C O   Ž I V O T   D A L  . . .   a  V Z A L

Zamyšlení a rozhovory o věcech

kolem nás...

...ale i o samotném smyslu života...


Poslední soud

V mnohých proroctvích je zmiňován termín POSLEDNÍ SOUD. Jak jej vůbec chápat? Kdo nás má soudit, kdy a proč vlastně?

Takové otázky si přemýšlející člověk jistě položí. Škoda, že těch, kdo přemýšlejí o světě a o sobě v něm, je tak málo, pak by ani ten nepříjemně znějící ,,poslední soud“ nemusel být ničím ,,tak nepříjemným“.

Když pozorujeme přírodu, ale vlastně i náš život, povšimneme si určitých period, časových období, které nejsou stejné, jako ty předchozí. Jistě není jaro stejné, jako zima a v našem životě není mládí stejné, jako stáří. Ovšem je také jisté, že každé to období nejen následuje po předchozím, ale má s nimi jasnou a zákonitou souvislost. Už v pranostikách byly a jsou různé výroky typu: Bude-li mírné léto, pak bude taková a taková zima. A v našem životě to není jiné, pokud člověk v mládí zcela ignoruje své zdraví, nebo týrá tělo pitím a drogami, stáří mu to ,,sečte“. Jak v malém, tak i ve velkém. Celý vesmír jde také ve velkých vývojových krocích, které na něj kladou zákonité požadavky. Jednotlivé druhy organizmů, žijící na planetách mají každý svou předurčenou vývojovou cestu. Na ní se sice vše stále proměňuje podle měnících se okolností, ale ten velký koloběh zůstává stále stejný, daný řádem stvoření již od počátku.

Tak i náš druh, lidský druh, má zajisté svou předurčenou vývojovou cestu. Na rozdíl od zvířat a planet má jednu velkou výhodu, která se však časem pro nás změnila v určitou zdánlivou nevýhodu. My máme svobodnou vůli, tedy možnost se jakkoliv rozhodovat. Protože ale v přírodě a vesmíru není nikdy nic ,,zadarmo“, tak ani tento náš dar není výjimkou. Za něj musíme platit ,,odpovědností“ za svá rozhodnutí. I když to tak někdy v našem malém a krátkém životě nevypadá, u celku, tedy našeho lidského druhu to jde snadno vypozorovat. Už jen naše snaha zlikvidovat životní prostředí, tedy otrávit vzduch, vodu, ale i těla zvířat, včetně těch našich, jistě povede lidskou generaci po generaci ke stále obtížnějšímu životu na zemi.

To je jen takový nejokatější příklad. I náš druh má určitou vývojovou cestu s danými vývojovými body. Jestliže dobrovolně nejdeme předurčenou vývojovou cestou, pak nejen že do těchto časových bodů přicházíme v jiném stavu, než bylo určeno, ale současně se v těchto bodech dostáváme do konfliktu s vývojovou osou země a vesmíru. Vše totiž kráčí společně, vývoj země jde svými časovými úseky a v nich má země své oprávněné vývojové změny, a i my máme zase svou cestu. Protože náš hmotný vývoj probíhá na zemi, musí být sladěn s vývojem země, jinak dojde ke střetům. Ty různé pozemské pohromy nejsou vyvolány jen našimi destrukčními postupy, ale hlavně celkovým odklonem od řádu vesmíru. A jako má vesmír určité body, v nichž dojde ke zlomu jeho vývoje, respektive jeho prvků a částí, což se pak projevuje v proměnách planet, zhroucení systémů, propadu těles do černých děr, ale i vzniku nový těles, apod., tak nemůže ani lidstvo být z takových vývojových zlomů a současně i velkého třídění vyjmuto. Po celkovém, miliony let trvajícím vývoji, přicházíme do doby, kdy se máme posunout na vyšší vývojový stupínek. Jako je to i ve škole, při přestupu na vyšší školu, přichází zkoušky a na základě nich postup, nebo propadnutí, Někdy je tu ještě prodloužení v příležitosti opakování ročníku.

Onen často jmenovaný Poslední soud, je jakousi maturitou Vesmíru, tedy nejen nás. Ale, jak jsem naznačil, my jsme součástí vesmíru, součástí vývoje, a proto skládáme svou maturitu také. Ona souvisí s vesmírem, ale skládáme ji sami za sebe. Když se tak díváme na to, jak to vedeme, je jisté, že to na ,,vyznamenání“ určitě nevypadá. Ani na pochvalu, spíše na propadnutí. Jenže ono těch vývojových skoků a kroků už bylo více, my jsme je jen ignorovali, a proto ani nevíme, kolikrát jsme už dostali ,,reparát“, kolikrát už jsme opakovali ročník, a proto nelze počítat s nějakým opětovným prodloužením výuky. Ani to nejde, celý vesmír totiž přechází ,,do vyššího ročníku“, nyní se mění různá vyzařování, různé energetické vazby. Probíhá to především v rovinách energetických, teprve následně se to projeví i ve viditelných procesech.

Pro skutečné pochopení pojmu Posledního soudu musíme nejprve pochopit, nebo přijmout myšlenku, že i celý hmotný vesmír a taky tato země mají svůj energetický obraz, v němž děje probíhají nejdříve, protože je mnohem ovlivnitelnější. Tyto energetické obrazy jsou již přístrojově měřitelné a proto i dokazatelné. Chybí nám však ještě hlubší poznání těchto souvislostí, proto je pro nás obtížné nějaké vědecky prokazatelné objasnění. Chybí nám i přesnější a jemnější přístroje. Když ale aspoň připustíme, že hmotný vesmír, má nějaké jemnější ,,jádro“, okem nepozorovatelné, ale přístrojově zjistitelné, můžeme také připustit, že i člověk bude mít nějakou obdobu tohoto mechanizmu. Člověk však není přírodní materie, i když stavební prvky jeho těla tuto myšlenku podbízejí. I v něm je tedy ,,něco“, co můžeme chápat jako jádro, hnací element těla, prapodstatu, osobnost.

A protože velké vývojové kroky se vždy vztahují v prvé řadě k jemnějšímu jádru a podstatě všeho, musí se i Poslední soud vztahovat k ,,jádru člověka“. Je to právě to jádro, které prochází věky a nese jen krátkodobě obal těla a na něm demonstruje i svůj momentální stav. Proto se Poslední soud bude projevovat v prvé řadě na jádru člověka následně teprve i na jeho vnějším obalu, tedy těle. Ono jádro, které někteří nazývají duší, jiní egem a další nějak jinak je nyní v posledním soudu podrobováno zatěžkávacím zkouškám v podobě různých situací a dějů Tyto jsou osobní, rodinné, národní, celospolečenské i celosvětové. V našich reakcích na všechny tyto děje a situace se vykresluje ,,stav našich myslí“ a tím nastává ,,akce“, na níž přichází následně nějaká další ,,reakce“. Nejde o jednu jednotlivou věc, ale o nečetné menší i většíí situace v našich životech, které ukazují, jak jsme se vyvinuli, jaké je naše nitro, jak je na tom naše ,,duše“. Vnější věci jsou jen průvodními jevy, jde o věci a reakce většinou neviditelné, jako je reakce na různá pokušení jednat nemorálně, reakce na bezpráví v našem okolí, ale i ve světě, lenost a tupost, nezájem k bolesti druhých, neochota se postavit za nějaký vyšší cíl a snaha myslet jen na sebe, případě jen na svou rodinu. Ten poslední soud se tedy u nás týká nejdříve hlavně ,,charakteru“, morálky a podobných ,,vnitřních hodnot“.

Protože jsme takové věci po generace zanedbávali a většinou se nechali zpracovat tím, co ve společnosti je právě upřednostňováno, tak je pro nás dost obtížné se k těmto pojmům, v jejich původní a nezdeformované podobě, navrátit. Dokonce si troufnu tvrdit, že už to člověk sám nedokáže, potřebuje nějakou vyšší pomocnou sílu, radu a inspiraci, kterou ve všech překřikujících se politicích a inteligentech nějak nelze nalézt. Proto je nutné hledat jinde a nebude to ani v náboženstvích, která se již také demonstrují jako dogmata, ani u filozofů, protože ani oni neznají lék na duši, i když mají pěkné myšlenky. Tím lékem je jedině poznání mechanizmů vesmíru, Řádu stvoření, konfrontace našich postojů a jejich narovnání do řádu světa. Pak ještě člověk může natolik napravit své postoje, že jeho hodnocení v Posledním soudu nemusí být zcela tragické a on může být ještě shledán ,,použitelný pro obnovu“, místo ,,nutný pro rozklad“.

Celé dění ve světě nám nyní ukazuje, jak špatně jsme to tady vedli. Ale pozor, bylo by nesprávné vidět jen to, jak špatně to vedli politici a vlády světa. Sebe postavit na úroveň nevinné oběti. To by nám moc k vlastní nápravě nepomohlo. My všichni se na tom podílíme, i když každý trochu jinak. Kde se vzali politici v parlamentech a vládách? My jsme je zvolili, nebo jsme nevolili nikoho proti nim a tak jsme také pomohli k jejich volbě. My nakupujeme špatné potraviny bez reptání, bez odporu a tak výrobci vyrábí ještě horší. My mlčíme, když společnosti drancují moře. Všichni se totiž podílíme na všem, třeba jen mlčením, nebo lhostejností/mne to nezajímá, já se starám jen o mou rodinu/, nebo, nebo, nebo. Proto každý v tomto soudu bude souzen, nejen ti mocní a vlivní, ale každý z nás. A každý z nás má co napravovat ve svých postojích ke světu, který není náš, ale byl nám jen na chvilku propůjčen, jako třída ve škole. A přichází pan školník, je přísný. Jen mrkne a už vidí lavice počmárané s vyrytými obrázky přirození, nadávkami a pitomostmi. Vidí počmárané zdi, vidí žvýkačky na stropě, pořezané lino… To nám tedy neprojde!

A to jsou jen ty zevní a viditelné věci, ale co naše duše?

Kdo chce pochopit celý mechanizmus Posledního soudu, musí pochopit mechanizmy vesmíru a sám sebe. To není věcí fyziky, astronomie a filozofie. Je to mnohem jednodušší, a přece pro nás již tak obtížné, protože tyto věci jdou ve skutečnosti pochopit jen tím, co v nás zakrnělo – naší duší.

Hledejte a naleznete…tento Biblický výrok není vlastně vůbec náboženský, ale zcela racionální. Jistě jsou mechanizmy, metody a poznání, kterými se dá dojít dále v pochopení a tím i nalezení těch postojů, které člověku pomohou obstát v Posledním soudu – tak je přece už konečně hledejme!

-zf-