C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Dokonalé nástroje politiků na ovládání lidu

svobodny-svet.cz

Nejlepší kámoši politiků — TOP 4

Lidé se ze strachu rádi zbavují svobody, výměnou za pocit bezpečí. Konšelé toto vědí a šokující události prezentované v médiích pragmaticky využívají na rozšiřování vlastní moci. To, že se lidé selektivně zajímají o šokující události a novinky je v pořádku. V nepořádku je, když se ti samí lidé snaží v reakci na takové situace prostřednictvím politiků omezit svobodu jednotlivce.

Nejlepší kamarádi vlád a politiků proto jsou:

Čtvrté místo: Tragické nehody a přírodní katastrofy

Diktátor Josif Stalin se jednou vyjádřil: „Smrt jednoho člověka je tragédie. Smrt milionů lidí je statistika.“ Standardní demokrat by tento citát mohl vzít z opačného konce: „Smrt jednoho člověka je statistika. Ale pokud zemře několik lidí najednou, odvezte mě na místo tragédie a strčte mi mikrofon pod nos.“ Většina malých tragédií s tisíci mrtvých jednotlivců roztroušených v průběhu roku zůstane médii a politiky ignorována. Ale pokud zahyne desítka lidí najednou, např. při důlním neštěstí, nebo při záplavách, politici se začnou předhánět v kondolencích, v navrhování různých opatření a v odškodňování pozůstalých z peněz daňových poplatníků. I toto je útokem na svobodu jednotlivce.

Třetí místo: Klimatické změny

Média a vědci mají přirozený zájem malovat klimatického čerta na zeď. Médiím to zvýší sledovanost a vědcům zajistí státní podporu na výzkum tohoto fenoménu. Zejména však politici neodejdou naprázdno.

Strach z klimatické změny využívají jako omluvu pro přijetí dalších daní a regulací, které ještě více omezí svobodu jednotlivců a zvýší příjmové nerovnosti.

Obětí takovýchto ad hoc přijatých opatření se stanou především obyčejní lidé, kteří si tak připlatí za energie, auta a díky spleti nových „zelených“ regulací budou mít problém nastartovat vlastní byznysy. Naopak velké korporace se díky lobbistům a vyšším obratům dokážou s novými regulacemi vyrovnat mnohem snadněji, než malé firmy. Pokud ne, tak propustí zaměstnance, nebo zvýšené náklady přenesou na zákazníky.

A tak se organizují klimatické summity, kam se tryskáči slétají politické elity z celého světa, aby mohly poroučet větru, dešti a plánovat teplotu planety na nejbližší století. Čest jejich práci!

Cesta k čistšímu životnímu prostředí by měla být řešena spíše zdola, za pomoci institutu soukromého vlastnictví, pomocí arbitráží mezi viníkem a obětí znečistění, nebo vytvářením černých seznamů znečišťovatelů. Politik volený na 4 roky je ten poslední, kdo má upřímný zájem na čistém životním prostředí pro budoucí generace.

Druhé místo: Ekonomická krize

„Pokud se to hýbe, zdaň to. Pokud se to dále hýbe, zreguluj to. Až se to přestane hýbat, dotuj to!“

Tímto Reaganovým citátem by se dala charakterizovat „proti-krizová“ politika většiny států. Čím horší krize, tím lépe. Pro ​​vládní moc. Šrotovné, dotace vybraným firmám, záchrany velkých bank, utahování opasků zvyšováním daní namísto osekání výdajů. Toto je jen vzorek opatření omezujících svobodu jednotlivce, které vlády zavádějí v reakci na zpomalení ekonomiky, které nevyhnutně následuje po jimi uměle vyvolaném růstu.

Politici zvolení na 4 roky mají tendenci léčit projevy ekonomických krizí (které nejčastěji sami vyvolali předchozími politikami) a ne jejich příčiny. Přerozdělují cizí prostředky plátců daní nepřirozeným arbitrárním způsobem namísto toho, aby tyto zdroje ponechali lidem v reálné ekonomice.

První místo: Terorismus

Zabití dvou much jednou ranou. I takto může vláda vnímat následky teroristického útoku. Po útoku jdou preference politických lídrů obyčejně nahoru a navíc se jim otevírá vzácné okno pro přijetí nekonvenčních zákonů. Nejde o nic jiného, než o další nevratné omezení svobody jednotlivce výměnou za neefektivní, často kontraproduktivní „anti-teroristická opatření“ jako například omezení držení zbraní, které civilistům jen zhorší možnost vlastní obrany. Případně se pod pláštíkem boje proti terorismu posílí moc tajných služeb a státního represivního aparátu.

Pro ​​tajné služby jsou teroristické útoky velmi výhodné. „Byznys“ těchto tajných byrokracií je státem garantovaný, státem dotovaný a v případě špatných výsledků (např. neodhalení hrozby) jim nehrozí bankrot, ba právě naopak, je to jen důvod pro další dotace a posílení pravomocí.

Navíc veřejnost nemá žádnou možnost kontrolovat jejich činnost. A u Slovenských tajných služeb to platí dvojnásob. Je dost možné, že naše tajné služby mají na svém kontě více únosů a nájemných vražd nepohodlných lidí, než odhalených teroristických spiknutí. Podle dostupných informací, které jsou zřejmě i tak jen špičkou ledovce, slovenské tajné služby jsou spíše kluby elitních vyděračů a obchodníků s informacemi — úplná parodie, která by měla být zrušena, protože ohrožuje bezpečnost lidí a daňové poplatníky stojí nemalé peníze.

Navíc, pokud se „člověk terorista“ rozhodne pozabíjet pár lidí a nevadí mu, že při tom sám zemře, žádná, ani ty nejabsurdnější opatření vlády mu v konání nezabrání. To je fakt, s kterým se musíme smířit. Průměrný obyvatel Slovenska má větší šanci být podušen policistou, než být zabit rukama teroristů.

Bonusovou reakcí mocností na teroristické útoky bývají vojenské údery na chudé země. A nejlépe na ty s hnědým obyvatelstvem. Podobně jako politici potřebují teroristické útoky pro rozšiřování své moci, teroristé potřebují vojenské údery mocností pro jejich náborový marketing. Kolotoč násilí je „win — win“ situací pro politické lídry obou stran a „lose — lose“ pro obyčejné lidi obou stran.

Na závěr pěkná a poučná moudrost od Hermanna Göringa, Hitlerova blízkého spolupracovníka:

„Samozřejmě, lidé nechtějí válku. Proč by chtěl nějaký chudák na farmě jít riskovat život do války, když to nejlepší, co by z toho získal, by byla možnost vrátit se na farmu v jednom kuse. Obyčejný lid nechce válku, ať už v Rusku, v Anglii, v Americe nebo v Německu. To je jasné.

Ale nakonec jsou to politici, kteří určují, co se bude dělat a vždy je pro ně snadné stáhnout lidi na svou stranu, ať už v demokracii, fašismu, nebo v parlamentní či komunistické diktatuře. […] Hlas — nehlas, lidé se vždy dají politikům podřídit. To je snadné. Vše, co musíte udělat, je říct jim že byli napadeni, obvinit pacifisty z nedostatku národního cítění a vystavování země velkému nebezpečí. To funguje v každé zemi naprosto stejně.

Ondrej Turis, převzato z menejstatu.sk