečných oblastí, ale jen se za chudáky vydávají. Sluníčkář to ignoruje, protože má svou vizi – ,,já musím zachraňovat trpící lidi“. Ano, to je ušlechtilý cíl, ale jestliže je zde fakt, že většina těch lidí není ,,trpící válkou postižený člověk“, pak pan Sluníčkář pomáhá těm, kdo jej obelhali a využili. Řekněte mu to – ne, neuvěří vám, protože by si musel připustit, že se mýlil, ale hlavně by se mu zhroutil jeho sen o vlastní morální hodnotě a o vysoké hodnotě jeho vlastních činů. Rázem by místo příjemného pocitu sebeuspokojení zažil trpké zklamání a stud, že byl hloupý. To jeho ego ale nesnese, raději bude pocitově setrvávat na svých postojích zachránce, než by pocítil bolest prohlédnutí. No, smutné, ale vlastně je to jeho věc, ne druhých. Ale ouha, jeho scestné názory jsou masově šířeny všemi možnými způsoby, aby zmatená veřejnost nabyla dojmu, že jen on má pravdu – kdo nepomáhá imigrantům, ten je zrůda a pomáhat znamená zcela zaslepeně jen chválit a nikdy nevidět nic jiného. Tento manipulační slogan, útočící na dobro v každém z nás je největším jedem a podlostí. Protože ke zlým cílům používá dobro v člověku. Ano praví Sluníčkáři jsou pro svou slabost zneužiti falešnými Sluníčkáři, kteří v nich jejich pohled posilují a vedou je ke svému vlastnímu sobeckému cíli. Ten cíl není šťastný imigrant, ani šťastné země, které mu ze všech sil pomáhají. Falešný Sluníčkář má jiné cíle, podlé cíle, na jejichž konci je rozvrat států, které nakonec musí bojovat s těmi, kterým chtěly pomoci. Přesto, že každému, i jen docela maličko myslícímu člověku, je zcela jasné, že když mezi nějaké množství lidí se zcela určitým smýšlením a způsoby, názory, přidáme větší množství naprosto jinak zaměřených lidí – musí, prostě MUSÍ dojít ke konfliktu. Jsou-li obě však skupiny již natolik ušlechtilé, nebo alespoň neagresivní, tedy myslí víc na blaho druhých, než na svoje – pak se tento konflikt dá vyřešit vzájemnými ústupky a pochopením. Ovšem tento nutný předpoklad je v tomto případě naprosto vyloučen. Přicházející jsou tak rozdílného smýšlení a současně příliš vyhraněných návyků, které jsou pro druhou skupinu nepřijatelné, vulgární a přímo zločinné, že nějaká spojnice mezi oběma skupinami je nemožná. Zbývá tedy jediné ,,řešení“, jedna skupina se podrobí druhé, tedy potlačí svoji přirozenost, potlačí své zvyky a příjme to vše od druhé skupiny. Protože tento pokus o spojení nespojitelného není nový, ale zkouší se již mnohá léta a v mnohých zemích, máme ověřené zjištění, že přistěhovalci se svých původních zvyků a postojů nevzdají. Jsou jim prostě vlastní, berou je jako součást svého života a své existence – vzdát se jich by znamenalo vzdát se své kultury a své identity. To nikdo nedělá dobrovolně, snad jen ten zvláštní tvor jménem Sluníčkář, ale ani to není jisté, nemáme ověřeno, jestli by Sluníčkáři při jeho citlivosti a jemnosti nevadilo, kdyby jeho soused bil svou ženu, nebo házel odpadky z oka, či se vykálel Sluníčkáři před dvéře. Možná by to vše překonal, proto, aby si mohl zachovat svůj příjemný pocit, že někoho zachránil. Možná, že by to pochopil až v jiných souvislostech, až on sám by byl zbit, znásilněn…ale možná, že by snesl i to, kdo ví. Ale ať už by byl ochoten k čemukoliv, vždy zůstává otázka – proč by to měli snášet jiní, kteří nechtějí být biti, ani omezováni?

Jistě, člověk má právo si sám ublížit – ale nemá právo ubližovat jiným a je zcela lhostejné, jestli při tom ubližování má dobrý pocit a myslí si, že koná dobro. A jaké je to jeho dobro? Imigranti v cizím prostředí, kde nebudou moci svobodně žít, jak je jim příjemné, budou se přirozeně muset stáhnout do komunit, kde si budou žít, jak žili dříve. A stát, který je hostí na svém území se bude muset tvářit, že nevidí, jak žijí – protože jejich zvyky jsou přece ve státě trestné, nebo alespoň odsouzení hodné. Tak vznikne uvnitř jednoho státu druhý stát s jinými zákony, ale přitom ten vnější stát bude živit ten vnitřní stát a ještě bude lhát svým vlastním občanům proto, aby nevyšla najevo celá nesmyslnost této divné symbiózy. Protože kdyby vyšla najevo, vznikla by zášť původních obyvatel k přistěhovalcům. Ale ani přistěhovalci se necítí být zvlášť šťastní, protože by si přáli, aby nebyli takto izolováni a aby měli nejen to, co jim stát, z jejich pohledu jen ,,milostivě dá“, ale chtěli by všechno, vše, co mají ti bohatí. Ve svém ještě příliš nedozrálém vývoji a nevyvinuté sebekontrole a morálce nechtějí čekat, až si ,,na to vydělají“, ale chtějí, aby jim to ti bohatí rovnou a bez odporu odevzdali. V této myšlence jsou utvrzováni tím, že onen hostitelský stát jim přece vždy všechno ,,dal“ a ve všem jim ustupoval. Neváží si ho za to, ale pohrdají takovými zbabělci, protože oni sami jsou hrdí, chytří a bojovní, oni by se před nikým neskláněli a neplazili. A konec konců, přišli proto, že je pozvali – tak ať tedy dávají a dávají. Toto jsou již skutečně ověřené postřehy z předchozích vln imigrantů a z jejich soužití s původními obyvateli. Vznikají no-go zóny (Citlivé městské oblasti), kde žijí imigranti podle svých původních zákonů a zvyků – obyvatelé, ani státní složky už do těchto zón raději moc nechodí – takže idea ,,státu ve státě“ je naplněna a ověřena.

A toto je největší omyl Sluníčkářů – oni nepátrají po názorech a postojích imigrantů, ale podsunují jim své názory. Jako když má člověk nějaké domácí zvíře a nechce si připustit, že to zvíře nemyslí jako on. A tak mu jeho ,,páníček“ podsouvá své myšlenky a je nadšený, jaké má úžasné zvířátko/příměr ke zvířátku není myšlen urážlivě k imigrantům, je to jen příklad z našeho života/. Zde jednají Sluníčkáři velmi podobně. Oni si myslí, že jejich milovaný imigrant je vděčný, protože oni by na jeho místě byli vděční. Vůbec nechápou mentalitu toho druhého, nechtějí si ani připustit, že tím, že mu vnucují svou pomoc, se před ním snižují a on si jich proto neváží, využije je, to ano, ale pak jimi více, či méně pohrdá – jsou to pro něj slaboši bez hrdosti, bez víry, bez cíle-jsou jen plevy.

A co papež? Ten to jistě myslí upřímně, když vyzývá křesťany k pomoci imigrantům. Dokonce chce, aby církev brala rodiny imigrantů na své fary… Jak to myslí papež to nevíme, podle jeho postojů a názorů, kdy by chtěl, aby církev byla mnohem skromnější a střídmější – to zřejmě myslí v tomto duchu. Také jistě v duchu křesťanské oběti, přijetí kříže a lásky k bližnímu. Z hlediska hlavní křesťanské ideje, tedy že sám Stvořitel obětoval svého Syna, jen aby pomohl hříšným lidem – to pak vůbec není nelogické, ale spíše naopak. Obětovat se, uskrovnit se, ustoupit druhému, trpět za něj a pro něj…to jistým směrům v křesťanství připadá ušlechtilé a Bohem chtěné i Jím ceněné. Nu budiž, je to jejich představa, či přesvědčení, jako jiné věrouky zase věří, že když položí život za svou víru/třeba při bombovém útoku/, pak jdou rovnou do nebe. Pokud se člověk chce nějak obětovat, je to jeho volba, ale nesmí přitom ubližovat ostatním. Tak i tento papežův čin – veřejná výzva k přijímání imigrantů na fary, není jen jeho rozhodnutím, netýká se jen církve, nebo křesťanů. To by bylo možné tehdy, kdyby křesťané měli svůj stát, kde nežije nikdo jiný, ale takto svým rozhodnutím nutí důsledky tohoto rozhodnutí jiným lidem, kteří si to nepřejí. Údajně je v našem státě cca 500 farností – do každé farnosti dvě rodiny, to je tisíc rodin/a oni mají rodiny početné-i 8 členů/. Zatím sem proudí hlavně jednotliví muži, za kterými pak už podle jiných zákonů smějí zcela zákonně a bez kvót přijít jejich rodiny. Tím se pak přijatí imigranti ,,rozmnoží“ na několikanásobek. To už je velké množství jdoucí do tisíců, tedy to není nějaká ,,vnitřní záležitost“ uvnitř církve, ale národní záležitost, kterou pak církev ovlivňuje společnost, aniž má její souhlas. Tak je to opět Sluníčkářský postoj, i když je motivovaný jiným přáním, výsledek je tentýž…

Jak tlak imigrantů sílí, rovnoměrně s tím narůstá odpor národů, které jim MUSÍ poskytnout požadované blaho. Současně s tím sílí úsilí Sluníčkářů, kteří se již chovají zcela fanaticky a vůbec ne ,,laskavě“, ani ,,lidsky“, už ani nepředstírají, že jim jde i o vlastní spoluobčany, ale jen úplně zaslepeně a rozčíleně vykřikují ,,lidskost“, ,,solidarita“, ,,společná Evropa“, ,,pomoc“ . V tomto, až agresivním a jednostranném opakování těchto hesel se z oněch původně vznešených slov stávají fráze, které již zcela ztratily smysl. Jako by ty slova někdo ukradl, pak je tiše někde v dílně úplně předělal a potom je vyhazoval do světa. Náhle jsou cizí a znějí strašně falešně a protismyslně.

Jako se z idealisty Sluníčkáře stal demagog, který už neuvažuje logicky a nechce logické argumenty ani vyslechnout, tak se z ušlechtilých slov staly fráze. To vše hovoří o prudkém pádu lidstva do noci rozumu.

Proto se snažme si zachovat co nejvíce zdravého myšlení, objektivního cítění a pevných postojů, které se nepřiklánějí k žádnému fanatizmu – nevznáší se bez opory v blouznivých pocitech, nejsou motivovány agresí, mají stále na mysli soucit k druhému, ale vidí současně souvislosti v širokém úhlu pohledu.

POMÁHEJME TAK, ABY I ZÍTRA, POZÍTŘÍ A TŘEBA I ZA DESET LET TATO POMOC MOHLA BÝT STÁLE JEŠTĚ OZNAČENA POMOCÍ A NE STRAŠNÝM OMYLEM.

Opravdový Sluníčkář, tedy skutečný idealista, by byl jako slunce – svítil by na všechny stejně, nikoho by neupřednostňoval, neplánoval by něco, co bude jedněm snad pomáhat a druhým určitě ubližovat. Ne slunce takto nesvítí…

Nenechme se tedy takovými falešnými sluníčky ožehnout – však to znáte – opalování může škodit. Informace, že opalování přináší rakovinu, tedy rozklad, může být v tomto případě velmi aktuální.