C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Jsme ve válce s Ruskem

protiproud.parlamentnilisty.cz

Jsme ve válce s Ruskem: 119 zástupců lidu poslalo českou intervenční armádu na ruské hranice. Velet jim bude Berlín. Jen komunisté a Okamura proti. Čas jelit. Kdo vlastně promluvil? Za námi Rubikon


12. červenec 2017 bude v dějinách naší zanedlouho stoleté republiky zapsán jako temné historické datum. Sto devatenáct poslanců zvedlo ruku pro to, aby naše armáda vyrazila na ruské hranice. Pod velením německého bundeswehru. Logicky. Ten s přepadením „nenáviděného Rusa“ (a ostatních slovanských národů) má přece bohaté historické zkušenosti.

V parlamentu se kolem vyslání našich dalších vojáků na cizí hranice bez vyhlášení války strhla nečekaně ostrá šavlovačka. Proti vyslovení souhlasu s tímto osudovým rozhodnutím Sobotkovy (a Bělobrádkovy a Babišovy) vlády byli ovšem jen komunisté a Okamurovci (SPD). Pět socialistů a dva Babišovci se zdrželi hlasování. Sedm statečných však čest svých stranických kolegů nezachrání.

Měli bychom si toto datum zapamatovat. Ačkoli jsou prázdniny a od života odtržené „souboje“ pomalu končící sněmovny nikoho příčetného nezajímají, v tomto případě je to chyba. Šlo nám a našim rodinám o život. A prohráli jsme. Současně se tak skvěle ukázalo, o čem je „zastupitelská demokracie“. Promluvila snad vůle aktuální většiny politického lidu našeho staroslavného státu? A pokud ne, kdo to vlastně „promluvil“?

Odložená první bitva

Téměř přesně „magických“ 77 roků od zahájení Operace Barbarossa (22. června 1941), kterou Hitlerův „bundeswehr“ napadl Rusko – respektive Sovětský svaz – jsme rozhodnutím většiny našich zvolených zástupců v podobné situaci jako tehdy, jen v opačném gardu: Tehdy jsme byli první obětí německého agresora, dnes jsme se spolu s ním postavili na jeho stranu. Tehdy skončila „Unternehmen Barbarossa“ po čtyřech letech a desítkách miliónů mrtvých dobytím Berlína – a obnovením naší republiky – neb jsme stáli na straně vítězů.

A přece to byl jen čajíček proti tomu, co nás čeká nyní. Jedno je přitom jisté. V pomalu ale nezadržitelně se rozjíždějícím válečném soukolí imperiálního Západu budeme nakonec v každém případě na straně poražených. „Jaderná válka bude bez vítězů“, konstatoval nedávno v rozhovoru se slavným americkým režisérem Oliverem Stonem prezident státu, který má  být znovu napaden „osou“. Jen místo Berlín – Řím – Tokio se dnes jmenuje Berlín – Londýn – Washington (stínově NATO).

Ke schválení vládního rozhodnutí byla potřeba nadpoloviční většina, tedy 101 poslanců. Přestože vládní koalice ČSSD, ANO, KDU-ČSL disponuje pohodlnou většinou 111 křesel, ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Prostě že i v lavicích vládních stran sedí několik normálních lidí. Navzdory svým zparchantělým lídrům vnímali, že vyslat naši armádu poprvé v naší historii do dobyvačné války, znamená vzít na sebe odpovědnost za přirozenou odpověď napadeného. A ta – vzhledem k jaderným zbraním – bude vůči zemím agresorů nesrovnatelně tvrdší a ničivější, než byla lekce z roku 1945.

Vláda – na prvním místě Babišův ministr války Stropnický – tak s úžasem zjistila, že většinu mít nebude. Proto musela odsunout hlasování na další den. Teprve s hlasy takzvané opozice (TOP 09 a ODS) svůj záměr prosadila. První bitvu této odporné války na našem území tedy vyhrála příznačná parlamentní většina. Ten, kdo za zájmy občanů České republiky jejich hlasy promluvil, byly především „bažiny“ Berlína a Washingtonu. Odpověď na otázku k čemu ta naše slavná zastupitelská demokracie je, tak byla srozumitelně zodpovězena.

 

Dva v jednom

Tahle aktuální parlamentní většina se po společném hlasování samozřejmě zase bude tvářit jako nesmiřitelně soupeřící. Předvolební show must go on. O každou sebevětší pitomost budou poslanci opět vést před kamerami České televize vášnivé spory, aby předvedli, jací jsou kabrňáci a jak si zaslouží své nemravné platy (které si sami schvalují). Ale to, co přijde z Bruselu – jedno ať z EU nebo z NATO – je v našem protektorátu zákon bez debat. Alespoň pro onu většinu, která se v takových případech najde vždy – koalice opozice, vsjo róvno.

Je to dokonale paradoxní vyjádření naší reality čtvrt století po převratu: Životní zájmy převážné části veřejnosti, která je už opět imunní vůči bolševické válečnické propagandě hlavních médií, hájí téměř osaměle – komunisté. Okamurovi buď jistě čest a sláva, že se přidal, ale jeho síla (poté, co jeho „Úsvit“ si rozebrali ti, kteří se po jeho zádech vyškrábali do sněmovny, Černoch a spol.) je jenom symbolická. O to je důležitější, aby se na podzim po volbách vrátil do parlamentu mnohem silnější – a poučenější. Nikde však není psáno, že se tak stane. Volební podvod je už také naše norma. Ruští hackeři si na nás už brousí zuby.

Kdo s kým, o čem, pro koho

Ostatní strany a straničky autenticky oddané našim životním národním zájmům, jsou směšně rozhádané. Setkáme se s nimi tak maximálně v nějakém pořadu mimo sledovaný čas v ČT, aby si hlásná trouba Kavárny mohla formálně odškrtnout, že jim „dala prostor“. KSČM je na tom přece jen jinak, její sílu úplně ignorovat nelze. Proto má člověk možnost alespoň občas z obrazovky vidět a slyšet její poslance jako jsou Alexander Černý, Josef Skála či europoslankyně Kateřina Konečná.

 

Je to podivuhodná katastrofa: Komunisté mluví jasně, inteligentně, za slovo národ se nestydí. Co však hůř – je prakticky jisté, že tyto svoje názory po volbách nezmění. Lze s nimi nesouhlasit v tisících jiných věcí, které jejich radikální levicová strana rovněž nijak netají. Faktem ale je, že v kritických chvílích, kdy jde o samotnou existenci našeho státu a národa – a taková tu právě je – představují jednu z mála věrohodných autentických politických sil a volebních alternativ. Říká se tomu hledání nejnižšího společného jmenovatele. A ten nemusí být pouhým alibi.

Čas jelit

Tímto hlasováním komunisté prokázali, že přišel čas, aby se vrátili na scénu jako zcela běžná politická síla. Doba jejich ostrakizace samozřejmě skončila už dříve. Jenom topící se mouřeníni typu Kalousek, Schwarzenberg, Gabal, Štětina a další kolaboranti zájmů „osy“ dál pokřikují svá dávno převařená hesla. A nechtěně při tom vyrábějí komická čísla.

Třeba když Miroslav Kalousek, dobře placený důstojník Páté kolony Bruselu a Berlína, během debaty na tvrdá fakta komunistů reaguje zvoláním: „Je skutečně dobře, že dnes už ani netajíte, že jste Putinovou Pátou kolonou!“ A navzdory své zkušenosti si ani neuvědomí, že tím právě krásou nechtěného udal sám sebe. To už není jen důsledek mozku po bolševicku vyběleného alkoholem. To je výraz kapitulace.

Byl však překonán. Pointu rozpravy zapříčinil Kalouskův Genosse (německy soudruh), šéf poslaneckého klubu Michal Kučera: „Skutečně nevím, kde se bere ta komunistická drzost,“ zvolal v úzkých s odkazem na poválečnou éru,  kdy podle něj režim vyvraždil elitu národa. Co by asi tomuto tvrzení řekl „truchlivý bůh“ TOP 09 Václav Havel, (zvěčnělý až v roce 2011)? Těžko také soudit, jak asi vraždila třeba již zmíněná poslankyně Konečná, narozená osm let před sametovým převratem. V každém případě si však naběhl na vidle Zdeňka Ondráčka: „Musím říct, že má pravdu. Ano, odešla elita, zůstala tu jelita.“

Kdyby ČSSD nesmyslně netrvala na svém „Bohumínském usnesení“, a po minulých volbách vytvořila koalici s KSČM, nemusela nyní umírat na úbytě. Nebylo by Babiše, ale především by se hlasy podstatné části veřejnosti staly stejně platnými, jako všechny ostatní. V parlamentě by byla autentická levice, což by (s pomocí Boží) možná přivodilo opětovné zrození autentické „klausovské“ pravice. Jenže – to bychom tu měly bezmála zpátky tu prokletou demokracii, které Brusel s Berlínem a jejich místní „kolony“ mezitím po gottwaldovsku zakroutily krkem. Kam bychom to měli okna?

 

Kostky jsou vrženy

Tak pravil podle legendy římský císař, než překročil řeku Rubikon a dal tím najevo, že není cesty zpět. Také podle toho jeho Říše nakonec dopadla. Právě sledujeme (a bohužel i žijeme) další reprízu tohoto chmurného představení. Nemůžeme dopadnout jinak, budou-li o nás jako místní protektoři nadále rozhodovat Bělobrádkové a Gazdíkové (takřečení lidovci ve STANu), Sobotkové a Zaorálkové (co přivodili zkázu „ctihodné“ soc.dem), o náměsíčných Fialech – želbohu – ani nemluvě.

Zbydou tak jen Babišové. Také oni – až na dvě zmíněné výjimky – s radostí hlasovali pro pochod naší „intervenční armády“ pod německým velením na ruskou hranici. Udělají totiž kdykoli cokoli. Jsou přece kdokoli s kýmkoli. ANO-NE. Ostatně byl to ministr Stropnický, kdo kromě Zaorálka a Kalouska vyslání našich vojáků ve sněmovně vášnivě obhajoval. Velký Andrej mezitím asi točil kdesi dětem zmrzlinu a snil o žlutém ráji. On nic, on přece… Babiš.

Že je to mnoho povyku pro nic? Že ta naše „intervenční armáda“ pod německým velením bude čítat necelé tři stovky „duší“ a přijde nás na „směšných“ 362 miliónů korun (stále ještě) českých? Omyl, omyl, omyl. Na množství nehleďte. Už jsme v tom. Rozhodli o tom naši „zástupci“. Vrhli osudové kostky – a nás se neptali. Tak, jak je v každé totalitě srozumitelným zvykem.  Bolševici v našem parlamentu o tom vědí své. Nemluvím o komunistech. Až sem jsme to za necelých třicet let dopracovali.

Volby jsou tu už za pár týdnů. Možná je opravdu na čase překročit Rubikon.