C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Jak vyřešit problémy světa.

Jak vyřešit problémy světa.

Jsou tací, kteří mi píší: …no to je zajímavé, co zveřejňujete, ale nenabízíte žádné řešení…

Pozorný čtenář mých článků, tedy nikoliv těch článků, jejichž autory jsou jiní a já je zde, jen jako zajímavost zveřejním, může na mnohých místech v mém textu najít, že vedu jednotlivcovu pozornost k němu samému a u něj předkládám pomoc. Tady totiž začíná řešení jakéhokoliv problému – u mne. Jen sebe mohu změnit, třeba jen v tom, ,,jak to beru“, tedy jestli nadávám, kritizuji, pomlouvám, nebo jsem konstruktivní. Jestli si vše ,,připouštím“, nebo si dokážu zachovat odstup a klidnou mysl. Jedno je přece jisté – já nemohu změnit svět! Ale mohu změnit sebe! Pokud by to udělala většina lidí a nešli bychom ve své změně proti sobě, pak by to skutečně ,,změnilo svět“. Ale jistě ne tak, jak se to nyní a po staletí děje – kritikou druhých a setrvání na svých stereotypech, které nekriticky považuji za jediné správné.

Řešení všech problémů světa i lidí se dá shrnout do jediné krátké věty, ale její realizace je pro nás, zdá se, nesmírně těžká. Ne snad proto, že by byla tak náročná k pochopení, ale protože jsme si už tak zvykli na jiné smýšlení a jiné postoje, že se nám za žádnou cenu nechce něco podstatného na svém životě měnit… Ta prostá věta zní: Když každý člověk začne žít podle přírodních zákonů – vše se postupně vrátí do harmonie a problémy zaniknou.

Onen pojem ,,přírodní zákony“ však neznamená ,,ekologický život“, nebo snad makrobiotický či vegetariánský, ani nijak jinak pojmenovaný. Proto se to pokusím více přiblížit v dalším textu.

Ve světě probíhá boj a to v mnoha rovinách. Bojují barevní proti bílým, náboženství Koránu proti náboženství Bible, chudí proti bohatým, multikulti proti zastáncům tradic, materialisté proti lidem duchovním, Amerika proti Rusku, politické strany navzájem, odpůrci Zemana proti jeho zastáncům. Neomarxisté proti všem ostatním, globalisté proti národním celkům, zastánci války proti zastáncům míru, ochránci zvířat proti průmyslu na využití/zneužití/ zvířat a mnoho a mnoho jiných proti jiným. Svět je v křeči, napětí a boji. Ten boj je mnohovrstvý, mnohotvarý a odehrává se mezi organizacemi, státy, skupinami, profesemi, ale i jednotlivci. Kdo by dokázal poradit všem tak, aby byli všichni spokojení, ten by dostal Nobelovu cenu, nebo by byl nalezen mrtvý/pravděpodobněji/ – …a samozřejmě by to byla jen ,,nešťastná náhoda“. Jenže ono nejde uspokojit nějakým, ani geniálním, řešením protichůdné strany. Nelze vnutit lidem, kteří mají rádi barevné oblečení, černý oděv a čekat, že budou spokojeni. A platí to i naopak. Nelze obšťastnit vegetariány zákonem o povinné konzumaci masa a naopak masožravce donutit k pastvě. Proto všechny dnešní řeči o tom, že nějaký člověk ,,rozděluje společnost“, jsou nesmyslné. Společnost, národy, ale i jednotlivci se samy rozdělují na základě nějakého základního životního postoje. Jestli to někdo nahlas pojmenuje, neznamená to, že on to taky způsobil. Když by se člověk dokázal trochu povznést nad všechny ty protichůdné názory a podíval se na ty boje a spory s odstupem a z nadhledu, možná by zjistil, že je to vlastně docela jednoduché. Není tu tolik různých skupin a názorů, jak se zdá, ale vlastně jen dva ,,světonázory“, nebo, lépe řečeno, jen dva základní postoje v mnoha podobách. Ty dva postoje nejsou o vzájemném vztahu lidí, národů, kapitálu, ale o vztahu člověka k řádu vesmíru. Jestli se člověk chce podrobit řádu, nebo jej ignorovat, či snad dokonce jít proti němu. To je také ten nejzákladnější postoj každého tvora a bytosti se sebeuvědoměním. Řád vesmíru tu byl dávno před vznikem člověka a dokonce i přírody. Tento řád je fundamentem, základním kamenem, ale i hybatelem všeho existujícího. Projevuje se od atomů/a ještě menších částic/, přes celou přírodu, člověka, planety a vesmír. Malou část jsme vypozorovali jako přírodní a fyzikální zákony, ale mnohé velké děje nejsme ani schopni pochopit, dokonce ani si je jen uvědomit. Tento velký světový řád nemůže nic zničit, ale může se dočasně postavit proti němu, ovšem se strašlivými následky. Protože nic nemůže vzdorovat řádu vesmíru, ani planety, galaxie, natož něco tak malého, jako člověk, je srozumitelné, že pokus o to musí skončit fiaskem. Žádné pyšné řeči o tom, že jsme pokořili přírodu, že poručíme větru a dešti, umíme vyvolat zemětřesení, vystřelit do mraků, nasytit atmosféru nějakými chemikáliemi a tak cosi vyvolat, nic to nezmění na tom, že přírodní zákony si jdou svou cestou a na nás neberou žádný ohled. Jestli snad na pár vesmírných okamžiků je nám dovoleno zkusit vyhodit kámen nad svou hlavu a čekat, jak to dopadne – to nikdy neznamená ,,pokoření přírody“, ale jen rozbitou hlavu, nebo smrt domýšlivce. To, že otrávíme vzduch, vodu a zemi není naše vítězství – protože po našem vyhynutí se příroda rychle vzpamatuje a vrátí se do původní harmonie, kterou rušíme jen my. Vrátí se do velkého vesmírného řádu. V počátcích vývoje si byl člověk ještě vědom své malosti proti vesmíru, ale jak sílil jeho rozum, sílilo i jeho sebevědomí. Nakonec se odtrhl od řádu vesmíru a začal si vymýšlet nová pravidla, která jdou proti tomuto řádu. Dnes je doba, kdy můžeme každodenně pozorovat doslova šílené nápady, jak nerespektovat ,,pravidla hry přírody“. Ať je to rušení hranic, rušení mnohotvárnosti národů, ignorování rozdílů mezi rasami, ignorování rozdílu mezi mentálně méně vyvinutými a druhými,  rozdílu mezi pohlavími a jejich předurčením, rozdílu mezi pracovitými a línými, sexuálně úchylnými a neúchylnými…a mnoho dalšího. Je to vždy o tom, že jedna skupina, nebo řekněme jeden ,,lidský postoj“ chce ignorovat to, co v přírodě a mezi zvířaty od nepaměti funguje a chce to nahradit čímsi ,,novým“, vymyšleným a filozoficky, intelektuálně proklamovaným, ale prostým kupeckým rozumem a prostým citem lehce definovaným jako naprostá pitomost. Když to tedy zjednodušíme – stojí proti sobě dva základní názory – jeden vychází z původně zavedených a po generace uznávaných pravidel a druhý, který jde proti všemu a za každou cenu chce prosadit cosi ,,opačného k tomu, co funguje i v přírodě“.

Je zcela jisté, že převáží-li názor proti řádu vesmíru, musí být lidstvo zničeno. To je logické a lze s tím na sto procent počítat. Zde by se zdálo, že je snadné řešení – izolovat všechny válečné štváče, korporace, multikulti, různé naivní snílky, kteří se nechají strhnout k nenávisti a myslí si, že hájí pravdu a mnohé další nespokojence a uřvané revolucionáře…a bude to zase vše výborné. Ale není to tak. Protože i my, kteří vidíme, že tento kalný, divoký proud vede lidstvo do záhuby, nejsme bez viny. To vyjmenované jsou jen nejhrubší a nejviditelnější postoje proti řádu, ale je mnoho a mnoho jiných, které nejsou tak okaté a i my jsme je nasáli a ony se staly součástí našich životních postojů. Celé to opojení technickými hračkami, pohodlným konzumem, spokojeným hledáním jen zábav bez odpovědnosti, to vše je tak příjemné, ale vede to k duchovní apatii, malátnosti a jen přijímání benefitů bez vracení nějakých skutečných hodnot do řádu. Chceme si užívat a platíme za to penězi – to v nás vyvolává pocit uspokojení, že vše je vyrovnané. Jenže život není jen o hmotných požitcích, ale i o čemsi méně viditelném. To ,,cosi“ bývalo zvykem předat v rodinách rodiči svému dítěti na jeho cestu životem. Obecně se chápalo, že nestačí umění vydělávat peníze, ale chce-li člověk mít nějakou hodnotu i pro jiné, musí mít charakter, solidní životní postoje, musí být důvěryhodnou osobností. Teprve pak je označován jako dobrý a hodnotný člověk. To vše se ale vytrácí nejen ve společnosti, ale i v rodinách a i u jednotlivců. Jde to nenápadně, postupně, různými nenásilnými a příjemnými cestami. Vlastně se už ani nedá mluvit o výlučném vztahu člověka k člověku, protože u něj je na prvním ale i na následujících místech mobilní telefon, Facebook, nějaký sport, ,,přátelé z internetu“, kteří o jeho duši ví pramálo, ale znají jeho ,,avatára“, kterého jim předvádí jako svou vykonstruovanou osobnost. A skupiny lidí, kterým se to nelíbí a hledají nějaký jiný způsob života, padají do extrémních protikladů. Ať už jsou to ,,ekologové“, kteří se chtějí vrátit do pravěku a celý vývoj lidského druhu eliminovat, nebo náboženští aktivisté, kteří se utíkají do vymyšleného zidealizovaného světa, odtrženého od reality, nebo různí vyznavač i energií, jediného správného stravování, dietáři a milovníci kultů těla, ochránkyně zvířat pobíhající nahé po ulicích a jiní. To vše taky není přirozené, ale znásilněně přehnané. Nakonec dojdeme k tomu, že všichni jsme se vyosili z řádu vesmíru. Někteří více, jiní méně, ale všichni jdeme od harmonie k extrémům.

Jsou lidé ideálně zaměření, kteří chtějí opravit lidstvo láskou. My ovšem nechápeme, co to ta láska vlastně je. Nedílnou součástí skutečné lásky je přísnost a prospěch pro toho, koho milujeme, ale ne prospěch podle toho, co on chce, ale co je pro něj užitečné. Kuřák chce cigaretu, feťák dávku, mládež počítačovou hru, starší nekonečnou grilovačku, důchodce všechno rozdat vnoučatům, aniž si to zaslouží, rodiče víc peněz na nový mobil pro ratolest, která bez něj prý nemůže žít…atd. Tak máme všichni různá přání, z nichž většina nám není prospěšná, ale všechno je nám to příjemné a proto to chceme. Líbila by se vám láska, která by vám to všechno vzala a řekla, že to pro vás není užitečné? Těžko, takovou ,,lásku“ byste za lásku nepovažovali. A v tom je ten zásadní problém. Celý vesmír, ale i příroda je projevem lásky, ale když pozorujeme přírodopisný film, kde se zvířata zabíjejí – nepřipadá to nikomu z nás, jako láska, ale jako krutost, tvrdost. Proto toužení po ,,lásce“, jak ji chápeme, a její použití jako nástroje pro řešení problémů světa není návratem k řádu vesmíru – a proto to nemůže mít žádný dlouhodobý úspěch. Není taky divu, že se pojmů láska, lidskost, soucit chopily síly, které ve svých důsledcích dovedou svět do války, nelidskosti, nenávisti a rozkladu. Všichni sluníčkoví blouznivci, genderoví vyznavači, vychvalovači rovnosti v pohlaví a úchylkách – to vše je ztělesněním rozkladu, ne pokroku, ne něčeho pozitivního. Je jedno, co říkají, jak sladce to pojmenovávají – podstatné je k čemu povede jejich aktivita.

Většina lidí – protože většina nakonec rozhoduje o směřování a tím i osudu lidstva, musí dojít k poznání a následně i k přesvědčení, že když já sám se nezměním, nic se nezmění a pak všichni zahyneme. Teprve toto poznání dovede jednotlivce ke skutečné snaze po změně sebe sama. Jenže dobrovolně to neudělá, jako zvíře se nebude dobrovolně honit za potravou, když bude syté, nebude běhat, když ho nebude honit predátor nebo pohlavní pud. Musí tu být nutící tlak, který vyvolává pohyb. Nás mohou k pohybu dohnat podobné pohnutky, jako zvířata – strach, hlad, boj a pud o přežití. Ano, mělo to být jinak, měli jsme stát výše, než zvíře a proto se pohybovat vlastním chtěním, touhou po poznání a snahou o lepší harmonii se světem. Jenže jsme zbloudili a naše pohnutky jsou dnes nesprávné. Proto nás může navrátit na záchrannou cestu už jen metoda určená spíše pro těla, než pro mysl – metoda boje o přežití. Je ještě čas na výběr. Pokud člověk pozoruje svět kolem s velkou pozorností a bdělostí, může se poučit bez vlastního utrpení – může se poučit spoluprožitím cizích chyb. Ne kritizovat, posmívat se, ale poučit se a dělat to jinak. Vidíme to například v přijímání imigrantů v sousedních zemích a v problémech, které jim z toho plynou. Problémy, které pak zem ani nedokáže vyřešit, ale dobrovolně je na sebe navalí. Zde se může náš národ poučit a jejich chyby nedělat. Pokud se ale nepoučí, sklidí totéž a v utrpení a problémech bude teprve potom hledat cestu k vyřešení problémů. Ovšem poučit se od druhých nestačí, je nutný čin, řešení, ne jen konstatování a kritizování. Chci si například vyzkoušet drogy? Měl bych se jít nejprve seznámit s dlouhodobě závislými, s jejich chorobami, problémy a pak mohu zvážit, jestli toto chci. To vše chce aktivní přístup, odvahu a poctivost sám k sobě – také odpovědnost. To je ale dnes potlačováno, jako nemoderní, bigotní, primitivní. Moderní je vše extrémní, šílené a hlavně vše bez zábran a morálky. Tato doba je dobou třídění lidských charakterů. A k tomu třídění dochází prožitím zlomových situací, jiné cesty není. A protože jsme tvrdohlaví, dogmatičtí a líní na změnu, dokonce i jen na sledování nepříjemné reality, proto spějeme do fyzického prožívání. To některým ještě může dát možnost pochopit, co je cenné a opustit vše bezcenné. A budeme se moc divit, až pochopíme, jak máme tyto pojmy přeházené.

Řešením problémů světa nemůže být žádná politická strana, ani žádný státník, žádný ,,Masaryk“ za nás nemůže udělat naši osobní proměnu k jinému pohledu na svět i sebe. Žádné hlásání lásky, líbání nohou, otevírání hranic a rozdávání, lépe vyhazování, staletími nasbíraných národních hodnot nemůže změnit svět ani člověka k lepšímu. Také naše tradice a historie není samospasitelná, ona nás nemůže zachránit, jen inspirovat.

Tím však neříkám, že snahy o národní obrodu, o vyvolání národní hrdosti, o pozvednutí významu rodiny i vlastní rasy jsou zbytečné. Ne, to vše povzbuzuje ducha člověka, dodává mu sílu, inspiruje ho a probouzí ze spánku. Ale, jak se zdá, bez skutečného prožitého osobního utrpení nebude většinové procitnutí dostatečně živé. Národním procitnutím samozřejmě nemyslím různé pokusy o uměleckou revoluci pod praporem lidskosti a slušnosti. Ta faleš jen vymyšlených a vykonstruovaných ideálů je zjevná v pomluvách, urážkách, hanobení národních symbolů a ztrátě obyčejné lidské slušnosti. Vytvořit obrovské lejno a nosit ho nad hlavami rozběsněného davu Lásky s hlavou prezidenta, kterého dobrovolně zvolila více, jak polovina obyvatelstva – to je nejen nechutné, ale hlavně to ukazuje, že zde určitě nejde o morálku, lidskost, pravdu a lásku. A zjevně je zde ukázka, že tyto pojmy byly převzaty lidmi bez morálky, kteří jsou poháněni jen vlastní sebestředností, vybičovanými emocemi ve kterých se s chutí převalují a mnohým jiným, ale jistě ne laskavým a láskyplným. Ale hlavně až příliš ,,osobním“, aby to pro ,,druhé“ mělo skutečnou cenu – z čehož vyplývá, že dnes nelze chtít udělat konkrétní kroky, které mají vést k lepšímu světu pomocí této ,,lásky“ a této ,,lidskosti“. Nikoliv, my potřebujeme řád, pořádek, zákon – jen to nás může navrátit do řádu vesmíru. Urážet veřejně vrcholného státníka, urážet jiné země, pomlouvat, lhát, zamlčovat, okřikovat druhé jen proto, že mají širší rozhled, sloužit cizím zájmům proti zájmu vlastního národa a jím si za to nechat platit – to není ,,demokracie“, ale anarchie a zločin. Krev revoluce s touhou po pomstě a vyřizováním si vlastních účtů, touha rozbíjet a ničit – k tomu vede tato ,,lidskost“ a proto není řádem, ale jen zlořádem.

 

Co je tedy tím skutečným řešením bolestí světa? Jen a jen procitnutí jednotlivce, jeho prohlédnutí a pochopení, kam vedou dnešní snahy, co je skutečným cílem toho, i jiného dění, bez ohledu na to, za co se vydává. Jít do hloubky, nenechat se mást jen prázdnými frázemi, prokopat se až k jádru, podstatě každého řečníka a vůdce. Zkrátka odložit línou povrchnost a začít se namáhat, aby člověk pochopit skryté chtění druhého člověka/ale i svoje/, které je většinou jiné, než zevní maska a role. Ne nadarmo jsou do politiky delegováni herci a umělci – je to role, kterou národu zahrají a po představení jdou domů, kde povídají jiné věci… Po tomto prohlédnutí, následuje-musí následovat-zpozorování stejných chyb i na sobě, i když v jiných formách, ale na podobném principu. Pak následuje snaha sám sebe napravit, abych nebyl jako tento nepěkný svět – ne jen proto, že se chci předvádět, ale pro vlastní probuzenou morálku, čest k sobě samému a skutečné touze po Pravdě, ne po pravdách kdekoho, řvanými do okolí na druhé. Pravda je Řád vesmíru, řídící síla, neúplatná, neosobní, vyžadující a dávající skutečně jen a jen tam, kde tvor jde s proudem světa a ne proti němu. Když člověk takto procitne, už nemá potřebu hodnotit na druhých, jak to dělají špatně, on to pouze chce už dělat lépe. Tím se pak samovolně může stát inspirací pro druhé a i oni budou chtít být takovými zralými osobnostmi. A tak se přelije život přes naše mrtvoly a lidstvo se může znovuzrodit. V člověku se však neustále budou jeho staré zvyky bránit novému, přísnému pohledu na sebe sama a bude hledat vinu a chyby jen u druhých. Pokud to neustojí, může k proměně dojít ještě i utrpením. Ale i v něm nemusí najít cestu, ale jen zdánlivě objeví nespravedlnost osudu a chyby druhých.

Tato doba je o třídění charakterů a vytváření vlastních osobností. Vždy ale platí, že každý musí sám sebe přísně hodnotit, sám sebe převychovávat, sám sebe vyučovat. Kdo to není ochoten, ten v kvasu doby zajde. Je jedno, jestli si zachrání život za cenu pošlapání jiných. Život není jen existence těla, ale hodnota mysli, ducha.

Všechny snahy, které povedou tímto směrem, jsou prospěšné, ale vlastní práci člověka na něm samém nahradit nemohou.  Proto je dobré podporovat vše, co vede k ozdravění myslí občanů, ale převychovávat, hodnotit a kritizovat má člověk v prvé řadě sebe. Jak je to výstižně řečeno v Biblickém výroku Ježíše: Kdo jsi bez viny – první hoď kamenem…

Pro všechny, jimž ,,láska nedá spát“.

Doba pro hlásání lásky teprve přijde, až lidstvo projde očistným ohněm, který si samo vyvolalo. Nejdříve musí lidé přežít to, co mu mocní i nemocní připravují – válku, občanské války, náboženskou porobu, ,,nanebevzetí“ sexuálních úchylek, oslavu všeho podivného, nemorálního a úpadkového. Až tím vším lidstvo projde a přežije to, až pak snad zmoudří a pochopí všichni přeživší, že to byla špatná cesta, špatné názory a špatná volba, pak… Pak bude čas hlásat lásku, toleranci a soucit, ale ve zcela novém chápání a vnímání pro slova spravedlnost, morálka a řád. Dnes je hlásání lásky jen pouhou frází, líbivým a moderním štítem pro zakrytí vlastních ambicí a mocenských tužeb. Hlásat dnes upřímně a bezelstně lásku, znamená zařazení se do tohoto kalného proudu, který začíná být vnímán jako něco nečistého a prolhaného. Tento svět potřebuje nyní hlavně spravedlnost, pravdivost a odvahu. Hlásat lásku dnes znamená naplňování pořekadla o házení perel sviním, ale především je to znevážení obsahu tohoto slova. Nechme tedy hlásání lásky, pokud to vůbec myslíme upřímně, až na dobu, kdy prožitím pochopíme, co to slovo znamená…