C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Kampak nás asi vedou?

parlamentnilisty.cz

Od roku 1989 méně dojnic, prasnic, osevních ploch, brambor. Přibylo řepky. Čeští zemědělci odhalili veřejnosti přesná čísla. I jak je to s cenami za rohlík či máslo


Dramatický propad chovaného skotu a prasat. Pálení slámy v teplárnách, místo aby se vrátila zpět do půdy. V Česku chybějí mlýny, a tak se obilí vyváží. Máslo za šedesát korun, ale výkupní cena mléka 8,50. Rohlík za dvě kačky – a možná zanedlouho i více – ale pšenice a mouka v něm za pár desetníků. Bramborářská velmoc – kdeže loňské sněhy jsou. Enormní propad pěstování brambor. Beseda se zemědělci se v Plzni stala přehlídkou smutku. Evropu prý jen těžko doženeme.

Od roku 1989 méně dojnic, prasnic, osevních ploch, brambor. Přibylo řepky. Čeští zemědělci odhalili veřejnosti přesná čísla. I jak je to s cenami za rohlík či máslo
Foto: Hans Štembera
Popisek: Venkov – ilustrační foto

Informovat o situaci a úrodě nejen obilí přišli mezi novináře zemědělci ze severního Plzeňska – Miroslav Hanzlíček ze Zemědělského družstva Dobříč, Václav Bulín ze Zemědělského družstva vlastníků Štichovice a soukromý zemědělec, podnikající nedaleko Plzně, v Kumberku, Richard Vykoukal. Padla slova srovnání se Západem a informace, které byť jsou dohledatelné a veřejně přístupné, nebyly právě nejoptimističtější.

Kvalita téměř za „babku“

Se statistikou ohledně obilnin a řepky seznámil přítomné Václav Bulín: „V roce 2012 a 2013 za pšenici bylo 5,5 až 6,5 tisíce. Ječmen se prodával kolem 4,5 tisíce a řepka za 11.800 až 12.700 korun za tunu. A to k tomu rok 2012 byl neúrodný. Nejslabší léta byla 2009–2010, kdy jsme realizovali pšenici mezi 2,5 až třemi tisíci, ječmen 2100 až 2700 korun. Náš podnik v roce 2014 měl skoro pět tun z hektaru, v následujícím roce 4,4 tuny. To byly mimořádně dobré výnosy. Letos je krmná pšenice za 3500 až 3800 korun za tunu. Potravinářskou pšenici, kterou berou mlýny, dnes neprodáme lépe než za 3900 korun a ta nejkvalitnější je 4000. A to jsou mimořádné kvality, které v jiných letech nebyly, díky teplému počasí,“ konstatoval předseda družstva Štichovice a podotkl, že řepka cenově velmi spadla, a to na 9200 až 9700 korun za tunu.

Argentina a Venezuela se s EU dohadují kvůli clům, které jsou nasazeny na palmový olej od nich a na řepku, co chodí k nim. Pokud to prohrají – a vypadá to, že se už tak stalo – tak ta cena řepky bude nadále špatná, protože tady v Evropě na ni není odbyt a musí se vyvážet do světa.


Beseda se zemědělci. Zleva: Miroslav Hanzlíček, Václav Bulín, Richard Vykoukal. Foto: Václav Fiala

Další český průšvih: Nejsou mlýny!

Co se týká obilí, tak mimořádně vysokou úrodu mělo podle Bulína Rusko a letos také Ukrajina, a ty vytlačily Francii z afrických trhů. „Tím pádem vše zůstává v Evropě a obilí je tady moc. Je tu hodně toho potravinářského obilí, ne krmného, o které je docela zájem. „Po krmné pšenici je stále poptávka, ale potravinářská, která je kvalitní, ale na pěstování je náročnější, dostanu jen o stovku dvě více, i za tu nejkvalitnější. To v minulém období byl rozdíl třeba pětistovky.“

Ovšem kde umlít – to je otázka! „V plzeňském regionu je jediný mlýn v Borovech a s hodně malou kapacitou pak Horažďovice. Jediný moderní mlýn v Plzni se privatizoval – tam jsme realizovali většinu naší produkce. Takže tady v západních Čechách není kam s potravinářskou pšenicí. Vozí se to do Loun nebo do Prahy, ale tam mají také své. Jediná naše šance je, že to vozíme do Německa. Jsme na to odkázaní,“ prohlásil Hanzlíček. A soukromý zemědělec Vykoukal dodal: „Vždyť v samotné Plzni byly tři mlýny! Dnes tu není žádný. U Kalikováku to byla stará historická budova, ale po revoluci to tam ještě jelo. V Malesicích byl v osmdesátých letech renovovaný a dnes je z toho ubytovna! Zlikvidovalo se to privatizací. Každý zemědělec tam vlastně nechal hromadu peněz. V tom je Plzeňský kraj hodně specifický.“

„Ale zlikvidovalo se to i jinde,“ doplnil jej Bulín. „V Praze v Holešovicích byl ohromný mlýn, ve Vysočanech též. To byly gigantické mlýny. Všechno se tam zrušilo. Dnes jsou zavřeny také Pardubice, ty Litoměřice prý mají také na kahánku. Čím to je? Mlynáři nemají na růžích ustláno. Snažili jsme si vycházet vstříc, ale problém oni nezavinili…“ Proto podle Hanzlíčka se hledá odbyt . „Pro nás je jediná cesta vývoz – je to více než třetina.“ Bulín na to dodal, že štichovičtí zemědělci vozí obilí do jednoho mlýna, který je větší, a ten je v Litoměřicích. „Tam vozíme zhruba 20 procent a zbytek jde do zahraničí – Německo, Rakousko, Itálie a v poslední době také do Švýcarska. My do Německa dáváme, jen když Litoměřice už nechtějí, nebo mají výrazně nižší cenu. Když je to rozdíl sto korun, tak jsem patriot, takže to zůstane u nás, ale jestliže jde o velký rozdíl, tak to je ekonomika. Do zahraničí jde od nás 70 procent. Protože platí více.“ „Tady to prostě nemáte kam dávat,“ posteskl si Vykoukal.

Anketa

Věříte, že se Juncker zasadí o to, abychom měli stejně kvalitní potraviny jako Západ?

hlasovalo: 8510 lidí

Bývala záchranná síť. Teď je jen ticho

Bulín poté doplnil: „Správa hmotných rezerv nás ani nekontaktuje. Kolem roku 2000 byl systém pomoci zemědělcům prostřednictvím Zemědělského intervenčního fondu, kdy stát vykupoval pšenici, ječmen a kukuřici. Tržní cena tehdy spadla až na 1700 korun za tunu a to se již nevyplatilo pěstovat. A to byla určitá záchranná síť od státu. On to vykupoval a pak se to snažil udat po světě. My jsme také byli jedním ze skladovatelů pro stát, za velmi přísných podmínek. Ale od té doby po nás nechce nikdo nic,“ konstatoval neradostně.

Řepka (byla) na vrcholu

Bulín pak dále pokračoval se statistikou: „Osevní plochy obilovin v roce 1989 byly 1.670.000 hektarů v České republice a rok 2016 1.352.000, takže tady ten úbytek nebyl tak velký. U řepky v roce 1989 102.000 hektarů a vloni 393.000 hektarů. Na úkor čeho to je? Když se podíváme na osevní plochy brambor, tak v roce 1989 bylo 115.000 hektarů, roky 1990, 1991 111.000 hektarů a v loňském roce 23.000 hektarů. Tam ubylo sto tisíc hektarů!“

„Někde se třeba zbavili krav a mají řepku,“ uvedl Bulín a posunul diskusi k této hojně medializované plodině. „Já jsem se s řepkou prvně setkal v zemědělském družstvu Mořina jako brigádník na kombajnu, když jsem šel v roce 1978 na vysokou školu. Poprvé jsem ji tam viděl, nevěděl jsem, jak ji sekat – to byl zážitek,“ přiznal se a zavzpomínal. „Když jsem pak přišel do našeho bývalého mateřského podniku ZD Manětín, tak se začalo s řepkou a s projektem profesora Fábryho, což byla významná osobnost kolem té řepky, tak v roce 1982 se tu s řepkou vůbec začínalo. Pak se plocha navyšovala. My to dnes děláme na zhruba 15 procentech plochy.“

„Kdo má trochu rozum, tak ví, že pěstování řepky není jednoduché,“ upozornil na důležitý aspekt Hanzlíček. „U řepky jsou dnes choroby, které jsme tehdy neznali. Je pravda, kdo nemá dobytek, tak to má snažší. Je to pro něj předplodina významná a dobrá. My, co máme živočišnou výrobu, potřebujeme další plodiny, pícniny a ostatní. Myslím, že zvyšování objemu řepky už nebude. Spíše jí bude ubývat. Teď jsme možná na maximu, a někde to už bylo vloni a bude jí stále ubývat. Je dost nákladná, a když bude nižší cena, tak ji zemědělci prostě přestanou pěstovat.“

Hrůza – slámu spálit, nikoliv zaorat…

Vykoukal ji trochu „obhajoval“: „Ropa se dováží z Ruska a z Blízkého východu, který neví, co s penězi, vymýšlí si tam sjezdovky a další ptákoviny. Takže si myslím, že peníze, které vyndaváme z peněženek u benzínek, tak když se tam nějaké procento nahradí, že to nepůjde Arabům, ale zastoupí se to u nás obnovitelným zdrojem, který je tu v Evropě, tak peníze tady budou zůstávat a půjdou do zemědělství, tak by to mělo být znát. Kdyby to tady nebylo, tak by situace byla ještě horší. Na druhou stranu, vidí se jenom ty dotační věci. Ale více peněz by se dávalo za ropu a odešlo by to na Východ.“

„Co je podle mne zvěrstvo, je pálení slámy v teplárnách. Když se bude pálit štěpka, z lesa, z okolí silnic, tak proti tomu nic nemám. Ale když se pálí sláma, tak chybí v půdě,“ otevřel další problém soukromý zemědělec. „Nezavrhuji bioplynové stanice, jestliže se to dělá rozumně,“ doplnil Hanzlíček. Bulín pak pochválil přítomného Vykoukala: „Tady máte VIP zemědělce. Ale je řada těch, kteří půdu drancují, slámu vozí do tepláren a spaloven. Když někdo už nemá živočišnou výrobu a do půdy nedává hnůj, tak se to zakrátko neprojeví, ale časem určitě.“

Rohlík klidně za kačku. Máslo za dvacku. Sci-fi?

„Že by šly rohlíky s cenou nahoru, není důvod. Podívejte se, jak dlouho stojí rohlík dvě koruny,“ uvedl Vykoukal. „Od roku 2016 zpět jsme měli velké výnosy pšenice. A rohlík stál pořád dvě koruny. A dnes by měl spíše stát 1,80, protože není důvod to zdražovat. Samozřejmě, že se obchodníci vymlouvají na zemědělce! U toho rohlíku mouka, nebo pšenice, tvoří cenově marginální částku, to bude pár desetihaléřů. Ano, může být cena pět korun, ale pro někoho úplně jiného. A zemědělce odrbou,“ posteskl si jako zemědělec i konzument. „To samé u sladovnického ječmene. O 1500 korun nižší výkupní cena a až se zdraží pivo, tak se řekne – to zemědělci,“ posteskl si Hanzlíček.

Hanzlíček komentoval současnou hysterii: „Vždyť to vidíte dnes i na tom másle. My máme pořád 8,50 za litr mléka. To je hrana, kdy se to vyplácí. Ano, dávali nám i 6,50. A teď říkají – máte o čtyřicet procent víc! Ano, ale tehdy jsme byli úplně na dně. Podle toho, kolik dnes stojí máslo, bychom měli mít alespoň 13 nebo 14 korun za litr mléka. Vždyť my jsme ještě v loňském roce nevěděli, co s mlékem. Když jsem chtěl větší cenu a přišel jsem do mlékárny, tam mi řekli – dej si to, kam chceš. Kam si dám mléko? Obilí alespoň můžu rok nebo půl roku skladovat, ale vlastně taky nemůžu, protože potřebuju peníze.“

Soběstačnost? Bejvávalo!

Bulín pak přispěchal s další smutnou statistikou: „Zajímavý je také počet dobytka. Výroba mléka v litrech na sto hektarů: ČR 75 litrů, Polsko 76 litrů, Německo 170 litrů na sto hektarů a Nizozemsko 680 litrů. Vepřové maso v kilogramech na sto hektarů: v roce 2015 ČR 62 kg, dnes to bude zase daleko míň. Polsko 115, Německo 326, Nizozemsko 690. Hovězí maso: ČR 21 kg na sto hektarů, Polsko 25, Německo 71, Nizozemsko 208 kg na sto hektarů. Co k tomu říct?“ uvedl smutně.  A pokračoval: „Co se týká dojnic v ČR. V roce 1936 tady bylo 1.800.000, v roce 1989 1.200.000, v roce 2004 406.000, v roce 2015 360.000 a nyní je to o dalších deset tisíc méně. Prasnice – a to je úplná katastrofa – těch tu bylo v roce 1989 přes 300.000, v roce 2015 92.000. Brambory v tunách: V roce 1936 skoro 8 miliónů tun, v roce 1989 2.400.000 tun a v roce 2015 jenom 600.000 tun.“

Vykoukal na to reagoval slovy: „My jsme před šesti lety kvůli ekonomice zrušili živočišnou výrobu. Měli jsme masný skot, 4000 krůt a nějaká prasata na výkrm. Deset kilometrů od Plzně! Problém byl do této výroby sehnat lidi. Když to bylo na nula, tak byl pomalu svátek. Po dvaceti letech jsme ji prostě zrušili. Nebudu předstírat, že život bez živočišné výroby je snažší.“

Pak se ještě vrátil k přecházející diskusi: „My máme třetinu rozlohy řepku a dělá nám předplodinu pro pšenici. To je její obrovský benefit. Ale je velmi ekonomicky náročná. Objevují se u ní pořád nové a nové hrozby, o nichž jsme před deseti lety nic nevěděli. Jak po stránce škůdců, tak chorob. A ne každý si s tím dokáže poradit. Povinnost zeleného hnojení je minimálně pět procent. A my neodvážíme ani kilo slámy,“ uvedl pyšně.

Přítomní pak konstatovali, že je sice hezké heslo – prodávat, když je čas a příhodná doba – ale kdy to vlastně je? V čekání na nejlepší nabídku a cenu se může vlastně ještě pořádně prodělat…