C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Jaký je ten Český národ?

svobodny-svet.cz

Český osud

Redakce
Je příliš časně seriózně posoudit uplynulé čtvrtstoletí republiky od památného listopadového převratu, současníkům jsou dějiny skryté, nevíme, co z kroniky událostí bylo klíčové, a teprve daleká budoucnost ukáže co, kdy a jaké trendy byly semeništěm dalšího vývoje.

Na rozdíl od dnešních starých kňouralů vidím hospodářský a do jisté míry i politický vývoj oněch let v kontextu českých dějin jako značný rozvoj a úspěch. Avšak kulturní a duševní rozvoj společnosti jako velice relativní a do jisté míry nezasloužené fiasko.

Vrátil jsem se natrvalo 1. prosince 1989 z anglického exilu a jako pilný čtenář českého samizdatu osmdesátých let i sovětologických a ekonomických analýz v Keston College, kde jsem pracoval, (existovaly občas i kvalitní nelevicové) netrpěl jsem žádnými iluzemi o centrálně plánované hospodářské devastaci země. Ta byla ostatně na rozdíl od té duševní viditelná na každém kroku. Špinavé, šedivé fasády domů, nehostinné, zašlé a poloprázdné obchody, padající omítky, rozbité chodníky, průjezdy i proluky plné odpadků, dokonce i z chodeb novějších činžáků se linul podivný, zatuchlý pach. Hustý, zimní smog a když pražské vinohradské divadlo zatopilo, nebylo pro sirný kouř vidět na druhou stranu ulice.

A ty zaplivané, zakouřené výčepy a hospody třetí, čtvrté cenové skupiny, jak se tehdy říkalo! A jako nevěřící anglický turista jsem zíral na ty dávno zapomenuté lidové jídelny nazývané lahůdkářství nebo masny, kde se v mastné atmosféře a na stojato mačkali lidé a cpali do sebe chlebíčky či vepřové koleno.

Nejděsivější byly ale veřejné záchodky, onen symbolický důkaz upadlé civilizační úrovně. Jako by se tu za těch třiadvacet let mé nepřítomnosti zastavil čas. V přízračném svitu špatně osvětlených ulic hlásaly plakáty premiéry klasických kasaštyků mého mládí Gogolova Revizora, Čechovův Višňový sad, Verdiho Nabucco a z rozhlasu na mě večer zaječel tenor Karla Gotta a pisklavý hlas Heleny Vondráčkové jako v létě mého odchodu v roce1968.

Téměř celý průmysl zastaral, domácí finanční kapitál byl nulový, podnikatelské schopnosti manažerů neznalých angličtiny i tržní dynamiky zvláště zahraniční jistě bídné a západní trh saturovaný. Pomyslel jsem si: tržní transformace do posledního podniku zestátněného hospodářství bude naprostý makroekonomický průšvih, nutně povede ke společenskému rozvratu. Služby snad: holič, knihkupec či hokynář, ale průmysl?

Jako svědek thatcherovské přísně řízené a pouze částečné privatizace s předkupním právem zaměstnanců v tradičně silném právním státě, jsem si neuměl představit, jak lze zabránit šílené korupci (příležitost století), inflaci a bídě. Jak mohou exkomunistické soudy rozlišit obchodní a hospodářské delikty od běžné manažerské neschopnosti!

Samozřejmě jsem věděl i o psychologické závislosti většiny obyvatel na ubohé životní jistotě zaopatřovacího státu. Kde vezmou lidé odvahu riskovat svůj skromný majetek a ti nepodnikaví snášet zaměstnanecké příkoří nelítostného či jen primitivního chování novopečených kapitalistů či rentiérů bez kultury starých peněz?

Najde vůbec politická reprezentace shodu tolik potřebnou k restitučním a privatizačním krokům? Konec regulovaného nájemného zdraží činže, objeví se rozdíl mezi luxusní lokalitou a periférií, důchodci a rodiny s dětmi nebudou mít na nájem. Miliony lidí ztratí víru v kapitalismus. Existuje vůbec nějaká cesta z marasmu komunistických let?

Ukázalo se, že se nalezla, navzdory šestaosmdesátníkům utopické, budovatelské třetí cesty a Havlovy nepolitické politiky, a rozpoutala živelnou konzervativní revoluci tržní svobody umožněnou liberalizací cen a zahraničního obchodu. Kuponová privatizace nadchla davy, starší nebo ti netrpěliví vydělali za pár měsíců někdy i desetinásobek či více té tisícikorunové knížky. Ti trpělivější, co vsadili na budoucnost, se většinou později zklamali. Projevil se totiž rozdíl mezi privatizací a výkonem vlastnických práv.

A tak národ politice fandil, viděl v ní cestu k západnímu blahobytu. Vláda zvládla i nevyhnutelné dělení státu a udržela makroekonomickou rovnováhu. Pamatuji se na restituenty, kteří masivně prodělali, protože nevěřili koruně a byli ochotni prodat jen za cizí valutu a drželi ji navzdory poklesu v domnění, že musí nad českou měnou vyhrát. Dočasný ráj veksláků.

Samozřejmě se malé i velké privatizace chopili šíbři, protože vymahatelnost majetkového práva dlouho neexistovala (vyhrál jsem osm soudů a nejenže nedostal ani vindru, ale ani zloděj nebyl potrestán), málokdo ovšem tehdy chápal, že reforma nezávislého soudnictví (a morálka soudců) je úsilí na generace, za to pouhé zavedení destruktivní a kreativní neviditelné ruky trhu (v našich přece jen západních podmínkách na rozdíl od postkomunistických východnějších sousedů Polska či Maďarska) nelítostně zlikviduje neschopné podnikatele a zkrachlé podniky s potenciálem nahradí novými majiteli.

Bylo to divoké jak na Klondiku. Chodíval jsem jako čerstvě zbohatlý nakladatel do zbrusu nové, luxusní vinárny a žasl nad osudem těch nepoctivých, chamtivých živnostníků, často bývalých šéfů státních podniků, kteří si zprivatizovali většinou neperspektivní podniky nebo uchvátili nějaký dobrý kšeft, jako byl Večerní (-k) Praha, obratem vydělali velké peníze, ale buď podnikat neuměli, nebo se nestačili v závratně se měnících podmínkách trhu včas orientovat.

Pamatuji jednoho, který jako první v roce 1990 dovezl z Německa několik desítek tun obnošeného šatstva, vydělal miliony, koupil si vilu, bourák a novou manželku. Za rok byl „sekáč“ na každém rohu, za dva obchod zanikl, žena se vypařila. S výjimkou známých miliardářů, jimž privatizace neuměla zabránit, a kteří získali suroviny, polomonopolní firmy, veřejné podniky (public utilities) či později z Unie dotovaný byznys, z těch původních tunelářů kapitalisté nevznikli. Mluví-li se dodnes o rozkradení republiky, je třeba mít na paměti, jak předpotopní byla technologie státních továren. Bez cizího kapitálu, zahraničního vedení a hlavně distribuce se zachránit nedaly. Západ tu naštěstí viděl velkou příležitost a investovat chtěl.

Nemám po ruce makroekonomické ukazatele let devadesátých, ale jistě celková životní úroveň také vzhledem k míru, blízkosti Západu, atraktivní Praze a zahraničním investicím stoupala; byť ne každému. Zchudli důchodci a rodiny s více dětmi a jedním příjmem. Porodnost se propadla. Svoboda podnikání samozřejmě rovnostářská není, ale privatizační miliardáři, nepodnikatelé jako oligarchové v Rusku, ti myslím u nás vzniknout neměli. Naštěstí jich není mnoho.

Česko se na čas stalo ekonomickým premiantem střední Evropy a je smutné, že po té gründerské dekádě svůj potenciál tak prošustrovalo. Daně i státní správa bytní dodnes a z nepochopitelného důvodu přibývá i policistů. Ani dnešní sociální vláda v tandemu s potravinářským velkopodnikatelem nesnížili DPH na potraviny, jak byli před volbami svatosvatě slíbili, ačkoli jde o nejefektivnější sociální politiku. Růstu malé a střední podnikatelské vrstvy vehementně brání zaváděním zbytečných kontrol a byrokracie. Původně mnohem chudší Slováci, Poláci a Maďaři nás už dohánějí.

V roce 2007 se objevily první hospodářské potíže. Propad HDP a restriktivní fiskální politika vlády zklamaly veřejnost nadšenou polistopadovým doháněním životní úrovně Západu a její tolerance vůči privatizační korupci se vyčerpala. A když se zdálo, že se přestěhovala do politiky a prozradili se někteří pochybení sponzoři Občanské demokratické strany (ODS), lidé začali považovat politiky za podnikatele se státním majetkem a křehký, ještě nezakotvený stranický systém se hroutil.

Zatímco největší privatizační skandál levice s prodejem severočeských dolů se dodnes nevyřešil, korupční kauzy během jednoho desetiletí téměř zlikvidovaly pravici, zmizely ODA i Unie svobody, nesoudržné, neprogramové, antikorupční strany „Věci veřejné“ a „Ano“ se dostaly na čas do vládních koalic. Korupce je nepochybně největší brzdou hospodářského rozvoje, jak názorně ukazuje pořadí států podle HDP a míry kleptokracie v žebříčku Transparency International.

Zamezit jí může jen vytrvalý odpor občanů, nepodnikatelská, transparentní státní správa, viz české fiasko s budováním dálnic, přísný a spravedlivý, neformalistický právní řád. K puritánské severní Evropě budeme mít asi vždycky daleko, nejsme však ale ani Východ, ani Sicílie a potřebujeme nekorupční nikoli antikorupční strany. Přestože se nýmandů hledajících obživu v politice nikdy nezbavíme, je optimismus na místě.

*

Redakce týdeníku Echa mi zadala otázku, jak se mění společnost, kam kráčí Česko a zda není na jakési pomyslné křižovatce dějin. Chápu novinářské otázky a vím, že často vedou k odpovědím, jež by bez nich nebyly. Přestože čtu denní tisk i netisk denně, nemohu postihnout tak složitý organismus jako společnost v jejím celku. Vnímám jen zarážející aspekty, srovnatelné se zkušeností doby minulé. Řekl bych, že v porovnání s léty devadesátými je většina dnešních dvacetiletých docela spokojena s tím, co má, polovina z nich co nejdéle studuje, jako by nechtěla pracovat, a to převážně žvanivé, humanitní obory.

Netouží jako jejich rodiče podnikat ani vynikat, nespěchají zakládat rodinu (30 % mladých mužů do pětatřiceti žije s rodiči, většinou s matkou), rádi cestují a pokud je nelákají „neziskovky“ nebo politický aktivismus, smíří se s teplým místem ve státní správě. Jsou spokojeni a zpohodlnělí z dobrého bydla, často obézní a zpravidla jim chybí ambice, bez níž především v duševním smyslu nemohou mít po promarněném mládí spokojený život.

Ke ztrátě společnosti ti nejschopnější bohužel emigrují, ale ze všech středoevropských národů zůstávají jediní Češi převážně doma nebo se po čase z ciziny vracejí. Přesto je mladá inteligence kosmopolitní, zmíním-li někdy exil, tak se diví, nechápe patriotismus a proč jsem vůbec vydával v Londýně zakázané české knihy.

Na rozdíl od šedesátých let dnes nemáme jediného významného spisovatele. Po pádu cenzury začali masivně vycházet zakázaní autoři vnitřního i vnějšího exilu, veřejnost ze zvědavosti místo společenské poptávky nakupovala de facto literární reflexi o zápasech doby minulé, doby jasně definovaného nepřítele. Jak mohla tahle literatura oslovit novou generaci, ale i společnost s jejími novými problémy? Možná ta záplava zastaralé literatury utlumila chuť zabývat se současností, možná, že náhlá privatizace majetku vedla k privatizaci osobní, kdy seriózní společenský román nahradila líbivá komerce (Viewegh). Národ je entita duchovní.

Nevím, ale děti nečtou a kdo nečte, špatně myslí, kdo špatně myslí, špatně jedná. Nářek učitelů zvěstuje, že si s tím neradí.

Česká obec má štěstí, nevymírá, protože měla možnost absorbovat za ta popřevratová léta více než milion nám blízkých cizinců, Slováků, Ukrajinců, Rusů a Poláků. Polovina všech slovenských vysokoškoláků studuje u nás a mnoho se z nich domů nevrací.

Nápadná je atomizace společnosti, čili ztráta mezigenerační soudržnosti a národní kultury, jež by všechny, tak jako kdysi náboženství, spojovala. Dnes i v přecpaném metru nebo v železničním kupé se každý chová, jako by byl na poušti a slovně nedotknutelný, cizí lidé spolu nehovoří, dokonce i líbající se páry se cítí v naprosté intimní izolaci na dvacet centimetrů od souseda. Jaký kontrast proti Varšavě, kde můžete každého směle oslovit, nejlépe oním nekontroverzním úvodem o počasí, jenž otevírá cestu k vážnější rozmluvě a někdy i k přátelství. Zaniká-li národní souručenství, hroutí se sociální kapitál i politika.

K velmi zásadní proměně společenské mentality došlo také otevřením hranic a vpádu západní, dominantní, politické ideologie tzv. kulturního marxismu, posílené politikou Evropské unie. V letech devadesátých byla mládež po zkušenosti s reglementovanou společností upadajícího totalitního státu liberální a pravicová, to se postupně mění, politická korektnost nabízí aktivistické politické náboženství (víru) a mnohdy i kariéru.

Proti ní stojí často bezradný, zdravý leč statický rozum, případně konzervativní skepse, naštěstí ve střední Evropě stále ještě většinová. Otázka je, jak ji změnit na pozitivní nejen obrannou energii. Když o nás mluví západní pokrokáři jako o zaostalcích z Východu, měli bychom si uvědomit, že jsme dnes Západ my, dědici starého Rakouska. Měli bychom znát skutečné západní civilizační hodnoty, mezi něž patří svoboda racionálního diskursu, schopnost neplést si víru a omezený rozum, pokorné uznání fakt i vědomí transcendence, umět rozlišovat lidská práva (svobody) a občanská politická práva (nároky a povinnosti), nedat se zmást podvratnou multikulturní tolerancí a antidiskriminační ideologií.

Ta je namířena proti samé podstatě lidské přirozenosti a heterogenní sexualitě (považuje ji za pouhou sociální konstrukci), prosazuje promiskuitu v sexuální výchově dětí, napadá autonomii rodiny, meritorní soutěživé školství i meritorní společenskou hierarchii. Odmítá konkurenci a newspeakem (znásilněním jazyka) se snaží budovat společnost skupinových práv a kvót, příkladem může posloužit inkluze postižených ve školství, zakazuje diskusi a balamutí rozum umělými problémy a konflikty.

A to vše na bázi jakési nadkřesťanské lásky k člověku a univerzálnímu lidstvu, ve skutečnosti jde o kult bezuzdného individualismu a odpor vůči většinové normativní společnosti. Evropskou unii postavila jako integrující, ale ve skutečnosti destruktivní projekt směřující k multikulturní společnosti antagonistických etnických menšin bez domova národního státu.

V každé evropské zemi dnes zeje propast mezi stále ještě agilním intelektuálním establishmentem a zmatenou méně studovanou, méně verbálně zdatnou polovinou národa zdravého instinktu, která se cítí jako v polepšovně a teprve čeká na své oprávněné mluvčí. Monumentální problém, protože na okraji společnosti z uražené zuřivosti a špatně pochopené ctnosti patriotismu povstávají v obraně domova extremisté a někdy i zločinci. A samozřejmě i radikální, pomatené strany zleva i zprava.

Konfliktů bude přibývat a měli bychom vědět, že za to neštěstí zodpovídají výlučně správci a propagátoři utopické, evropské unifikace, té dnešní politické oligarchie, jež se nachází v hluboké, neřešitelné krizi vlastní legitimity. Vytvořením společné měny rozdělila Evropu na sever a jih, povzbuzením masové imigrace (zvláště muslimů), rozeštvala nejen Západ a Východ, ale i každé stále ještě národní společenství. Pragmatickou Británii přiměla k opuštění nefunkčního, ideologického spolku a svou existenční krizi prohloubila.

Nacionalistické strany dnes naštěstí netrpí žádnou nenávistí vůči evropským národům, usilují o spolupráci svobodných zemí po anglickém příkladu, o likvidaci Unie a obranu před islámem.

Co v téhle rozjitřené situaci může dělat malý český stát? Z geopolitické nutnosti být aktivním členem NATO a zavést pro jistotu brannou povinnost. Budeme chudší, ale rozmazlené mládeži, která ani neví co je to pořádný tělocvik, neriskuje drsný pobyt v přírodě a na skautský tábor nepojede bez mobilu, by to jen prospělo.

Vlády by měly podporovat rodiny s více dětmi a patriotismus. Nezapomínat na státní svátky, slavnou minulost, zvláště ve škole. A také pevně stát za svými zdravě skeptickými občany, nejen v otázce nepřípustnosti eura a masové imigrace, neboť vůle lidu, když jakobínská elita podléhá nebezpečnému utopismu, je v zásadních, životních otázkách správná. Konzervativní revoluci proti Unii jako v Anglii u našinců nečekám, ale stát by měl hledat spojence mezi národními státy zaniklé podunajské monarchie. Máme s nimi mnoho společného.

Píše pan Alexander Tomský na Aktuálně.cz (Kratší verze vyšla v týdeníku Echo, 31. července 2016)