C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Katalánci mají svůj stát-ale jak dlouho? 1den a dost?

protiproud.cz

Srdnatí Katalánci již mají svůj stát:

Brusel obcházejí mrákoty. Vypukne další občanská válka? Premiér Rajoy se od Franca nepoučil. I muslimská invaze může být ohrožena. Španělsko se již mění v chalífát. Co bude dál?


Stalo se, co se stát muselo: Katalánský parlament po brutálním nátlaku a výhrůžkách centrální vlády vyhlásil nezávislost na Španělsku. Přesně řečeno schválil rezoluci o nezávislosti, kterou předložila katalánská vládní koalice. Poslanci tří opozičních stran na protest před hlasováním opustili sál a na svých místech nechali jen španělskou vlajku. Dali tak najevo, že je jim bližší Madrid než vlastní lid, který o nezávislost usiluje již několik století.

Nezapomínejme – Katalánci nejsou Španělé. A nyní to dali najevo definitivně. A protože téměř jistě následuje okupace Katalánska madridskou vládou – při blahých vzpomínkách na nezapomenutelnou Frankovu epochu – jsou tak již protektorům k dispozici i první kolaboranti. Jako vždy a všude. Následuje opět občanská válka? Bude Brusel vysílat do Španělska „interbrigadisty“? Kdo ví. Řada katalánských skupin tváří v tvář výhrůžkám již vyhlásila, že budou svůj nový stát bránit se zbraní v ruce.

Svobodu, nebo smrt?

V Barceloně před parlamentem panuje atmosféra, která může našim pamětníkům připomínat československé jaro 1968 – s tím rozdílem, že „srpen“ po něm přijde patrně do několika hodin. Budeme tak v přímém přenosu opět svědky do naha svlečené demokracie „po bruselsku“. A také trpného lavírování mezi „posvátnými pojmy“ typu právo národů na sebeurčení (který platí výběrově jen pro Kosovo, ale třeba pro Krym či východní Ukrajinu nikoli), nebo odvoláváním se na ústavu. Tak co má přednost? Ústava, kterou lidé nemohou ovlivnit, nebo jejich touha po svobodě?

Bruselské elity pochopitelně nyní mlčí. Respektive Evropská komise podle agentury Reuters odmítla hlasování katalánského parlamentu komentovat. „K tomu, co jsme uvedli na pravidelném poledním tiskovém brífinku, nemáme co dodat,“ prohlásila mluvčí Evropské komise Mina Andreevaová. K tomu není, co dodat. Pokud vypukne v Katalánsku občanská válka, padne totiž poslední „argument“ pro existenci EU. Ten zněl, že největším přínosem unie je, že zabránila, aby se sedmdesát let v Evropě nebojovalo.

Nejde o to, že je to nesmysl. Studená válka mezi Východem a Západem hrozila přerůst v „horký“ konflikt od konce druhé světové války až do začátku devadesátých let. Ostatně předtím tady také žádná unie nebyla. A jestli něco platí, pak spíše opak: Protože nebyla tak dlouho válka v Evropě, mohla se stát realitou šílená myšlenka Evropské unie. Jenže nyní k tomu Katalánci podotýkají něco velmi španělského. Něco, co se po desetiletích může na evropském kontinentě znovu zrodit jako připomínka dob, kdy uměle živený blahobyt ještě občany nevedl k totální pasivitě a ztrátě smyslu pro stát a národ: Svobodu, nebo smrt.

 

Příklady táhnou

Španělský premiér Marian Rajoy si pár minut po vyhlášení katalánské nezávislosti nechal schválit senátem takzvané omezení autonomie Katalánska. Řečeno bez politické korektnosti – okupaci bouřící se „gubernie“. Asi jako když si Brežněv nechal posvětit invazi v bouřící se československé gubernii ústředním výborem sovětských komunistů. Rozdíl v tom téměř není. Jenže zatímco my jsme tehdy přijali tezi dubčekovských komunistických elit o „moudrém neodporování“, Katalánci nic takového nepřijmou.

Mlčení bruselských elit je příznačné a vlastně pochopitelné. Na jedné straně po několik desetiletí usilovně pracují na rozkladu národních států pod značkou „Evropy regionů“. Jenže tyto „regiony“ potřebují mít současně pod pevnou kontrolou bruselského centra, jehož jsou vládci jako premiér Rajoy jen poslušnými místodržícími. Vzpoura v Katalánsku je pro ně z tohoto hlediska katastrofou. Tamní lidé (dosud naivně oddaní stoupenci unie) si totiž chtějí autenticky vládnout sami. Teprve nyní pochopí, ke komu tak vzhlíželi.

Co však hůř – příklady táhnou. Po brexitu je katalánská rebelie za státní samostatnost další ranou „otrokářským“ plánům evropských sociálních inženýrů. Tím spíš, že tentokrát se neodehrává „kdesi na ostrovech“, ale přímo na kontinentě, který skrze „místní vlády“ svírají pevně v rukou. Pokud Madrid proti Kataláncům nyní mocensky zasáhne, změní se pro Brusel problém v křížovku s neřešitelnou tajenkou: Národ, který vůbec nelze označit za „protibruselský“ (jako dnes dostávají nálepky Maďaři a Poláci), si chce vládnout sám. Mít svůj stát. Hrůza!

O to hůř, že se tak stalo ve Španělsku, jež mělo být pro ostatní příkladem vstřícnosti k muslimské (takzvaně uprchlické) invazi. A Katalánsko, do něhož se kvůli jeho vysoké životní úrovni a ekonomickému zázraku přistěhovali v posledních letech milióny Španělů z mnoha chudých částí země, pak mělo být vzorem uvnitř vzoru. Také to – či dokonce právě to – je aspektem, který si v této situaci musíme naléhavě připomenout, chceme-li situaci porozumět. Bude mít v následujících týdnech a měsících totiž mimořádnou důležitost v (ne)řešení celého konfliktu. Že se totiž v mezičase Španělsko stalo opět muslimské připomíná na děsivých číslech Giulio Meotti.

Giulio Meotti: Španělsko už Španělům nepatří

Slavnost v roce 2003 byla ohlášena bombastickými titulky: „Po čekání delším než 500 let, se španělským muslimům konečně podařilo postavit vlastní mešitu ve stínu Alhambry, která byla kdysi symbolem islámské moci v Evropě„. Událost sledoval štáb Al Jazeery: muezzin poprvé za pět století vyšplhal na minaret Velké mešity v Granadě, aby svolal věřící k modlitbě.

Od Usámy bin Ládina po samozvaného kalifa, Abu Bakra al Baghdadi, se všichni vůdci globálního džihádu – včetně teroristické buňky, která zabila v Barceloně 17 lidí – zmiňovali o Španělsku, jako o zemi, která má být dobyta Islámem. Nejedná se ovšem jen o džihád. Je zde také „tiché dobývání„, jak to nazval francouzský časopis Valeurs Actuelles. Tiché dobývání je zákeřná snaha znovu islamizovat Španělsko prostřednictvím kulturních center, mega-mešit, obracení na víru, konverzí a finančních investic. Tento nenásilný způsob podrobování je aplikován již nějakou dobu a je podporovaný zeměmi jako Katar a Saudská Arábie. Podle bývalého velitele britských sil v Iráku, generála Jonathana Shawa, obzvláště tyto země šíří prostřednictvím financí radikální Islám a vytvářejí tak „časovanou bombu„.

V roce 1981 New York Times poprvé podrobně popsaly, že „po pěti staletích od vystěhování křesťany, jsou Arabové zpět ve Španělsku a za petrodolary nakupují zemi, získanou od jejich předků mečem.“ V té době Španělsko ještě ani neuznalo stát Izrael a španělský monarcha pravidelně navštěvoval saudského prince Fahda, který relaxoval na jihu Španělska. Poté přišla řada na Kuvajt: „Ve druhé polovině osmdesátých let, v době španělské konjunktury, Kuvajt začal nakupovat velké korporace a investovat„.

Od té doby arabské monarchie směřují do Španělska obrovské investice. Některé nejznámější budovy v Madridu a Barceloně, o Costa del Sol nemluvě, jsou nyní ve vlastnictví arabských investičních skupin, od stadionu Santiago Bernabeo v Madridu po W Hotel v Barceloně. V Marbelle, jen pár metrů od Mešity krále Fahda, se nachází Alanda Hotel, který nabízí halal stravu a služby k uspokojení poptávky muslimské klientely. V roce 2011 koupila International Petroleum Investment Company, společnost kontrolovaná emirátem Abu Dhabi, druhou největší španělskou ropnou společnost Cepsa.

Minulý únor navštívil španělský král Felipe VI Saudskou Arábii a ohlásil, že Španělsko posílí ekonomické, obchodní a investiční vazby s Islámským královstvím. Před tím, v roce 2012, Saudi Aramco přidělila španělským společnostem projekty v hodnotě 700 milionů USD (15,4 mld. Kč). Španělsko a Katar uvažují o založení společného investičního fondu o objemu 1 mld. USD (22 mld. Kč), který by pomohl státům z perského zálivu investovat v Latinské Americe. Média v Arabských emirátech nazvala Španělsko „žhavým místem pro investice z arabského světa„. Po Kataru přišel s nákupy na španělském trhu na řadu Omán, který nedávno schválil investici ve výši 120 milionů USD (2,6 mld. Kč) do uranového dolu ve Španělsku, který má být využit pro ománské jaderné elektrárny.

Z hlediska demografie zažívají muslimové ve Španělsku ohromující nárůst populace. V roce 1990 bylo v zemi 100 000 muslimů. V roce 2010 se toto číslo zvýšilo na 1,5 milionu. V roce 2017 to již byly 2 miliony. To je za 27 let nárůst o 1900 %.

 

Nejčastěji financuje mešity ve Španělsku Saudská Arábie. V roce 1985, s použitím výhradně vlastních peněz, otevřelo Saudské království Islámské kulturní centrum v Madridu, největší evropskou mešitu, následovalo Islámské centrum v Malaze, na které Saudové vynaložili 22 milionů EUR (dnes je v oblasti Madridu 112 mešit a Islámských kulturních center). Jak detailně popsal pro Gatestone Institute Soeren Kern, Saudové postavili mešity úplně všude, od Marbelly po Fuengirolu.

Významné islámské režimy, například Irán, byly také schopny infiltrovat španělské politické strany. Podle vyšetřování dával Teherán peníze Podemosu, což je levicová strana, která od nedávna velmi výrazně působí na španělské politické scéně.

Madridský deník ABC napsal, že 800 mešit ve Španělsku je mimo kontrolu. Španělský deník La Razon uvedl, že příčinou islamizace Španělska jsou investoři z perského zálivu, země jako například Katar. Saudové spustili nový španělský televizní kanál Córdoba TV. Televizní stanici ve Španělsku má i Irán.

Podrobnosti o této náboženské expanzi jsou popsány v knize od Ignacia Cembrera, Alláhovo Španělsko (The Spain of Allah). Zatímco počet španělských kostelů v průběhu mnoha let neprodělal výrazné změny, tak počet muslimských mešit se zvyšuje o 20 % ročně. Také Sheikh Tamim bin Hamad al Thani z Kataru nabídl, že koupí arénu La Monumental v Barceloně a promění ji v největší evropskou mešitu. Spojené arabské emiráty financovali stavbu Velké mešity v Granadě.

Jejich snem a cílem jejich úsilí je obnova „ztraceného španělského kalifátu„. Někteří islamisté se o to snaží bombovými útoky, jiní penězi a dawou, islámskou propagandou. Druhý způsob může být ještě efektivnější než ten první.

Zdroj.