C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Rozpoznat jazyk tyranie

Informace, které zde uvádím, jsou většinou převzaty z jiných webů. Nemohu kontrolovat jejich správnost, a proto je nepředkládám jako ,,ověřenou a pravdivou informaci“, ale pouze jako materiál k vlastnímu přemýšlení. To, že je zde přetisknu, neznamená, že se vším souhlasím, mnohé mi jen připadá hodno přečtení a přemýšlení. Je tedy na každém čtenáři, aby si sám zhodnotil, co může a nemůže odpovídat realitě. Vezme-li čtenář informace jen jako impulz k vlastnímu přemýšlení, srovnávání, tedy vlastní činnosti, pak mu to nemůže ublížit, ani jej to někam svést…-ZF-


 

outsidermedia.cz

Retro: Rozpoznat jazyk tyranie | Outsider Media


Impéria komunikují dvojím jazykem. První se vyjadřuje rozkazovacím způsobem. Je to řeč příkazů a vynucování. Tento militarizovaný jazyk pohrdá lidským životem a oslavuje přehnané chlapáctví. Vymáhá a vyhrožuje. Vůbec se nepokouší nějak ospravedlňovat sprostou loupež přírodních zdrojů a bohatství, ani použití nevybíravého násilí. Na checkpointech v Iráku byly postříleny celé rodiny, o nichž se hovoří, jako by byly „opilé“. Tak to prostě je. Druhý jazyk impéria je jemnější. Používá slovník ideálů a ušlechtilých cílů a trvá na tom, že moc impéria je vznešená a dobrotivá. Tento jemný jazyk je používán při hovoru k těm, kdo se nacházejí mimo centra smrti a rabování, k těm, kdo dosud nebyli zcela zlomeni, k těm, jež je dosud třeba přesvědčit, aby přenechali moc dravcům. Cesta směřující k naprostému zbavení moci však končí na tom samém místě. Když vás tam chtějí dostat, liší se jen jazykem, který přitom používají.

Jazyk slepé poslušnosti a trestu je používán úřady v centrech našich měst, od Detroitu po Oakland, stejně jako ve vězeňském systému. Je to jazyk, který už důvěrně znají Iráčané a Afghánci. Členy naší zanikající střední třídy, stejně jako ty z dělnické třídy, které konfrontace s novým politickým a hospodářským uspořádáním teprve čeká, ukolébává do samolibé nečinnosti efektivní používání frází typu „souhlas ovládaných“ a „demokracie“. Čím déle věříme smyšlence, podle níž jsme zahrnuti do korporátní mocenské struktury, tím snadněji korporace drancují zemi, aniž by jim hrozila revolta. Ti, kdo rozeznají pravdu, jsou zničeni. Ti, kdo ji nepoznají, jsou obelháváni. Ti, kdo konzumují a opakují lži – včetně liberálních institucí a tisku, církve, vzdělávacích, kulturních institucí, odborů a Demokratické strany – napomáhají našemu zbavování moci. Žádný systém totalitní kontroly, včetně kontroly korporacemi, neukazuje své extrémní formy hned na počátku. Tyto formy expandují do té doby, dokud se nesetkají s odporem.

Taktika mluvit dvojím jazykem je tak stará jako samo impérium. Už antičtí Řekové a Římané dělali totéž. Stejně tak španělští conquistadoři, Osmani, Francouzi a později Britové. Ti, kdo bydleli v zónách „těžby“ na perifériích impéria, viděli a slyšeli pravdu. Pláč vykořisťovaných je však přehlížen nebo démonizován. Hněv, který z nich vychází, nesouzní s pocity těch, kteří jsou uvězněni v sebeklamu a kteří i nadále věří v elementární dobrotivost impéria. To je ta pravda, kterou Joseph Conrad vyjádřil v Srdci temnoty a E. M. Forster v Cestě do Indie. Tito spisovatelé pochopili, že impérium je založeno na násilí a loupeži. A čím déle to loupení trvá, tím se impérium stává brutálnějším. Tyranie, kterou impérium uvaluje na jiné, se nakonec zmocní i jeho samého. Kořistnické síly, které impérium pustilo ze řetězu, požírají svého hostitele. Rozhlédněte se kolem sebe.

Epické příběhy, kterým nasloucháme, jsou vyráběny státem, Hollywoodem a tiskem. Tyhle historky nás učí ve školách, kážou nám je z kazatelen a jsou oslavovány válečnými dokumenty, jako je Restrepo. Humanizují a dávají ušlechtilou tvář těm, kteří prosazují zájmy impéria. Vládní, vojenští, policejní a zpravodajští činitelé jsou líčeni jako lvi salónů. Jsme ujišťováni, že tyto vládní skupiny jsou strážci našich ctností a naši ochránci. Uměle vytvářejí naše hrdiny. A ti, kdo se vzpouzejí těmto historkám – kdo pranýřují tyto lži – se stávají nepřáteli.

Správcové impéria – volení funkcionáři, manažeři velkých firem, generálové a jejich dvůr celebrit, které šíří tuto propagandu – se stávají velmi bohatými. Nadělali ohromné jmění, ať už jako hlasatelé večerních zpráv, členové správních rad, anebo v rámci ohromného zábavního odvětví, které roste díky marnotratné podpoře ze strany velkých korporací.  Všichni, dokonce i v okamžicích, které jsou vymezeny kritice, vzdávají svůj hold bytostné dobrotivosti korporátní moci. Umlčí každou skutečnou diskusi. Přehlížejí do nebe volající nespravedlnost a zlořády. Hokynaří s iluzemi, které nás udržují v pasivitě a odvádějí naši pozornost. S tím, jak je společnost proměňována v oligarchický systém se setrvalou a ohromnou třídou vyloučených, vedle toho se zmenšující se a nestabilní střední třídou, ztrácejí tyto iluze svoji přitažlivost. Jazyk utěšujícíího podvodu musí být nahrazen otevřeným jazykem násilí. Je těžké pokračovat v životě plném sebeklamu, pokud vyčerpáte svoji podporu nezaměstnanosti, pokud jediné dostupné zaměstnání je bez všech benefitů či mzdy, z níž se dá přežít, pokud budoucnost vůbec neodpovídá řečičkám o štěstí, jež se šíří na všech vysílacích frekvencích. Je to bod, kdy hněv začíná startovat odezvu, a každý, kdo umí správně usměrnit tento hněv, získá moc. Manipulace tímto hněvem se stala novým úkolem korporátních propagandistů, a selhání svobodomyslných vrstev společnosti při ochraně klíčových liberálních hodnot vedlo k tomu, že její příslušníci nemají, čím by přispěli k veřejné debatě.

Belgickému králi Leopoldovi, který sliboval zrušení otroctví a uvedení Konžanů do „moderní“ éry, bylo jeho evropskými spojenci v roce 1885 dovoleno vytvořit Svobodný stát Kongo. Bylo to dryáčnicky vychvalováno jako humanitární gesto, stejně jako španělská conquista v Americe či americká okupace Iráku. Leopold zorganizoval bezohledné vojenské jednotky, složené z domorodých i zahraničních „dozorců“ – dost se to podobalo našim současným žoldáckým vojskům – aby vydrancoval konžskou slonovinu a kaučuk. V okamžiku, kdy belgický monarcha dokončil svou práci, bylo zmasakrováno nějakých pět až osm milionů Konžanů. Byl to největší akt genocidy v moderní éře před nacistickým holocaustem. Leopold byl dokonce i během svého běsnění v Evropě obdivován kvůli své počestnosti. Na periférii byl však nenáviděn – stejně jako my v Iráku a Afghánistánu – Konžané i ostatní chápali, o co se jedná. Tyto hlasy, stejně jako hlasy těch, které utlačujeme my, však nebyly téměř nikdy vyslyšeny.

Nacisté, pro něž byl holocaust stejně tak loupežným tažením, jako tažením za likvidaci Židů v Evropě, měli dvě metody, jak uvítat příchozí ve svých čtyřech vyhlazovacích táborech. Pokud transporty přijížděly ze Západní Evropy, byly sadistické ukrajinské a litevské stráže s jejich biči, psy a klacky drženy mimo dohled. Bohatší evropští Židé byli zdvořile uvedeni do propracované lsti, včetně falešných železničních stanic s květinovými záhony, dokud se vysvlečeni nestali neschopnými odporu a nemohli být hnáni v zástupu po pěti do plynových komor. Nacisté věděli, že ti, kdo ještě nebyli zlomeni, kteří disponovali důvěrou ve svá občanská práva, se budou bránit. Když však transporty přijížděly z východu, kde Židé již dlouho žili ve strachu, děsivé chudobě a teroru, nebylo třeba hrát divadlo. Matky, otcové, starci i děti, zvyklí na otevřenou represi a jazyk rozkazování a trestů, byli brutálně vyhnáni z transportu sadistickými strážemi. Cílem bylo vyvolat masovou hysterii. Osud obou skupin byl stejný. Byla to jen taktika, v níž byl rozdíl.

Každá centralizovaná moc, pokud odstraníme překážky a regulace, jakmile už nadále není zodpovědná občanům, neuznává žádné limity vnitřního ani vnějšího drancování. Korporátní stát, který vykastroval naši vládu, vytváří novou formu feudalismu, svět pánů a nevolníků. K těm, kteří zůstávají ve vlastních iluzích, hovoří v pohodlné a důvěrně známé řeči volnosti, svobody, prosperity, demokracie a voleb. K chudým a utlačovaným hovoří jazykem nepokrytého násilí. Ale i v tomto případě všichni skončí na stejném místě.

Ti uvěznění v zanedbaných centrech měst, jež jsou našimi vnitřními koloniemi, nebo ti, kteří jsou obětí brutality našeho vězeňského systému, zejména Afroameričané, poznávají to, co nás všechny čeká. Stejně tak to poznávají obyvatelé na jihu státu Západní Virginie, kde uhelné společnosti proměnily statisíce akrů v neobyvatelnou a otrávenou pustinu. Bída, útlak a beznaděj jsou na těchto periferiích impéria stejně obvyklé jako závislost na drogách a rakovina. Iráčané, Afghánci, Pákistánci a Palestinci nám mohou také říci, co jsme zač. Vědí, že když přestane fungovat sebeklam, začne hovořit železná pěst. Osamělé a odvážné hlasy, které se zvedají z těchto vnitřních i vnějších devastovaných kolonií, jsou umlčovány a diskreditovány dvořany ve službách korporátní moci. A dokonce i ti, kdo slyší tyto hlasy nesouhlasu, často neumí pohledět pravdě přímo do očí. Dávají přednost potěmkinovským kulisám. Odvracejí se od všech „negativ“. Realita, zvláště když pochopíte, co korporace ve jménu zisku dělají s globálním ekosystémem, je děsivá.

Všechny tyranie přicházejí s nějakými svými vlastními zvláštnostmi. Je proto těžké říci, že všechny formy totality jsou stejné. Existuje vždy dost rozdílů, které nás ponechají v nejistotě o tom, že se historie opakuje. Korporátní stát nemá žádné politbyro. Neobouvá své agenty státní bezpečnosti do holínek. Nenajdeme v něm žádného šíleného diktátora. Proto lze těžko říci, že jedna forma totalitarismu je stejná jako jiná. Je tu vždy dost rozdílů, které nás ponechávají v nejistotě o tom, zda se historie opakuje. Korporátní stát nemá politbyro. Americká demokracie – stejně jako křiklavě pomalované nádraží v nacistickém vyhlazovacím táboře Treblinka – vypadá skutečně, přestože mocenské páky jsou v rukou korporací. Je tu však jedna vlastnost, kterou má náš korporátní stát společnou s despotickými režimy a hroutícími se impérii, jimiž jsou zamořeny dějiny lidstva. Také ona komunikuje dvěma odlišnými jazyky, alespoň do té doby, dokud bude muset – jakmile s tím však přestane, bude už příliš pozdě.

Převzato z Truthdig

Překlad: Clair