C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Melancholie

Melancholie

Melancholie je podle Wikipedie duševní stav zádumčivosti či trudnomyslnosti a nečinnosti, zpravidla bez zřejmého přímého podnětu…

V České televizi, která sama o sobě je schopna svými manipulacemi vyvolat stav melancholie, nebo i těžší psychické poruchy, byl před pár dny v nočních hodinách uveden film podobného názvu – Melancholia. Film jsem si nahrál a druhý den se na něj podíval. Protože mne v mnohém silně oslovil, rád by se s Vámi podělil o nějaké své postřehy. Na internetu lze najít mnohé recenze na film, tak se budu snažit o hodnocení ve zcela jiné rovině. Nemohu však přeskočit alespoň stručný popis obsahu filmu. Jedná se, podle popisu, o psychologický, novodobý filmový romantismus za doprovodu Wagnerovy hudby. Přes tuto klasifikaci je možné jej bezesporu nazvat filmem katastrofickým, i když v něm katastrofické scény nejsou. Je tedy ve své koncepci zcela netradiční a zvláštní. Film dánského režiséra Larse von Triera s hereckým obsazením – Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, a dalších.

K Zemi se přibližuje veliká planeta nazvaná Melancholia. Hrozí, že by mohlo dojít ke srážce… To se však divák dovídá nějak okrajově, postupně a nepřímo, spíše si to musí sám vydedukovat.

Na samém začátku filmu probíhá několik dost dlouhých sekvencí, extrémně zpomalených, které ukáží jednak momenty srážky jakési malé a velké planety, pak ženu ve svatebním rouchu, jak s velkým úsilím a nekonečně pomalu se snaží utíkat nějakým nehostinným prostředím.

Pak také padající ptáky, v popředí opět s tváří oné ženy.

Ženu nesoucí s velkou námahou dítě přes golfové hřiště…

Jsou to sekvence zdánlivě nesourodé a v té chvíli i nesmyslné, jimž extrémní zpomalení a zvláštní nasvícení dodává tajemnou, ponurou a vlastně i nostalgickou atmosféru. Teprve v průběhu filmu může divák pochopit, proč tam autor tyto snímky umístil a snad i pochopí souvislosti. Film je bezesporu katastrofický a končí zánikem celého lidstva, planety Země, a přece o tom film vůbec není. Zabývá se vykreslováním lidských postojů a povah, aniž by zde byla jakákoliv přímá spojitost s apokalyptickým dějem. Prostě je zde ukázána lidská povrchní povaha s malým, nepatrným okruhem zájmů, soustřeďující se jen na sebe.

Celý děj se odehrává v nějakém venkovském sídle, kam kromě hlavních protagonistů – dvou sester, manžela jedné z nich a jejich dítěte, přijede několik hostů. Jedná se o rodiče sester, zaměstnavatele jedné sestry a pár dalších bezvýznamných lidí.  Divák si až ve druhém dílu filmu uvědomí, že celý svět je vystaven zcela reálnému nebezpečí totální zkázy Země a všech obyvatel do tří dnů, a přesto to vůbec nikoho nezajímá. Dokonce uspořádali svatbu pro svobodnou sestru, která je duševně nevyrovnaná, zřejmě trpící melancholií. Ta jediná je otevřená vesmírnému dění a chápe, že dojde ke katastrofě, ale nebojí se toho. Ostatní vše zcela ignorují, nikdo na to ani nevzpomene a každý si řeší jen svá přání, své komplexy, svou uraženost, apod. Jen druhá sestra a její manžel chápou, co hrozí. On je však typický člověk rozumu a utěšuje se, že vědci přece všechno dobře spočítali a ke katastrově nedojde. Jeho žena, sestra melancholičky se ale bojí a snaží se před svým strachem vnitřně uniknout. Celé to dlouhé panoptikum prázdných řečí, nesmyslných přání, nad nimiž stojí zkáza, která je zcela ignorována, je mistrnou ukázkou ignorace celého lidstva, které je zde symbolicky představeno v několika málo jedincích. V nich se však zrcadlí celá ta jalovost lidského druhu, celé to směřování k prázdným cílům, přehlížení čehokoliv podstatného, dokonce i pouhého pudu sebezáchovy svého druhu.

Paradoxní svatba v den, který předchází očekávanému zániku světa je ukázkou nesmyslného lidského postoje ke světu i k sobě. A proto také tato svatba bez lásky, jen jako prázdná kulisa, nemůže nikoho zachránit, ani naplnit nějakou nadějí.

Účastníci se prázdní a znechucení ráno rozjíždějí pryč, včetně zklamaného ženicha. Zůstávají jen hlavní protagonisté v prázdném sídle se symbolickým golfovým hřištěm, za nímž se na temném horizontu stále přibližuje modrá planeta Melancholia.

Divák je vtažen do posledního dne obou sestr, manžela a malého syna jedné z nich. Naděje a beznaděj zmítá duší zdravé sestry, zatímco melancholička je smířena s koncem a jen se zádumčivě dívá na přicházející dění. Manžel věřící ve vědu a rozum zjistí, že věda se mýlila, když slibovala záchranu a spáchá sebevraždu. Obě sestry už ví, že konec je neodvratný, planeta vyplňuje celou oblohu a dítě se bojí.

Melancholička, bláznivá, nevyrovnaná, je jediná, u které mohou najít jakousi oporu. Ona ví, co přijde, ale nebojí se toho.

Říká – život na Zemi je špatný, Země bude zničena, ale ona nebude nikomu chybět.

Zdravá sestra najde svého manžela mrtvého ve stáji, kde spáchal sebevraždu. Už i ona musela připustit, stejně jako on, že srážka je neodvratné. Popadne ji panika, chytá své dítě a chce někam ujet, zachránit sebe, dítě i sestru. Ta však odmítá. Žádné auto nejde nastartovat a tak žena v golfovém vozítku ujíždí do vzdálené vesnice. Vozítko se zastaví a už nefunguje, krajina je temná, začíná krupobití.

Žena vleče v náručí své dítě a klopýtá zpět k venkovskému sídlu. Těžce vleče syna přes golfové hřiště-tu si divák může vzpomenout na zpomalenou sekvenci ze začátku filmu…a melancholička i v tomto děsivém klimatu zachovává svůj klid, stojíce na verandě sídla, zírá sestře vstříc…

Pro útěchu řekne dítěti, že se mohou zachránit v kouzelné jeskyni, když si ji postaví. Tak nařežou pár holých větví a vytvoří jednoduchou otevřenou konstrukci, do níž se usadí na potemnělém golfovém hřišti a čekají na svůj konec.

 

Melancholička mu hledí vstříc, její zdravá sestra s hrůzou odvrací tvář, dítě má zavřené oči a planeta se přiblíží, plamenné moře zašlehne a je konec….

Titulky.

Nyní si musí divák vybavit začátek filmu, kde v pomalých sekvencích probíhala srážka Země s Melancholií, protože nyní v závěru fimu už mu to režisér neukáže.

Wagnerova hudba, slavnostní i poetická, současně se spojující s ponurou atmosférou a umocňující pocit beznaděje, který však přejde do vítězné gradace v jásavém zániku. Jako očistný uragán, který ničí, ale zároveň očisťuje – to emotivně podtrhuje a umocňuje poselství filmu. Poselství o lidské malosti, velikosti vesmíru a prázdnotě lidské mysli. Poselství, které jen vypadá beznadějně, protože v něm už neumíme najít pobídku, cestu k pokoře a nápravě – s ní totiž teprve přichází i Naděje. A o této naději bych chtěl napsat více, protože ona ve filmu chybí a je to škoda. Celý scénář filmu, atmosféra, podpůrné prvky, jako je zpomalený tok času, světlo v temných scénách a působivá hudba R. Wagnera – to vše mělo být mistrovskou branou pro vstup naděje…škoda, že nebylo.

***

Tolik ke stručnému popisu dlouhého, více jak dvouhodinového filmu. Nejde mi však o nějakou recenzi filmu, o hodnocení výkonů herců, ale o zamyšlení nad tou situací, která nám dnes možná může připadat nereálná, jako připadala protagonistům příběhu. Jenže svět, vesmír a život nejsou statickým příběhem, ale živým a stále se proměňujícím dějem. A v tomto ději, jehož hybatelem je naše konání jako celku i jako jednotlivců, se stále vytváří nová budoucnost. My všichni společně vytváříme, už od nepaměti, budoucnost Země i lidstva. Kromě toho si každý tvoří svůj malý osobní příběh, který je nějak spojen s tím velkým celosvětovým děním. Když nezaujatě probereme naše dějiny a sečteme, co dobrého jsme udělali pro přírodu, Zemi a vesmír – nebude toho mnoho. Zato soupis toho, co jsme rozbili, vydrancovali a kolik jsme vytvořili různého trápení i mezi sebou samými – to bude dlouhý a neradostný seznam. Sečteno a podrženo. Negativní mnohonásobně převyšuje pozitivní – výrok hlavní protagonistky: ,,…život na Zemi je špatný, Země musí být zničena, nikomu ale nebude chybět“ – zní až příliš pravdivě a vlastně i spravedlivě – alespoň k nám, lidem. Co můžeme čekat a co dokonce požadovat od vesmíru, když my jsme mu tak mnoho vzali a tak málo vrátili?

To zní dost beznadějně, nihilisticky a mohlo by to zcela podlomit úsilí člověka ,,chtít s tím a se sebou něco dělat“. I to je součástí našeho současného prázdného bytí. Udržujeme různá náboženství, abychom se jimi mohli pozvednout z pout hmoty, ale protože tato náboženství jsou většinou jen uměle udržovaná a nemají už spojení s původní ideou, nemohou dát člověku oporu, aby se v takové situaci povznesl nad hmotu i nad smrt. Při setkání s Melancholií /což je jen symbolika setkání s vyšší mocí/ jsme bezradní, protože naše víra je jen prázdným zvykem, příjemnou pohádkou pro slabé duchem, mlékem pro dětinské, opiem pro blouznivé a úsměškem pro přemoudřelé. Dohromady však ničím pro kritickou dobu, jen pochoutkou pro momentální zábavu… Kdo není ještě tak úplně zahleděn do svého mobilu, jeho myšlenky nenaplňují jen vlastní selfie a otázky, jakou zábavou zabít nudu, ten pocítí, možná jen ve slabých chvilkách, že svět skutečně stojí na hraně. Nejen mystici, konspirátoři, blouznivci, ale i vědecké kruhy a moudřejší z nás varují, že se blížíme k hodině dvanácté. Dokonce nyní vědci posunuli ony symbolické ručičky světových hodin z loňského času za pět minut dvanáct ještě o 2,5 minuty blíže ke ,,konci“. Něco se tedy zcela jistě děje. Jestli to bude jaderná superválka, převzetí světa muslimskou ideologií, rozvrat národů a pokus vytvořit megastát, jak o tom sní /…a ne jenom sní/ multikulti, nebo skutečně nějaká srážka s vesmírným tělesem – to vše je vlastně setkání s Melancholií. My všichni se můžeme velmi rychle ocitnout přesně v té situaci, jako protagonisté příběhu. Sedíce na nepotřebném golfovém hřišti /naše prázdné zábavy bez jakékoliv větší hodnoty pro svět i bližního/ zíráme v děsu na blížící se apokalypsu.

A…nemůžeme nic udělat, ničím odvrátit to, co má přijít.

Bláhové snění, představy z Amerických filmů, kterými jsme téměř deně vykrmováni – o tom, že svět zachrání atraktivní geoložka v umně natržené minisukni, dobře nalíčená, když levou rukou nastavuje reaktor a pravou vytváří ve vesmíru černou díru. Po boku ji stojí mladý, pohledný hacker, který se bleskovými pohyby po klávesnici svého notebooku nabourává do jakýchkoliv světových síťových systémů a nastavuje satelity, jaderné zbraně a mezitím se stačí ještě zamilovat a dobrou půl hodinku si vyznávat lásku s geooložkou…to vše nám nijak nepomůže. Ani si na to nevzpomeneme, až budeme sedět u 19 golfové jamky /ta je mimo golfovou hru, kde je jich jen 18/ a zírat, jak Melancholia závratnou rychlostí zaplňuje oblohu…

Je čas se připravit!

V Americe si četní lidé vykopávají bunkry, uskladňují metráky konzerv, shání další a další zbaně a cvičí se v boji, aby zachránili svůj život a životy svých blízkých. Podrobují tomu celý svůj život… My v Evropě se spíše zajímáme o to, jestli už začnou prodávat nový iPad, či něco podobného, co nám reklama podbízivě nutí s tím, že bez toho nemůžeme žít už ani okamžik. Ani podmanivé sdělení ženy z obrazovky, která nás poučuje, že si povídá se svou vagínou o její infekci, nedává mnoho naděje na záchranu.

Sebeobrana, bunkr, konzervy…to jistě může oddálit smrt, ale jen v určitých situacích. Při velkých katastrofách typu srážky s vesmírným tělesem, sopečných super aktivit, kolapsu ochranné atmosféry Země, apod., nebudou tato opatření stačit.

Ale i kdyby… otázka, kterou Melancholia přináší, je zcela jiná.

Ta otázka nezní – co udělat, abych neumřel /protože umřít přece musí každý/. Ta otázka zní-co budu dělat, až umřu?

Mohu dnes nějak ovlivnit to, co mne potom čeká? Pokud je ještě nějaké ,,potom“, je pro každého jen přechodem odsud-někam, a to pro všechny stejně? Ať zde žiji jakkoliv, půjdu tam, kam jdou ostatní, tedy vlastně nezáleží na dnešním životě pro můj osud ,,potom“? Nebo je nějaký Ráj a nějaké Peklo a dnešním životem si rozhoduji, kam potom půjdu? To říkají církve a osobují si právo zajistit člověku lepší ,,potom“, když bude dnes církvi sloužit a dělat to, co ona hlásá. Jenže různé církve hlásají, že jen ony dovedou člověka do příjemné budoucnosti a ty ostatní nikoliv. Co s tím? Nebo snad mají všichni pravdu a muslim si vyslouží svůj Ráj podřezáváním krků, zatímco křesťan modlením a uctíváním papeže? To nezní ani věrohodně, ani logicky. Je tedy lepší se na to vše vykašlat? Jenže jakou potom může mít člověk naději a útěchu, až bude sedět na trávníku a čekat až Melancholia dopadne? Budeme pak všichni stejně bezradní a bezmocní, jako protagonisté ve filmu. Je vůbec možné se na to nějak připravit, nebo je lepší na to nemyslet a nekazit si dnešní den, který je ještě fajn?

Je to téma, které mne zajímá. Ne, nejsem morbidní, negativista ani milovník drastických situací. Rád bych žil v míru a radosti. Věřím, že stojí za to být slušný, poctivý i ve světě, který takový není, protože si vážím své vlastní osobnosti a nehodlám ji pošlapat jen proto, abych se měl chvilku lépe, než ostatní. Ovšem vážné myšlenky na to, jak žít a co má smysl v někdy i dost nesmyslném světě, dovedou člověka i k otázkám, co je ,,potom“ a jestli to mohu nějak ovlivnit. Léta se tím zabývám a došel jsem k tomu, že každá církev i věrouka vede člověka jen do svého lůna a krmí ho jen svým pokrmem. A právě to velké množství věrouk a církví dovede člověka k tomu, že všechny ,,cesty možná vedou do Říma“, ale jistě ne všechny do nebe. A jestli nějaké nebe je, pak musí být součástí přírodního řádu, vesmírných zákonů. Potom zákonitě musí vést cesta dále, a to i po smrti, především pochopením těchto mechanismů a zákonitostí. A protože žádná církev nenabízí vysvětlení, ale jen víru a dogmata, nemůže žádnou smysluplnou cestu ukázat, může dát jen slib, kterému musí člověk ,,věřit“, ale nesmí se ho snažit pochopit. Výsledkem je pak víra, která nechápe, a proto v krizové situaci nemůže dát oporu. Strach z neznáma nelze zahnat jen tím, že mi to nějaký guru řekl. Člověk musí mít své vlastní přesvědčení, které nezíská vírou, ale vlastními myšlenkami, pozorováním, sbíráním informací – vlastním studiem vesmírného řádu. Protože již stovky, tisíce let je vědění o posmrtném životě ukořistěno církvemi, náboženskými spolky, věroučnými skupinami, duchovědci, okultisty a dalšími, přestala být tato samozřejmá nauka přístupná běžnému člověku. Ale smrti je vystaven každý člověk, bohatý i chudý, věřící i nevěřící, jakékoliv barvy pleti, s jakýmkoliv smýšlením, dobrý i zlý… Protože každý musí zažít smrt, měl by každý znát i nauku, která ho povede k pochopení toho, co je po smrti. Každý člověk potřebuje toto poznání o věcech po smrti, aby mohl správně žít tento život na Zemi. Život po smrti přímo navazuje na život na Zemi a tvoří tak nepřerušený celek. Takový děj, jaký nám ukazuje film Melancholia by měl probouzet člověka z povrchního pozemského života, dát mu nový směr uvažování. Starat se o to, co bude potom, není vůbec pesimistické, právě naopak. Když život pokračuje i po smrti, pak není tak zoufale nutné o současný život bojovat za každou cenu. Není nutné pro záchranu svého pozemského života zabíjet ty kolem, není nutné panikařit, když se zdá, že snad příjde katastrofa, není nutné se hroutit z budoucnosti, protože před člověkem je stálá naděje na pokračování života… Toto poznání člověka vůbec nedeprimuje, ale naopak mu odebere mnoho úzkosti a strachů. To jistě stojí za tu námahu se tomu věnovat již dnes. Neboť zabývat se tím, až budeme sedět na golfovém trávníku a pozorovat modrou kouli na obloze, to už moc nepomůže.

Strach sice aktivuje člověka, ale poznání mu nedodá. A i do smrti musí člověk vstupovat odvážně, s pochopením a očekáváním, ne s panikou a hrůzou. Myslím si, že toto je umění, kterému bychom měli věnovat zvýšenou pozornost, protože svět nám v mnohém ukazuje, že čas Melancholie je tu…

A jen připravený člověk jej využuje správně a i takové těžké prožití mu pak bude k užitku, i když to dnes vypadá zvláštně, ne-li neuvěřitelně. Já jsem došel k tomu, že způsob, jak člověk chápe vesmír, sebe a lidstvo, způsob, jak přistupuje k onomu velkému kroku od Země, jeho chápání toho, co bude potom…to vše určuje druh života, který ho očekává…po smrti. Proto si již dnes svým životem, chápáním a vztahem k vesmíru určujeme, ,,co s námi pak bude“.

To je přece povzbudivé? Ne? Pro mne tedy ano. Když mohu sám ovlivnit to, co bude potom, tak si vytvářím svou vlastní budoucnost. A v tom mi nikdo nemůže zabránit, ani politici, ani muslimové, dokonce ani válka nebo srážka s nějakou planetou. A to mi připadá úžasné, povzbudivé a velmi nadějné…

Tak i film Melancholia může být prvním, možná nesmělým, krůčkem k novému chápání pojmů život a smrt, člověk a vesmír, současnost a budoucnost. Pokud chcete využít tohoto můstku k jinému pohledu na svět, pak se podívejte na Melancholii, ale neberte ji jen jako zvláštní katastrofický film, nehleďte na to, že jsou tam dlouhé pasáže, zdánlivě nezáživné, nehodnoťte, jestli je dost akční, apod.

Mějte s ním trpělivost a dejte mu prostor i čas. Nejdříve jsem ho chtěl hned vypnout, připadal mi jen jako nějaká další moderní šílenost pro šíleného /náročného/ diváka, ale postupně jsem objevil jeho hloubku a to, co mi připadalo pitomé a zbytečně natažené, náhle dostalo smysl skrytého poselství.  Zkuste si z něj vyčíst vaše osobní Poselství, něco, co k vám promluví beze slov, jen jako impulz, pohyb ruky, paprsek světla, závan motýlích křídel a hlas vesmíru, který k vám skrze Melancholii promluví.

 

Film je možné najít na internetu a podívat se na něj přímo tam, nebo si jej stáhnout z nějakého ukládacího serveru.

Třeba k vám také promluví a vaše duše uslyší jeho hlas, přeji vám to.

 

-ZF-