C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


„Lidská historie ve dvou minutách“.

aeronet.cz

Video: „Lidská historie ve dvou minutách“. Čas, hledání světla a krásné Vánoce

 

Pozorovatelka
Video: „Lidská historie ve dvou minutách“. Čas, hledání světla a krásné Vánoce

Vložené video ve dvou minutách zobrazuje historii lidstva  – a je nyní nepodstatné, nakolik je utajována, manipulována či zda věříme na evoluci, protože video výstižně ukazuje plynutí času a v něm události, které si běžně nedáváme do souvislostí. A můžeme se u něj zamyslet, kam asi se jako lidstvo vyvíjíme a jestli to, co nazýváme „vývoj“ (a pokrok) není ve skutečnosti sebedestrukcí. A jestli lidstvo už opravdu není ve stavu nikoliv „za pět minut dvanáct“, ale za „dvě minuty dvanáct“.

A ten čas, o ten jde, protože to je ta největší hodnota. Nedávno jsem viděla film, kde každý při narození do života dostal určité pevně dané množství času k životu, čas ale současně byl jediným platidlem. Fungovalo to asi tak, že každý měl něco jako platební kartu a např. za natankování plné nádrže auta se odečetl týden života, podobně za vstup do supermarketu, za zboží v něm určitý počet hodin – prostě jediným platidlem za cokoliv byl čas, jehož množství se logicky neustále snižovalo. Pointou filmu byl příběh, kdy se dospělý syn ještě chtěl setkat s matkou a ona s ním poté, co už jim oběma zbývalo minimálně času, proto jej chtěli věnovat tomu pro oba nejcennějšímu – setkat se. Než se však „proplatili“ přes všechny cesty, hraniční přechody atd., na konci jim zbyl čas jen k tomu, aby se objali.

Ač se film může jevit jako fantasmagorie, svým způsobem měl velikou vypovídací hodnotu, protože člověka stavěl před nutnost volby v tom, za co je ochoten „platit“ – čemu je ochoten věnovat jemu daný čas života.

A zde jsme u toho, že každý z nás se rodí jako SUBJEKT do určité zrovna platné OBJEKTIVITY. A co je lidstvo lidstvem, funguje to tak, že objektivita kterékoliv doby utváří člověka a jen výjimečně se stává, že člověk (subjekt) utváří objektivitu. A pokud se postava druhého typu objeví, i přesto, že většinou ve své době končí špatně, v lidstvu vždy zanechá stopu  a tím mám v těchto dnech na mysli především postavu Ježíše, ač seznam lidí, kteří rovněž zaplatili životem za snahy o změnu objektivity, by se sem nevešel.

Ale mučedníci minulosti, to není pointa mého psaní, pointou stále je ČAS, protože to je jediná veličina, které naprosto nikdo neunikne a to ani subjektivně (jak se říká „narodit se může, zemřít musí“), tak ani objektivně (jestli lidstvo zničí planetu, zničí sebe, ale planeta tady bude dál).

A ČAS, o tom především jsou Vánoce, ač přesnější je zimní slunovrat – návrat světla. Čas, to totiž především je věčné střídání světla a tmy a zimní slunovrat je rok co rok stále stejným potvrzením, že světlo vítězí nad temnotou – že život vítězí nad smrtí, dobro nad zlem, láska nad nenávistí atd. A co to znamená od dob, co je lidstvo lidstvem?

Že tato věčná vesmírná pravda je JEDINOU objektivitou, kterou by se každý subjekt měl řídit, bez ohledu na to, do jaké zrovna platné pozemské „objektivity“ se narodí! Pozemská „objektivita“ je totiž v každé době utvářena těmi, kteří se pasovali na pozemské božstvo a toto „božstvo“ funguje tak, že dokonce i ti, kteří mu v rámci různých systémů, které „božstvo“ vytváří pro různá období, slouží, jsou nakonec likvidováni jako nepotřební! A to jsou situace, kdy nejeden subjekt, obvykle ve stáří a na smrtelné posteli, zpytuje svědomí – „čemu jsem to věnoval ten pouze mě daný ČAS!“.

Ale stejný proces zpytování svědomí a bilancování je zde nejen pro mučedníky minulosti, kteří umírali s čistým svědomím, či pro vrcholné slouhy kteréhokoliv systému, kteří umírali s nečistým svědomím (a někdy ani smrtelná postel nepomohla), ale především pro každičkého jedince bez ohledu na to, do které doby se zrodil. Shrnuto: Každý subjekt má možnost volby, jestli svůj čas bude věnovat jen poslušné službě systému/zrovna platné pozemské objektivitě anebo objektivitě vyšší, vesmírné. A budu se opakovat, ale lidstvo má jediný kompas k orientování se v tom, která objektivita je správná – a tím je svědomí.

A v čase Vánoc naší doby si dovolím tvrdit, že právě svědomí bude tím největším účtem, který lidé zaplatí za svou poslušnost objektivitě naší doby. Myslím, že ve většině domovů  bude hned po štědrovečerní většina lidí konfrontována se svým svědomím v tom smyslu, jestli opravdu takhle (dárky o ničem, zadlužování, haldy jídla a přežírání, haldy odpadků) ty Vánoce chtěli anebo jen je takové udělali, protože tak to žádá „objektivita“…

O tom, že pro současný systém jsou Vánoce pouze vrcholem konzumu, tržeb a lichvy, už je zbytečné hovořit, přesto tomu lidstvo otrocky, ale zcela dobrovolně slouží. A platí za to cenu nejvyšší – subjektivní čas svých životů věnuje službě zrovna platné objektivity – zrovna platnému systému. A objektivitě nejvyšší, vesmírné, o které je zimní slunovrat, se stále více vzdaluje, aniž by mu docházelo, jak tím každý jednotlivec subjektivně pracuje na destrukci lidstva jako celku.

Tak tolik k Vánocům naší doby – naší zrovna platné „objektivity“.

A když se vrátím k úvodnímu videu – každá doba potřebuje především hledače světla, potřebuje jednotlivce, kteří budou hledat pravdu v diktátu kterékoliv objektivity. A je úplně jedno, jestli takový jedinec bude vystupovat na úrovni světa či státu, anebo  „jen“ na úrovni obce či vesnice.

-Pozorovatelka-  24.12.2016

PS:

A tento „vánoční dárek“, jak je zmiňováno v diskusi zde, nakonec doporučuji k poslechu:

Další díl je zde, bohužel, nikde jsem se nedopátrala k odkazu na originál videa a kdo jej přeložil (otitulkoval) – pokud někdo ví (nejspíše leva-net), budu ráda za doplnění, abych mohla vložit.