C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Zeman reprezentuje ty, kteří se obávají o existenci národa i civilizace

parlamentnilisty.cz

Filozof: Hraje se o hodně. Zeman reprezentuje ty, kteří se obávají o existenci národa i civilizace. Brání nás před imigrantskými parazity a muslimskými dobyvateli.


ROZHOVOR „Všichni cítí, že se hraje o hodně. Zeman reprezentuje stranu, která se obává o bytí národa i civilizace. Protistrana se děsí, že ztratíme příslušnost k Západu. Zeman vzdoruje cílevědomému tlaku bruselských elit na to, co lidé zdravého rozumu vnímají jako sebedestrukci Západu. Lidem s ideologicky vyšinutým rozumem se tím definitivně zprotivil,“ říká klasický filozof Jiří Fuchs.

Filozof: Hraje se o hodně. Zeman reprezentuje ty, kteří se obávají o existenci národa i civilizace. Brání nás před imigrantskými parazity a muslimskými dobyvateli. A Halíkova špína…
Foto: Daniela Černá
Popisek: Prezident Miloš Zeman na setkání s občany ve Strážnici

 

Váš článek pro katolický časopis Monitor, kde doporučujete nevolit TOP 09, ODS, ANO, ČSSD nebo KDU-ČSL, vyvolal velký ohlas. Jednak na něj reagoval Pavel Bělobrádek, jednak plzeňský biskup Tomáš Holub. Pokud se mi podařilo správně shrnout váš článek, tak doporučujete nevolit výše uvedené strany, protože tyto strany podporují Evropskou unii, která je protikřesťanská, promigrační a totalitní. „Naši křesťanští politici by se měli učit u Poláků a u Orbána. Tyto volby totiž nejsou jen jedněmi v řadě jiných. Možná se v nich nezvratně rozhoduje o našem osudu, mimo jiné i o svobodě vyznání. Zodpovědná volba křesťanů proto nemůže být prounijní, tj. promuslimská, a tedy protikřesťanská. Daleko pravdivěji hodnotí naše bytí v EU Robejškovi Realisté, Machovi Svobodní či Okamura, tedy politici (pokud vím) nikoli křesťanští. Že by i tady platilo, že první budou poslední…?“ napsal jste. Jaké jste na to měl reakce od dalších katolíků, kněží a podobně? A stojíte si za tím článkem i nadále?

Za článkem si samozřejmě stojím. Předložil jsem v něm negativní vztah k islamizaci Evropy jako hlavní kritérium volitelnosti politiků; to platí i pro naši prezidentskou volbu. Reakce na něj byly kladné i záporné, jak tomu v naší rozdělené společnosti ani jinak být nemůže.

Zaznívají nářky, že dokonce už i v rodinách či na pracovišti se lidé v ČR nesnášejí kvůli tomu, zda mají nebo nemají rádi Zemana. Čí je to chyba? Jak to vnímáte?

Otázkou zůstává, jestli společnost rozeštvávají euroskeptici, nebo neomarxisti. Logicky pak následuje další otázka: Kdo je aktérem těch převratných civilizačně-morálních změn? Z pravdivé odpovědi vyplývá, že euroskeptici to nejsou. Ti jen v občanské sebeobraně reagují na ideologické šílenosti kulturní revoluce neomarxistů. Kdo tedy primárně rozeštvává? Zřejmě ten, kdo bez společenského konsenzu mocensky prosazuje radikálně revoluční změny, jakými jsou: rozpouštění národů, mísení protichůdných kultur, sociální rovnost všech možných partnerských vztahů… Jako by se ty změny rozuměly samy sebou, ačkoli na první pohled atakují přirozený řád věcí i zdravý rozum. A to všechno jen proto, aby megalomani stvořili nového člověka v novém, domněle lepším světě.

Všichni cítí, že se hraje o hodně. Zeman reprezentuje stranu, která se obává o bytí národa i civilizace. Protistrana se děsí, že ztratíme příslušnost k Západu. Zeman vzdoruje cílevědomému tlaku bruselských elit na to, co lidé zdravého rozumu vnímají jako sebedestrukci Západu. Lidem s ideologicky vyšinutým rozumem se tím definitivně zprotivil. V bublině politické korektnosti pak vidí Západ jako za Reagana. Jako to dubisko, bez nějž nás spolkne šelma z Východu. Je to postoj stereotypního, povrchního, a především neinformovaného myšlení, které odmítá vzít na vědomí, že se Západ dialekticky zvrtnul v antizápad a že Rusko není totalitní. Tady leží i podstata sporů o Zemana.

Provinciál dominikánů Benedikt Mohelník napsal: „Když dlouhodobě sledujeme působení současného prezidenta a jeho okolí, vyplývá z toho, že si Miloš Zeman objektivně nezaslouží, aby mu upřímní křesťané a vůbec všichni lidé, kteří vyznávají morální rozměr politiky, při nadcházejících prezidentských volbách dali svůj hlas.“

Provinciál adresuje výzvu lidem, kteří mají smysl pro morální rozměr politiky. Tak se u toho rozměru zastavme. Zemanovi odpůrci se snadno trefují do jeho charakteru; jeho problém je asi v přílišné sebestřednosti. Té ale možná také vděčíme za Zemanův odvážný odpor proti islamizační bruselské mašinerii. Mnozí pokrokoví katolíci by rádi viděli na Hradě Tomáše Halíka. Netroufnul bych si odhadovat, kdo z nich je víc sebestředný. Je však zřejmé, že Halíka naopak vede jeho nepřehlédnutelná sebestřednost k fanatické podpoře islamizace. Problém morálního hodnocení politických postojů a činů je tedy složitější.

Mohelník zřejmě nemá při svém moralizování problém s podporou prounijních kandidátů. Tím se ale v hodnocení mravní úrovně politických činů diskvalifikuje. Neboť vnímá realitu filtrem politické korektnosti, která ideologicky zkaženou podstatu politiky EU úspěšně zastírá. Závislost na manipulacích politické korektnosti však představuje, zvláště u vzdělanců, povážlivý deficit; a nejen intelektuální. Podpora politiky EU je hlasem pro islamizaci, která vychází z multikulturalismu; ten patří mezi hlavní ideové principy bruselské politiky. Mohelník zdůrazňuje morální pohled na politiku a přítomnost křesťanských hodnot v ní. Přitom ale ve svém probruselském postoji zůstává slepý k zásadně protipřirozeným a protikřesťanským cílům té ideologie, která bruselskou politiku řídí. To bohužel není jen nějaký laškovný paradox pro pobavení krasoduchů. Takový paradox vejde do dějin jako mimořádně úpadková fáze křesťanského myšlení.

Podívejme se na morální rozměr politiky z druhé strany. Jaké milosrdenství k uprchlíkům si tu sentimentální křesťané namlouvají? Vždyť jde především o ekonomické parazity a muslimské dobyvatele. Nebo snad obsahuje láska k nepřátelům masochismus? Proč tedy nemilovat i Hitlery? Obsahuje snad milosrdenství takovou bezohlednost, s níž politici vrhají své voliče do nesnesitelného soužití s násilníky, teroristy nevyjímaje? Co hrozného jim občané provedli? Že prý je vítací kultura motivována soucitem s potřebnými a ochotou pomoc v nouzi. Taková ctnost se však dá u Merkelové jen těžko hledat. Neboť rubem její hrané ušlechtilosti je chladná bezcitnost k utrpení těch, jimž je z titulu své profese povinna zajišťovat bezpečnost a které bez mrknutí vydala na pospas divochům. Je tedy namístě mluvit i o trestněprávní zodpovědnosti politiků za protiprávní otevření hranic, za krev a masové znásilňování na ulicích.

Výsadou všech totalitářů je, že měří dvojím metrem: těm svým bezmezně přejí, práva ostatních pošlapávají. S vědomím beztrestnosti to pak vydávají za vyšší humanitu. Je smutné, když jim toto morální pokrytectví tolerují či dokonce schvalují i ti, kdo by měli o morálce něco vědět.  Řekl bych, otče provinciále, že takové zločiny proti voličům Zeman na svém kontě nemá. Nebo snad také považujete tu revoluční, politickou korektností protlačovanou spravedlnost za skutečnou spravedlnost?

Jaký morální kredit si tu tedy naši aktivističtí duchovní namlouvají, když stále o migrantech uvažují jako o „uprchlících“? Když odmítají vidět násilí na obětech jejich řádění a vyvozovat z toho morální konsekvence o politicích, kteří to svým arogantním, nezodpovědným jednáním způsobili. Jsou Merkel a spol. skutečně takovými morálními obry, když provozují okázalé milosrdenství, které je nic nestojí a které nemá rozumnou míru, takže neprivilegovaným občanům přináší jen utrpení? Bez rozumné míry se přece každá ctnost zvrhává ve svůj opak.  Proč tito aktivisté odmítají vidět a uznat, že takové jednání je (ó hrůzo) zločinné? Jakou svobodu a demokracii chtějí hájit? O demokratických poměrech v europarlamentu říká R. Legutko (europoslanec a vynikající politický filosof), že tam vládne despocie politické korektnosti srovnatelná s tou komunistickou.

Naši angažovaní vzdělanci jsou sice nesmírně citliví na údajné hnědnutí české společnosti. Když ale za humny terorizují bojůvky zfetovaných „antifašistů“ (merkeljugend) pod politickým dohledem a krytím ty, kdo migranty nevítají, dívají se jinam. Proč tito ochránci svobody a demokracie mlčí, když se v téhle vzorové zemi natvrdo zavádí ideo-policie a cenzura? Že by už také přešaltovali na vyšší typ humanistické morálky, v níž se přikazuje ideologicky naměřená míra omezování svobody a podněcuje udavačství. Vítejte ve světě morálního analfabetismu, kde se naivní oběti politické korektnosti domnívají, že jsou mravně vyspělejší.Politická korektnost ale není žádná škola slušnosti.

A co to tedy je?

Je to neomarxisty vymyšlený nástroj na šíření jejich ideologické nenávisti k tradičnímu Západu. Také v příšeří totalitní ideologie kulturních marxistů je jasno: pravdivé a dobré je to, co jí slouží, lživé a špatné je to, co jí odporuje. S tímto předznamenáním se pak politická korektnost stala systémovým lhaním, které celá desetiletí na Západě ovládá univerzity, hlavní média, politiku, kulturu, státní instituce. Ordinuje život ve lži. Političtí korektoři lžou a lžou, a už ani nevědí, že lžou. Do společností politická korektnost zasela nový druh arogance a nenávisti. Diktuje správné názory a je nesmiřitelná k nositelům těch nesprávných; odsuzuje je jako padouchy. Přitom tito originální moralisté posouvají významy ušlechtile znějících termínů k jejich opakům: zlo nazývají dobrem a naopak.  V pozadí jejich svůdné humanistické rétoriky se tedy prolíná morální cynismus s etickým nihilismem. Je to, otče provinciále, s tím moralizováním Zemana trochu složitější. I na teology někdy sedí pořekadlo o ševci a jeho kopytu.

Čeští a moravští biskupové vyzvali věřící, aby se zúčastnili prezidentské volby. Doporučili věřícím, aby přitom zohlednili křesťanské hodnoty. Nedali ale jmenovité doporučení, koho mají volit; identifikaci jejich nepřátel nechali na nich. Co na to říkáte?

To je daleko rozumnější než agitky, jimiž se tu zabýváme. Když demokracie, tak tedy osobní odpovědnost. Ta ale vychází z intelektuální a mravní úrovně jednoho každého voliče. Někteří horoucí demokraté jsou tím vždy zaskočeni. Nejradši by vodili občany za ručičku, v domnění, že oni jsou těmi pravými demokraty.

Zdá se, že je tím zaskočený i biskup Malý, když říká, že „naivita, nezodpovědnost a duševní lenost části našich spoluobčanů jsou zarážející… Pokud budeme pokračovat po této cestě, po které kráčejí především lidé z venkova a lidé méně vzdělaní, může být naše demokracie ohrožena“…

U něj je mi to líto. Vážím si jeho statečnosti, s níž vzdoroval komunistům i poctivosti, s jakou jde za tím, co se mu zdá být správné. Podle mě se příliš vžil do role strážce odkazu Václava Havla, aniž provedl nezbytnou korekturu jeho neolevicových omylů. Jakoby tu zákeřnou protikřesťanskou ideologii neomarxistů ani nezaznamenal. Proto také čte politiku EU špatně. V podstatě jí s celou řadou křesťanů nerozumí.

V jakém směru?

Především nechápe, že být dnes vzdělán v humanitních vědách není většinou žádná výhra, ale pořádný handicap. To není chvála nevzdělanosti. Ti „venkované“ se totiž v základě orientují zdravým rozumem, který je udržuje v přirozeném kontaktu s realitou. Dnešní humanitní specialisté však takovou výhodu doslova zahodili. Mainstreamové vzdělání jim zdravý rozum ochromilo a elementární vazby na realitu zpřetrhalo. Jejich filosofie člověka je tak mizerná a jejich myšlení natolik odcizené skutečnosti, že se skuteční filosofové obracejí v hrobě.

Jak to?

Přiblížil bych to „marxákem“. Všichni studenti jím za bolševika museli projít; ti rozumnější jím pohrdali. Stejné pohrdání dnes zaslouží neméně zideologizovaná studia neomarxistické humanistiky. Problém je v tom, že ideologizace je dnes daleko rafinovanější, že tolik netrčí. Je naopak v pozadí relativně zajímavých výkladů. Studenti často nepoznají, že ty výklady vycházejí z ideologických, zdogmatizovaných premis, jež stavějí lidský život na hlavu. Kulturní marxisté jsou prostě ve srovnání s komunisty mistry manipulace, demagogie a předstírání. Kdo neužívá vlastní hlavu a jiné zdroje poznání lidských věcí, snadno jim padne za oběť a stane se z něj ideologicky použitelný kádr. Všimněte si, že studenti nehumanitních oborů mají daleko menší zastoupení v neolevicovém aktivismu pokrokové mládeže.

Tohle je tedy třeba napřed zaznamenat, než se dnes začne s lamentováním nad nevzdělanci, kteří prý ohrožují demokracii. Když už to nejde zjistit namáhavým studiem, může posloužit aspoň návrat k zdravému rozumu a instinkt víry. Hlavní ideologické programy, které Brusel dlouhodobě, systematicky a nekompromisně protlačuje, jsou totiž z hlediska zdravého rozumu i křesťanské víry skandální. Pochybnost se tu přímo nabízí; jen ji pustit ke slovu. Odvaha k pochybnosti je zvláště dnes žádoucí.

Při šťastnějším rozuzlení pak vyjde najevo, že nejzavilejšími likvidátory křesťanských hodnot jsou dnes neomarxisté; a jejich totalitní ideologii uskutečňuje politika EU. Když odložíme brýle politické korektnosti, ukáže se nám EU jako skvěle konstruovaná výkonná mašina. Pohon má v neuhasitelné nenávisti jejích konstruktérů ke krajině, jíž se po politických kolejích valí a kterou také spolehlivě válcuje. Vagóny má oblepené humanistickými slogany, jejichž obsahový smysl hluboce odporuje původním významům v nich užitých slov.

Pod povrchem všednodenní politiky tedy fungují skryté mechanismy a řídící ideje kulturní revoluce. Ideologičtí šíbři a manipulátoři veřejným míněním moudře usoudili, že bude vhodnější ponechat je ve skrytosti. Kdo nevykáže samostatnou myšlenkovou iniciativu, těžko zahlédne ideologické pozadí politiky EU. Přitom jsou záměry neomarxistů a jejich přes půlstoletí trvající úspěšný pochod západními institucemi (vzdělávacími, komunikačními, politickými…) tvrdými fakty dějin současnosti.

Konflikt dnešních elit s obyčejnými lidmi – s pěšáky – je tedy dán právě tím, že elity propadly dlouhodobě fixovaným omylům, které jejich myšlení odcizily skutečnosti i zdravému rozumu. Pěšáci pochopitelně nejsou schopni konkurovat elitám v jejich intelektuálním světě. Nemohou ani zaznamenat, že se z něj  postupně vytrácela poctivá kritická práce a že v něm vládu přebírala stále víc ideologizovaná dogmata. Proto se dnešní intelektuálové natolik vzdálili řádu věcí, že ordinují sebevražedné recepty (genderismus + demografická imploze; multikulti + islamizace; politická korektnost + ideologicky pervertovaná lidská práva; kriminalizace zdravého rozumu + dvojí metr rozlišující nadlidi z privilegovaných menšin a většinový póvl, na němž se má dříví štípat). Není tedy divu, že konflikt s „dosud mlčící většinou“ propuká. Je třeba to říct jasně: už nějaký čas se mluví o zradě vzdělanců. Dnes je obsah tohoto pojmu realizován jako nikdy v dějinách.

Čemu se tedy naše elity diví? Že se lidé u nás zdráhají vítat muslimy, když i přes úpornou oficiální cenzuru vidí, co vyvádějí v západní Evropě? Že tu nechtějí mít volný pohyb teroristů, či postupně se rozšiřující území, v nichž už zákony státu neplatí? Že odmítají diktát, v němž se bez širší společenské diskuze rozhoduje o likvidaci národů? Že nejsou zrovna nadšeni z míchání rolí mužů a žen a že je neoslovuje ani taková vymoženost jako možnost střídat obden pohlavní identitu? Že se podivují umanutému preferováním „homo-rodin“? Že nechtějí, aby jim stát zakazoval výchovné plácnutí a pod malichernými záminkami jim loupil děti? Že se odmítají nechat odzbrojit, aby je tu jako bezbranné ovce honili zdivočelí, výsadou praktické beztrestnosti obdaření migranti? Že mají strachem zvětšené vidění, když tu takové nadělení ještě nemáme? Zatím nemáme. Jestli se ale politicky prosadí eurohujeři, tak sem ty výdobytky postmoderní humanity taky dorazí. S převracením přirozenosti to jde holt ztuha a právě lidé zdravého rozumu kladou odpor. Jenže genialitu stratégů neomarxismu není radno podceňovat. Na vyspělém Západě vykonali za pár desetiletí divy.