C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Dvě tváře soucitu?

Sluníčkáři pláčí nad krutým strádáním imigrantů, volají po soucitu, vytváří záchranné skupiny, jsou ochotni obětovat nejen svůj čas, ale mnohdy i mnohem více…

Všechny agentury se předhánějí, aby vyjádřily svůj soucit nad oběťmi teroristického útoku v Paříži. Každý politik, každý státník se musí ukázat na obrazovce, aby světu vyjádřil, jak i on spolutrpí s oběťmi. Velikost jeho slov ukazuje na velikost jeho lidství…

Krásné, ušlechtilé…lidské a soucitné, jak říkají Sluníčkáři.

Je to však skutečně projev ,,lidskosti“ člověka? Pokud by byl, pak by se přece musel projevovat ve všech podobných situacích, nejen v těch, které jsou zrovna ,,populární“ nebo uznané a propagované sdělovacími prostředky. Soucit zkrátka ,,funguje“ bez rozdílu národnosti, bez politické příslušnosti, bez demagogie a populizmu.

Je to ale skutečně tak?

Před pár dny bylo týmiž teroristy zničeno letadlo s 224 Rusy a to včetně dětí. Kde je však ten soucit světa? Rusové ho nejsou hodni, oni pro nás nejsou lidé? Ale imigranti, jdoucí za svým štěstím pro nás jsou ,,skutečnými“ lidmi, a proto s nimi musíme soucítit? A kdo s nimi soucit nemá, ten je xenofob a rasista.

Proč nejsou davy soucítících lidí před ruským velvyslanectvím, proč tam nenosí květiny, proč nepláčí nad mrtvými v ruském letadle, ale pláčí jen nad stejnými mrtvými v Paříži.

Tak co, jsme lidé, nebo jen naprogramované automaty, které pláčí, až se stiskne příslušné tlačítko a jsou tupě lhostejné, když se tlačítko nestiskne? Nebo ještě hůře? Když vidím kreslený vtip zesměšňující sestřelení ruského letadla, tak se stydím, že jsem člověk. Ruská smrt je nám příjemná či ,,jen“ lhostejná a francouzská smrt je strašná a bolestná? Ruská krev pro nás není krví, ruská bolest není bolestí? A když tisíce ruských vojáků položilo život za svobodu světa, to nám to taky bylo lhostejné, nebo jsme se od té doby tak změnili? To ale nebude moc dobrá změna, že?

Jak se do lesa volá-tak se z lesa ozývá. Kdo nemá soucit, tomu soucit nebude dán…

Pokud je soucit okleštěný rozumem, už není soucitem!

Přemýšlejme o svém lidství, o soucitu a o svém ,,svobodném“ hodnocení světa.

Jsme skutečně ještě lidé, nebo jen nástroje novinářů a politiků?

Přemýšlejme a pozorujme, co děláme, jak reagujeme. Jsou to skutečně naše názory, to mluví naše srdce? Pak by to s ním bylo velmi, velmi špatné a měli bychom se rychle nechat odvézt na Jednotku intenzivní péče…protože pokud naše srdce již nezemřelo, právě umírá.

-zf-