C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Nadšení nestačí

novarepublika.cz

Nová republika: Případ Mariánského sloupu


Stanislava Kučerová
25. 4. 2017  České národní listy
Dr. M. Neudorflová, která se po pádu minulého režimu vrátila z Kanady, aby pomáhala rozvoji své vlasti, se podivila, v jaké míře se u nás vyrojily tendence reinterpretovat ba i desinterpretovat historii střední Evropy, včetně historie české.

Mnozí začali obracet svou pozornost ke šlechtě, katolické církvi, menšinám, a to bez sociálního a politického kontextu. Začaly se pomíjet příčiny, důsledky, důležité souvislosti. Z viníků katastrof 20. stol. se začaly dělat oběti, podstatné se přestalo odlišovat od nepodstatného, úzká, nevýznamná témata začala být pokládána za rovnocenná se závažnými. Tyto posuny byly ideologicky provázeny postmodernismem, který se v podstatě snažil vnést do intelektuálního myšlení zmatek. U nás např. začali někteří považovat odsun Němců z českého pohraničí za zločin, Mnichov a okupaci za důsledek námi zaviněné nespokojenosti menšin.

Do okruhu těchto desinterpretačních snah patří i úsilí obnovit Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí. V Národním osvobození č.10 ze 14. května se tomuto případu věnuje příspěvek Petra Říhy. Uvádí o zmíněném sochařském díle mnohé podrobnosti, provází je i obrázky, zčásti barevnými. Pravdu však, bohužel, nemá. Jak to bylo, najde si čtenář v nezaujaté literatuře z doby vzniku Československé republiky. Krátce po převratu 28.října 1918, v revoluční euforii, konal se 3. listopadu na Bílé hoře tábor lidu k uctění nešťastného výročí pověstné bitvy (8. listopadu 1620). Po prvé bylo možno vzpomínat na ztrátu samostatnosti a svobody ve společnosti již samostatné a svobodné. Bylo mnoho projevů, horování, emocí, nadšení i spravedlivého hněvu. Když se lid vracel z bělohorské manifestace, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy, strhl (povalil) Mariánský sloup, v němž viděl (právem) symbol nenáviděné 300leté poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následné bezohledné kolonizace českého království.

Sloup byl vztyčen r. 1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým státem. Bylo to dva roky po Westfálském míru, pro Čechy tragicky osudném. Takové sloupy se stavěly po celé katolické Evropě. Někdy se uvádí, že sloup byl vztyčen na památku statečných obránců Prahy před Švédy, jenomže to je jen zavádějící podrobnost. Od vítězství švédských zbraní nad císařskými si slibovali čeští exulanti (i J.A.Komenský) konec habsburské nadvlády, svobodu víry pro domácí obyvatelstvo a návrat exulantů z ciziny domů. Pádem katolického panovníka by už všichni poddaní nemuseli být katolíky, persekuce pro víru by přestaly. Avšak dřív než mohli Švédové Prahu dobýt, válka skončila a Westfálským mírem se Habsburkům jejich neomezené panování u nás potvrdilo. Dál trval zákaz návratu pro jinověrce, dál byli tajní jinověrci odhalováni a pronásledováni.

Jako podněcovatel k vykonání „ historické spravedlnosti“, jak to shromáždění lidé tehdy cítili, se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy. Samu akci je třeba posuzovat v uvedených historických souvislostech a nevymýšlet si vandalství opilého vůdce a zfanatizovaného davu. Znovupostavení sloupu by bylo projevem hrubě necitlivé restaurace poměrů z c.k.mocnářství a znovu pokořujícím symbolem českého národního ponížení.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.