C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


S M R T

Smrt.

Tak jsem zase byl na pohřbu…nebylo to poprvé a jistě ani ne naposled.

Od určité doby se snažím každou takovou velkou událost v lidském životě nebrat na lehkou váhu, ani ji ignorovat, ale chci vše pozorovat a prožívat v širších souvislostech. Pak může mít člověk nějaký užitek z jakékoliv situace, ať je příjemná, nebo ne. Pohřeb asi málokomu připadá příjemný a ani já nejsem výjimkou. Nicméně je to asi jediná událost, které se skutečně nedá nijak vyhnout, a proto by měla být co nejlépe pochopena a ,,využita“.

Tento pohřeb blízké osoby se odehrával v kostele, protože byla věřící v křesťanské církvi. Nevím jak Vy, ale já očekávám od církve větší pochopení, více citu a taktu, než je tomu u materialistických úředníků. No, zdá se však, že je to představa poněkud naivní a pomýlená. Už při sjednávání pohřbu jsme kromě formálního zamumlání soustrasti poslouchali především o tom, kolik lidí se u nich sejde, kolik mají akcí a jak jsou úspěšní. Nějakou lidskou citovou rovinu, ale dokonce ani nějaké hlubší chápání smrti jsme neslyšeli ani v náznaku.

Obřad v kostele byl plný církevních ceremonií. Uvědomil jsem si přitom, že čím je obřad složitější, tím je menší možnost se soustředit na nějakou myšlenku směrovanou k zesnulému. Těžko se člověk může v myšlenkách rozloučit, poděkovat, když musí neustále myslet na to, jestli nyní se má povstat, nebo už sednout, nebo snad něco opakovat. Více lidí se bezradně pořád rozhlíželo po někom zběhlém v ceremonii a pak po něm opakovali všichni to, co ,,se má“. Ovšem každá mince má dvě strany… Je jistě pravda, že při tom všem se člověk nemůže soustředit na vážnost tohoto aktu, ale tím se současně částečně vyhne nepříjemnému smutku. Otázkou ale je, jestli je správné ,,se vyhnout smutku“ na pohřbu. On ten smutek z rozloučení k tomu prostě patří a má být přijmut a využit. Ne se s něm přehnaně koupat a zveličovat jej, ale také ne jej skrývat a potlačovat. Pohřeb by měl být důstojným a osobním rozloučením s člověkem, který nás opouští. Ústřední postavou je tedy zesnulý a ne obřad, ostatní lidé, různé ceremonie, apod. V tomto případě jakoby o zesnulého ani nešlo, byl to církevní obřad, který je postavený na vztahu církve a Ježíše, zesnulý k tomu byl jen tak ,,přilepen“, proto se o něm ani nemluvilo a nebyl v kontextu celého obřadu nijak podstatný. Na obřadu bylo zřejmé, že je ,,naučený“ a sehraný podle daných pravidel, ale ne lidsky procítěný. Po pár metrech odchodu od otevřeného hrobu, nad nímž byly proneseny předepsané modlitby, už celá církevní suita vesele žertovala o úplně jiných, všedních věcech. Pohřeb, smutek pozůstalých, nějaké pochopení-nic se jich ani v nejmenším nedotklo-divadlo bylo sehráno a zaplaceno…a život šel dál. Z celého obřadu mi přišla nejzajímavější věta, jedna z mála o zesnulé, že měla podíl na smrti Ježíše a proto bude mít podíl na jeho  zmrtvýchvstání. Ano, chápu, jak to církev myslí, ale z mého pohledu je tu možný i jiný výklad. My, jako lidstvo, jsme sprostě a podle zavraždili Ježíše, který nám přinesl jen a jen dobré. Proto jsme jako lidský druh měli ,,podíl na Jeho smrti“, protože jsme Jej zavraždili. Ovšem na Jeho vzkříšení jsme přece žádný ,,podíl“ neměli…protože jsme je nevyvolali. Můžeme snad z něj mít ,,nezasloužený užitek“, ale ,,podíl“ těžko.

Když jsem tak sledoval a poslouchal obřad s naučenými pohyby, výroky, cinkáním a nakuřováním – napadlo mne, že nejživější v tomto kostele je ta zesnulá…protože to ostatní je jen mrtvé, naučené divadlo. Po této myšlence přišlo i mé vlastní prožití, když jsem vytušil postavu zesnulé, jak stojí vedle své rakve…

Smrt člověka můžeme chápat různě – materialisticky – nihilisticky. Člověk byl to tělo, které umřelo, proto člověk už není. Nebo můžeme oba pojmy – člověk/tělo chápat odděleně. Člověk používá své tělo k tomu, aby se zviditelnil v tomto světě, protože on sám je podstaty subtilní, jemnějšího druhu, který je hmotně nepozorovatelný, podobně jako ve fyzice je neviditelná makro částice a my ji ,,pozorujeme“ jen podle reakcí hmoty, kterou ona vyvolá. Tato lidská entita existuje před zrozením a existuje i po smrti těla. Já se kloním k tomuto chápání ,,člověka“ a proto mohu tuto lidskou duši takto vytušit. Mohu, protože v sobě nemám odpor k této myšlence. Ten odpor, který mají materialisticky zaměření lidé, vytváří jistou vnitřní bariéru ve vnímání. Toto vnímání věcí, které nejsou zcela hmotné, vyžaduje zcela volnou a od všech předsudků osvobozenou mysl. Jen tak je možné někdy takové děje vytušit. To není pozemské pozorování, ale něco mnohem jemnějšího a tím i křehčího, proto i náročnějšího.

Tak jsem tedy vytušil tohoto ,,zesnulého“, lépe řečeno, toho člověka, který odložil viditelné tělo, jak stojí u rakve. Stál a zíral v naprostém úžasu. Jeho výraz by se dal popsat jako vytřeštěný a vyděšený. Přesto, že chodil několikrát týdně do kostela a stále poslouchat výroky o Ježíši a Jeho vzkříšení, o své správné víře, která mu také přinese vzkříšení, přesto to nikdy nechápal. Nikdy mu žádný kněz nedokázal vysvětlit, co se stane, až umře. Vždy mu jen citovali všelijaké citáty z Bible, ale vysvětlení v nich nebylo a církev to vysvětlit nedokázala, protože to sama nevěděla. Tak nyní stála tato duše/budu používat tento známější výraz pro člověka po smrti/ naprosto nepřipravená a bezradná v situaci, která čeká na každého z nás. Církev jí nedokázala poučit za života na zemi a nedokázala to ani po smrti. Zoufale se duše rozhlíží po kostele a hledá někoho, kdo by jí pomohl v její beznaději a zmatenosti. Ale nikdo z lidí ji nevidí, protože všichni jsou přesvědčeni, že ona již neexistuje-je přece mrtvá. A toto přesvědčení jim, jako vnitřní bariéra, nedovolí ji vytušit tak, jako se to podařilo mně. Bloudí zrakem po kostele a celá církevní ceremonie jí náhle připadá mrtvá, prázdná a nedává jí ani nejmenší oporu. Je jí k ničemu a proto ji přestane zajímat. Hledá někoho, něco, co by jí pomohlo pochopit to nepochopitelné, co nyní prožívá. Pak si všimne mne, vidí, že já jediný ji vnímám jako živou a tak jde ke mně. Stojí přede mnou a vyděšeně se pořád dokola ptá: ,,Co mám dělat?“

Jsem na rozpacích. Co jí mám říci? Ono to není tak jednoduché, já se přece celá léta zabývám tím, že chci pochopit, jak vše funguje, kdo vlastně jsem-jen tělo, nebo i něco jiného? A právě ta léta snahy, přemýšlení, pozorování, ty desítky knih a stovky hodin, kdy jsem se snažil pochopit-to se nedá přeskočit. Nejde jednou, dvěma větami vysvětlit to vše. Proto jsem na rozpacích a uvažuji, co vlastně této duši říci. Když použiji nějakou ustálenou a používanou větu, například – musíte jít ke světlu, nebo něco podobného-nebude to chápat. Nic jí to nevysvětlí, nijak jí to nepomůže. Tohoto člověka jsem znal a on věděl, že mne otázka ,,co bude po smrti“ zajímá a dlouhodobě se jí věnuji, ale přesto o tom nikdy nechtěl mluvit. Nezajímalo ho to, a proto nyní stojí v tomto novém prostředí naprosto zmatený a vůbec neví, co má dělat. Takoví zmatení lidé, a je jich dnes většina, snadno ulpí na zemi ve známém prostředí. Sice je lidé nevidí, což je trápí, ale přesto je tu prostředí, které znají a tak se motají po svých bytech a nikým neviděni tu vegetují, místo, aby kráčeli ve svém vývoji dále. Před tzv. ,,zesnulým“ jsou otevřené mnohé cesty, krajiny a světy, mnozí jiní lidé, a to zcela reální a hmatatelní, protože již jeho druhu, mnoho nových zkušeností, příjemných, nebo nepříjemných. Zkrátka je před ním ,,nový život“ s úplně novými parametry. Pokud jej ale ignoruje, pak zůstane připoután ve svém starém prostředí, osamělý, opuštěný ve fádním šedivém přežívání. Je to jen jeho vlastní volba, nikdo ho k tomu nenutí, klidně by kdykoliv mohl vykročit k tomu novému životu. Musel by ale odložit falešné zvyky, představy, dogmata. To je pro velmi mnoho lidí velice těžké a tak raději zůstanou připoutáni ve starém, než by vykročili do nového života, v němž by mohli být neskonale šťastnější. A hlavně pokračoval by jejich vývoj, který jinak ustrne.

Je tedy velice důležité a nadmíru užitečné se zabývat otázkami, co je po smrti už nyní, dokud člověk ještě žije. Ušetří si tím velmi mnoho bolestí a zklamání. Nyní může člověk získat informace ,,bezbolestně“, četbou, setkáním s někým, kdo se tím zabývá, apod. Po smrti ale platí trochu jiná pravidla, protože jsou tam jiné podmínky. Získávání informací většinou probíhá metodou ,,prožívání“, tedy tím, že je člověk automaticky naveden do nějaké situace, aby v ní ,,něco zažil“ a mohl se z toho poučit. Na naši zatvrzelost nejčastěji fungují jen zážitky bolestivé, takže i to prožití je často mnohem nepříjemnější, než by to bylo tady na zemi.

Je to na rozhodnutí každého jednotlivce-může se poučit už nyní a bezbolestně, nebo ,,potom“, ale hůře a často velmi nepříjemně…

-ZF-