C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Neradostné výhledy

Informace, které zde uvádím, jsou většinou převzaty z jiných webů. Nemohu kontrolovat jejich správnost, a proto je nepředkládám jako ,,ověřenou a pravdivou informaci“, ale pouze jako materiál k vlastnímu přemýšlení. To, že je zde přetisknu, neznamená, že se vším souhlasím, mnohé mi jen připadá hodno přečtení a přemýšlení. Je tedy na každém čtenáři, aby si sám zhodnotil, co může a nemůže odpovídat realitě. Vezme-li čtenář informace jen jako impulz k vlastnímu přemýšlení, srovnávání, tedy vlastní činnosti, pak mu to nemůže ublížit, ani jej to někam svést…-ZF-


ceskapozice.lidovky.cz

Kolaps liberální demokracie je z dlouhodobého hlediska nutný

Pavel Kohout

Co nás čeká v roce 2018 a během let následujících? Nelze předpovídat důležité události, protože ty nejdůležitější bývají nepředvídatelné. Lze však vyjít z trendů, které mají dlouhodobější dynamiku. Tím možná nejdůležitějším je pokles důvěry veřejnosti v tradiční politiku. Nemine snad den bez ustaraného komentáře od některého význačného intelektuála, politika, politologa nebo novináře.

Ustaranost se týká západní liberální demokracie, jejího ohrožení a možného konce. Čtenář má dojem, že se schyluje k osudové bitvě, kde na jedné straně stojí síly dobra a na opačné síly zla. Komentáře vždy dospějí k závěru: na straně dobra stojí liberální demokracie, která znamená lidská práva, svobodu, sociální jistoty, toleranci a porozumění.

Ti zlí by zavedli ostnaté dráty na hranicích, koncentrační tábory pro politicky nepohodlné a nakonec zřejmě i plynové komory. Někdy explicitně, jindy poněkud zašifrovaně, v pozadí argumentace stojí hrozba novým Hitlerem. Jak se Evropa mohla dostat do této situace? A jaký bude pravděpodobný vývoj?

Nedůvěra politickým silám

Skutečnost 1: velká část Evropanů nevěří politickým silám, které samy sebe označují za „liberálně demokratické“. Je to zřejmé z výsledků voleb, průzkumů veřejného mínění i z internetových diskusí. Politici nebo strany, které živořily na okraji zájmu či jsou úplnými nováčky na politické scéně, se derou do popředí.

Velká část Evropanů nevěří politickým silám, které samy sebe označují za „liberálně demokratické“. Je to zřejmé z výsledků voleb, průzkumů veřejného mínění i z internetových diskusí. Politici nebo strany, které živořily na okraji zájmu či jsou úplnými nováčky na politické scéně, se derou do popředí.

Donald Trump v USA, Marine Le Penová ve Francii, Alternativa pro Německo (AfD) v Německu, Geert Wilders v Nizozemsku, Švédští demokraté ve Švédsku, Svobodní v Rakousku nebo Tomio Okamura v Česku jsou projevy nechuti voličů k zavedenému establishmentu. Uvedené osobnosti a strany nemají žádnou společnou sjednocující myšlenku s výjimkou odporu k neomezené a nekontrolované migraci.

Skutečnost 2: Evropský sociální stát dlouhodobě expanduje. Například v Itálii státní sociální výdaje činily 10,7 procenta hrubého domácího produktu v roce 1960, o deset let později 13,9, v roce 1980 již 17,4, za dalších deset let 20,7 a na přelomu tisíciletí 20,6 procenta. V roce 2010 Itálie vydávala na „sociálno“ 27,6 procenta HDP, podle nejnovějších údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) z roku 2016 to bylo 28,9 procenta z celé ekonomiky.

Tento italský trend není unikátní. Z databáze OECD lze zjistit, že podobně se vyvíjely všechny vyspělé země, zejména západoevropské. Pro zajímavost, Česko dává na sociální výdaje na desetinu procenta stejný podíl z velikosti ekonomiky jako USA – 19,4 procenta. Ještě v roce 1990 to bylo 13,2 procenta HDP v USA, respektive 14,2 procenta v Česku. I zde je trend vidět.

Růst státního dluhu

Skutečnost 3: Evropa se kvůli sociálnímu státu zadlužuje. Statistika OECD udává, že zadlužení Evropské unie činilo 38,8 procenta HDP v roce 1991 a v roce 2015 již 89,3 procenta HDP. Z exploze dluhu přitom nelze vinit nové členské země EU, protože toto číslo lehce snížily. Důvod je zřejmý. Aby bylo možné financovat rozbujelý sociální stát, je třeba se zadlužovat, protože vybrané daně již dávno nestačí, i když se úřady snaží.

Navzdory velkému úsilí a vynalézavosti finančních úředníků není možné objem daňového inkasa zvyšovat donekonečna, a proto roste státní dluh. Výjimku představovalo jen období 1996 až 2008, kdy EU procházela konjunkturou a státní dluh v některých jejích členských zemích klesal

Například francouzské ministerstvo financí v roce 2017 založilo speciální odbor pro vyšetřování majetku francouzských Židů. Ti se obávají vývoje ve Francii – zejména hrozby antisemitismu – a ve velkém investují do nemovitostí v Izraeli. Je to poprvé v poválečném období, kdy ministerstvo financí evropského státu otevřelo speciální úřad pro židovský majetek.

Navzdory velkému úsilí a vynalézavosti finančních úředníků není možné objem daňového inkasa zvyšovat donekonečna, a proto roste státní dluh. Výjimku představovalo jen období 1996 až 2008, kdy EU procházela konjunkturou a státní dluh v některých jejích členských zemích klesal (včetně Itálie). Tato konjunktura však byla způsobena nezdravou úvěrovou expanzí. Evropané ji draze zaplatili v podobě nákladů na sanaci bank po finanční krizi.

Drogový návyk

Skutečnost 4: Evropa tiskne nekryté peníze. Statistika Mezinárodního měnového fondu spočítala objem peněz v členských zemích eurozóny zpětně až do roku 1970. Ukazuje se, že peněžní inflace v eurozóně dosahovala v letech 1970 až 2017 8,4 procenta ročně. V uplynulých třech letech (2014 až 2017) však peněžní inflace vyskočila na 10,6 procenta ročně. Jak je možné, že inflace vyjadřovaná ve spotřebitelských cenách je v tomto kontextu tak překvapivě nízká?

Většina Evropy je do značné míry podobně nezdravá a zdegenerovaná jako Itálie. Tisk peněz je cestou, jak zředit hodnotu dluhopisů ve vlastnictví občanů – vlastně jiná forma daně v podobě poklesu reálné hodnoty úspor.

Je to díky vhodně zvolené metodice, ale především díky faktu, že růst produktivity a mezinárodní konkurence významně snižují náklady, a tudíž i spotřebitelské ceny. Zajímavý je však jiný fakt. Moderní sociální stát se bez neustálé peněžní expanze nemůže obejít. Proč? Například prakticky celý italský dluh emitovaný od roku 2016 nakoupila Evropská centrální banka (ECB). Jinými slovy, Itálie by dávno zkrachovala, kdyby ECB netiskla nekryté peníze, jež obratem posílá italské vládě, aby mohla financovat zdegenerovaný a neudržitelný sociální stát.

Za normálních okolností by Itálie dávno prošla krizí, která by sice měla nepříjemné dopady, ale aspoň by donutila politiky chovat se trochu rozumně. Anebo nedonutila, ale v takovém případě by dluh zaplatila italská centrální banka a ve formě zvýšené inflace italští občané, kteří jsou odpovědní za chování představitelů, jež si zvolili. Tak tomu bylo v Itálii v celém poválečném období až do přijetí eura.

Při bližším ohledání zjistíme, že většina Evropy je do značné míry podobně nezdravá a zdegenerovaná jako Itálie. Tisk peněz je cestou, jak zředit hodnotu dluhopisů ve vlastnictví občanů – vlastně jiná forma daně v podobě poklesu reálné hodnoty úspor. Metoda nepřímého zdanění, kterou doporučoval již anglický ekonom John Maynard Keynes (1883–1946) k umoření obrovského britského státního dluhu, jenž vznikl v důsledku první světové války. Dnes se tato výjimečná medicína aplikuje denně. Evropa získala drogový návyk na injekce peněz.

Typický mladý Evropan

Skutečnost 5: Evropa prochází demografickou krizí. Zde není třeba uvádět statistiky. Porodnost upadá téměř ve všech evropských zemích, obyvatelstvo stárne a během několika desetiletí budou evropské sociální systémy ještě v horší krizi, než již jsou.

Demografická krize je částečně důsledkem vysokých daní (svobodní nemají prostředky na založení rodiny), dílem sociálního státu (podpůrná funkce rodiny byla nahrazena sociálními dávkami) a fungování centrálního bankovnictví (neustálé injekce peněz do ekonomiky vedou k růstu cen nemovitostí, což zdražuje založení nové rodiny.)

Typický mladý Evropan je dnes na sociální podpoře, žije v „mama hotelu“ a doufá, že ve stáří ho uživí státní penze. Často bývá zahořklý a volí zpravidla strany, které slibují větší státní péči – pokud nevolí levicové extremisty slibující svržení „nespravedlivého kapitalistického režimu“, který mladé lidi vykořisťuje.

Není migrant jako migrant

Skutečnost 6: „Noví Evropané“ jsou spíše ekonomickou přítěží než posilou. Velké naděje bývají politiky hlavního proudu kladeny v migraci. Příliv mladých, čerstvých pracovních sil má zachránit Evropu před demografickou a nakonec i rozpočtovou krizí. Jenomže něco nehraje. Studie britského statistického úřadu uvádí, že v původní britské populaci bylo ekonomicky neaktivních 22 procent osob, přičemž ve skupině „ostatní bílí“ jen 19 procent.

Evropa se zbavuje těch bohatých a kvalifikovaných, zatímco masově dováží chudé a obtížně zaměstnatelné

Ve skupině britského obyvatelstva bangladéšského a pákistánského původu však bylo ekonomicky nečinných 41, respektive 42 procent, mezi Araby dokonce 50 procent. Stejně na tom byla skupina „cikáni a irští kočovníci“. Pokud jsou příslušníci těchto skupin zaměstnáni, bývá to většinou na nekvalifikovaných postech a na zkrácený pracovní úvazek. Diskriminace? Stěží, když jeden Pákistánec to dotáhl až na londýnského starostu. Spíše kulturní odlišnost, která přetrvává celé generace a jež je špatnou zprávou pro budoucnost evropského sociálního státu.

A ještě něco. Evropa nezaznamenává jen imigraci, ale i opačný jev. V prvním pololetí 2017 opustilo Francii 1211 Židů, kteří se usadili v Izraeli. Studie Bar Ilanovy univerzity předpokládá, že do roku 2026 opustí Francii celkem sto tisíc Židů, jejichž ekonomický přínos pro izraelskou ekonomiku se odhaduje na 65 miliard dolarů. Není migrant jako migrant – Evropa se zbavuje těch bohatých a kvalifikovaných, zatímco masově dováží chudé a obtížně zaměstnatelné.

Převážně levicoví

Skutečnost 7: „Noví Evropané“ jsou mocnou levicovou politickou silou. Podle politické teorie i selského rozumu budou „noví Evropané“ převážně levicoví. Skutečnost tomu odpovídá. V britských parlamentních volbách roku 2015 zvítězila Konzervativní strana. Jak hlasovali „noví Britové“ podle údaje organizace Survation?

„Noví Evropané“ jsou mocnou levicovou politickou silou. Podle politické teorie i selského rozumu budou „noví Evropané“ převážně levicoví. Skutečnost tomu odpovídá.

Podle náboženského klíče hlasovali křesťané mimoevropského původu z 56 procent pro Stranu práce, z 31 procent pro konzervativce. Muslimové volili Stranu práce z 64 procent, jen 25 procent muslimských hlasů připadlo Konzervativní straně. Naopak hinduisté a síkhové dali 49 procent hlasů konzervativcům, 41 procent Straně práce.

V konečném součtu však migranti a potomci migrantů s hlasovacím právem dokázali velmi ovlivnit britskou politiku doleva, ať už v otázkách ekonomických (sociální dávky) nebo zahraničněpolitických (vztah k arabsko-muslimskému světu a k Izraeli). Jde o početnou menšinu, která úspěšně a koordinovaně hraje roli jazýčku na politických vahách – natolik účinně, že ani jedna britská politická strana se neodváží ani slůvkem, natož činem této menšiny dotknout. Ještě větší politický význam mají „noví Evropané“ ve Švédsku.

Současná sociálně demokratická vláda premiéra Stefana Löfvena by neexistovala bez migrantských hlasů a dobře to ví. Podle organizace Delmi, která byla založena švédskou vládou pro studium migrace, ve volbách roku 2014 hlasovalo pro levicové strany (sociální demokracie, Vänsterpartiet a Miljöpartiet) celkem 49 procent etnických Švédů, ale 64 procent voličů mimoevropského původu. (Šlo o méně důležité volby do Evropského parlamentu, ale lze předpokládat, že ve volbách do švédského parlamentu by se výsledek výrazně nelišil.)

Systém ničí sám sebe

Dáme-li uvedených sedm nezpochybnitelných a číselně doložitelných faktů dohromady, poskytují znepokojivý obraz. Evropa naskočila již dávno, v sedmdesátých letech, na vlak sociálního populismu a stále štědřejšího pečovatelského státu. Ojedinělé pokusy zvrátit tento vývoj (v osmdesátých letech zesnulá britská premiérka Margaret Thatcherová) byly dočasně úspěšné, ale neměly dlouhého trvání. Mezi tím sociální vlak má stále více pasažérů a méně paliva.

Vysoké daně a expanzivní měnová politika mají vedlejší účinky v podobě zvýšených nákladů na zakládání rodin pro ekonomicky činnou část populace. Systém ničí sám sebe, devastuje svou ekonomickou základnu. A pokud se zásadně nezmění, budoucnost přinese značné problémy.

Vysoké daně a expanzivní měnová politika mají vedlejší účinky v podobě zvýšených nákladů na zakládání rodin pro ekonomicky činnou část populace. Systém ničí sám sebe, devastuje svou ekonomickou základnu. A pokud se zásadně nezmění, budoucnost přinese značné problémy. Kolaps ale nenastane v roce 2018 a snad ani během následujícího desetiletí. V delší perspektivě je však aritmetickou nutností. Tím se dostáváme k odpovědi na otázku, proč lidé stále méně věří tradičním stranám a politikům, kteří se zaštiťují „liberální demokracií“.

Z hlediska běžného voliče a daňového poplatníka není nic liberálního na státu, který požere až polovinu hrubého domácího produktu a z těchto prostředků živí již několik generací početné neproduktivní populace. Ze stejného hlediska není nic demokratického na skutečnosti, že všechny „standardní“ politické strany dělají stejnou politiku: dáte hlas straně, která se formálně deklaruje jako pravicová, ale dostanete sociální demokracii v bledě modrém.

To je hlavní důvod krize současných liberálně demokratických sil – nejsou liberální ani demokratické. Že pak volič hledá alternativu, někdy i zoufale a ve značně kalných vodách, je jen důsledkem selhání „standardních“ stran, které si však odmítají připustit.